recenze v časopise Reflex
Autor / Ivan Adamovič Datum / 1.12.2016
Superhrdina ze statku
PETR STANČÍK ve svém novém románu představuje českého Forresta Gumpa
Česká literatura má málo opravdových literárních hrdinů. Schválně, na kolik postav, jež byly větší než život, si vzpomenete? A kolik z nich si nepochybně zaslouží označení hrdina?
Petr Stančík, který před necelými třemi lety ohromil suverénním fantaskním románem Mlýn na mumie, nyní jednoho takového hrdinu do české prózy přináší – ve svém novém románu Andělí vejce, jejž právě vydalo Druhé město. Chlapík se jmenuje Augustin Hnát, obhospodařuje svůj statek a těší se na konec války. Píše se rok 1945 a čtenář sleduje ve dvou střídavých liniích celý Hnátův život a jeho jediný den od časného rána do tragického večera. Augustin nepustil z mysli hlavní cíl – rodinné štěstí s dívkou Lenkou, do níž se zamiloval. Jenže aby ji mohl mít, musí nejprve získat majetek a přežít první světovou válku. Krůček po krůčku jde za svým snem a vždy se umí rozhodovat správně. Zároveň je zvídavý a šikovný, takže se například naučí opouštět své tělo rychlým otáčením na patě i komunikovat s duchy zemřelých, pronikne mezi pražské dekadenty a píše umnou poezii, zdokonalí prototyp motorového pluhu a udělá závratnou vojenskou kariéru jako vůdce legionářů… Stančík je oproti předchozímu románu uměřenější, alespoň v první polovině. Ke konci však (jako by chtěl stihnout víc, než mu vyměřuje druhá dějová linie, neúprosně ukrajující čas jediného dne) protkává Hnátův život takovou snůškou bizarností, že to jde trochu proti duchu knihy tvářící se jako oslava jednoduchého života vetknutého do kosmického řádu.
Jsou rozkošnické popisy obyčejného žití na vesnici jeho skutečnou oslavou, nebo se již překlopily do nenápadné ironie, která všechny ty „cesty z města“ podrobuje tichému smíchu?
Škoda že se Hnát cestou ke konci knihy promění v jakéhosi českého Forresta Gumpa, do jehož života se nějak musí vměstnat celá první půle českého dvacátého století.
A podruhé škoda, že se autor uchýlil ke školáckým přesmyčkám jmen známých osobností a k nevýznamným dějovým kličkám bez literárního účelu. Protože potřeba vzorového hrdiny, jenž nehledí na okolnosti, nebojí se a nekrade a začíná vždy nejprve u sebe, není naléhavá pouze v literatuře. Je smutně ironické, že člověk nadaný takovými vlastnostmi, oním „budeli každý z nás z křemene“, musí být na záložce knihy nutně označen za superhrdinu.
Česká literatura má málo opravdových literárních hrdinů. Schválně, na kolik postav, jež byly větší než život, si vzpomenete? A kolik z nich si nepochybně zaslouží označení hrdina?
Petr Stančík, který před necelými třemi lety ohromil suverénním fantaskním románem Mlýn na mumie, nyní jednoho takového hrdinu do české prózy přináší – ve svém novém románu Andělí vejce, jejž právě vydalo Druhé město. Chlapík se jmenuje Augustin Hnát, obhospodařuje svůj statek a těší se na konec války. Píše se rok 1945 a čtenář sleduje ve dvou střídavých liniích celý Hnátův život a jeho jediný den od časného rána do tragického večera. Augustin nepustil z mysli hlavní cíl – rodinné štěstí s dívkou Lenkou, do níž se zamiloval. Jenže aby ji mohl mít, musí nejprve získat majetek a přežít první světovou válku. Krůček po krůčku jde za svým snem a vždy se umí rozhodovat správně. Zároveň je zvídavý a šikovný, takže se například naučí opouštět své tělo rychlým otáčením na patě i komunikovat s duchy zemřelých, pronikne mezi pražské dekadenty a píše umnou poezii, zdokonalí prototyp motorového pluhu a udělá závratnou vojenskou kariéru jako vůdce legionářů… Stančík je oproti předchozímu románu uměřenější, alespoň v první polovině. Ke konci však (jako by chtěl stihnout víc, než mu vyměřuje druhá dějová linie, neúprosně ukrajující čas jediného dne) protkává Hnátův život takovou snůškou bizarností, že to jde trochu proti duchu knihy tvářící se jako oslava jednoduchého života vetknutého do kosmického řádu.
Jsou rozkošnické popisy obyčejného žití na vesnici jeho skutečnou oslavou, nebo se již překlopily do nenápadné ironie, která všechny ty „cesty z města“ podrobuje tichému smíchu?
Škoda že se Hnát cestou ke konci knihy promění v jakéhosi českého Forresta Gumpa, do jehož života se nějak musí vměstnat celá první půle českého dvacátého století.
A podruhé škoda, že se autor uchýlil ke školáckým přesmyčkám jmen známých osobností a k nevýznamným dějovým kličkám bez literárního účelu. Protože potřeba vzorového hrdiny, jenž nehledí na okolnosti, nebojí se a nekrade a začíná vždy nejprve u sebe, není naléhavá pouze v literatuře. Je smutně ironické, že člověk nadaný takovými vlastnostmi, oním „budeli každý z nás z křemene“, musí být na záložce knihy nutně označen za superhrdinu.
