V pravidelné rubrice Deníku Kulturní oko Petra Hanušky vybírá jeho autor a zároveň literární kritik významné kulturní počiny. Dnes se zaměříme na časopis Revolver Revue, knihu Aristokratka na koni a Andělí vejce.

Podzimní číslo Revolver Revue nese na svém obalu v průběžném číslování již neuvěřitelnou stočtyřku. Sborník či časopis, jehož kořeny prorůstají až do samizdatových osmdesátých let, nabízí kromě textů věnovaných literatuře také články a obrazové materiály z oblasti výtvarného umění a fotografie. Již podesáté se Karel Haloun zastavuje u podob a proměn designu českých knižních edic, které u nás vycházely v uplynulých desetiletích.
Tentokrát svou pozornost zaměřil na řady představující tzv. odpočinkovou literaturu (Čtení na dovolenou, Edice humoru a satiry ad.).

 

EVŽEN BOČEK BAVÍ ARISTOKRATKOU

Z opačného břehu proto vybírám knížku, jejíž funkce je na první pohled průhledně čirá – pobavit. Evžen Boček (1966) potřetí ke svým čtenářům vypravil svou novodobou šlechtickou hrdinku Marii, tentokrát jako Aristokratku na koni. Psal jsem na těchto stránkách i o jejích mladších sestrách, resp. o první a druhé části trilogie Poslední aristokratka (2012) a Aristokratka ve varu (2013). O trojce lze napsat totéž.
Čtenář je svědkem série komických situací, jejímž leitmotivem je úporná snaha restituentů Kostků z Kostky pod vedením kreativní manažerky Milady za každou cenu zbohatnout. Spektrum postav se nerozšiřuje, naopak se na konci vyprávění zužuje.
Mariiny deníkové zápisky nabývají různých podob, ať už skupinového dotazníku, interview pro bulvární tisk, inventárního soupisu či policejního záznamu.
Ubylo ku prospěchu věci dovysvětlujících zápisků v závorkách, zůstala hrdinčina schopnost ironického i sebeironického glosování rodinných karambolů. Nevyprchala Bočkova macha vytahovat z rukávu jeden gag za druhým a čerpat přitom z rodinných a zaměstnaneckých zdrojů na Kostce, popř. z odkazů na nedostižného zazobance knížete Schwarzenberga z Orlíku a nebohou záletnou lady Dianu.
Příjemným překvapením se pro mne stal druhý titul z téže nakladatelské stáje Druhé město nazvaný Andělí vejce, který má na svědomí Petr Stančík (1968), dříve vystupující pod pseudovznešeným pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Nabízí příběh svérázného sedláka Augustina Hnáta, kterému místo hlavy narostlo andělí vejce.

ANDĚLÍ VEJCE

Vyprávění do sebe zapadá jako pomaličku zapínaný svetrový zip, až se vám na jeho úplném konci nepříjemně zasekne do kůže na krku. Jednu jeho stranu – baladickou – tvoří fáze jediného květnového dne posledního válečného roku, kdy krajinou prchají před postupujícími Rusy roztroušené vlčí zbytky německých armád a Hnát musí před násilím ochránit svou těhotnou dceru. Ta druhá – plná vesnické pseudomystiky a pseudoromantiky, nápaditých humorných, ba crazy situací a hektických střetů malého človíčka s velkými dějinami – sleduje hrdinu v jeho dětských a mladických letech, kdy vysmívaný osamělec, podivín mluvící s duchy a bláznivý vynálezce hledá obtížně své místo na slunci. Jako vyhladovělý student se protlouká Prahou, přičemž se nakonec díky svým „výmyslům“ prosadí. Vrací se do rodného domu, který zadlužil jeho bratr, dům vyplatí, vezme si svou dětskou lásku atd.
Uvědomuji si, že jak rekonstruuji dějovou linku, nic tím neříkám o jedinečnosti Stančíkova vyprávění, které je umnou slitinou rozličných vypravěčských stylů a žánrů. Hodně mi to připomínalo atmosféru próz Jana Křesadla, který v devadesátých letech čeřil strnulou převážně autobiografizující hladinu české prózy svými extravagantními nápady a provokacemi. Pasáže o Hnátově kontaktu s dekadentním hnutím a Katolickou modernou jsou komické bonbonky, na jejichž báječnou chuť budu dlouho vzpomínat.