Už názvem svého knižního opusu strakonický básník (a lékárník, jak se často v jeho životopisech dodává), letos šestapadesátiletý, Jiří Staněk naznačuje, že duševní harmonie nebyla plodovou vodou, jíž se fetus jeho nové sbírky napájel. Staňkova sbírka nekončí poslední básní, nýbrž touto datací a lokací: „Bohnice, červenec–srpen 2011.“ Co víc, tomuto výmluvnému časoprostorovému údaji je vyhrazena celá samostatná stránka, dokonce s pandánem ilustrace (autorem ilustrací je Miroslav Huptych), takže tvoří zcela autonomní dvoustranu – dočista stejně jako jedna každá předchozí báseň.
V roce 2009 vyšel v Druhém městě básnický výbor Pornofilie, jenž reprezentativním způsobem představuje Staňkovo tvůrčí úsilí v rozpětí let 1975–2007, tedy od juvenilií do doby nedávné. Jeho editor (a nakladatel) Martin Reiner v předmluvě uvádí: „[Staněk] sám tvrdí, že napsal víc básní než Jiří Kuběna, což by znamenalo asi nejvíc ze všech žijících českých básníků,“ a dále: „většina vydaných sbírek jsou tudíž jen jakýmisi výbory z výborů nebo naopak kratšími uzavřenými cykly.“ Lze-li tuto informaci považovat za bernou minci, a nevidím důvod podezírat Reinera, že jakkoli přehání, pak nutno konstatovat, že buďto Staněk v Blázineckých od základů změnil přístup, „ukáznil se“ a z chrliče myriád veršů se přerodil v asketu, nebo se jako zcela mimořádně přísný minimalista projevil odpovědný redaktor sbírky Miloš Voráč. Ať tak, či tak, nebo ještě jinak (je samozřejmě také možné, že během své hospitalizace Staněk víc básní prostě nenapsal), troufnu si říci, že v konečném výsledku je vše to, čeho se sbírce nedostává na obvyklém rozsahu (čítá pouhopouhých 25 krátkých, až velmi krátkých básní), vyváženo její kvalitou.
Snad nejnápadnějším rysem Staňkova blázineckého koncentrátu je určité ztišení. A to přibližně v tom smyslu, jako když někdo změní nikoli styl hudby, ale hudební nástroje: řekněme přejde od varhan s tympánem ke klarinetu s trianglem. Byť melodie jsou stále stejné nebo podobné, náladu probouzejí přeci jen poněkud jinou. Pro příklad tohoto tvrzení ocituji hned první báseň, která je v tomto smyslu velmi výmluvným vstupem: „Vysbírat / hnízdům drobné / milodary ptačích / peříček snad dech / se ještě jimi zaznamená / postřehne: nevím. / Ty, stará básni, přítelkyně, / naleznou v tobě slova: // Jichž se kovově dotknout / nesmí / ostří nabroušených nůžek.“ Kdo zná dobře Staňkovu tvorbu, zůstane možná malinko znejistěn, asi jako když vstoupíte do místnosti, kde je kapku šero, takže se musíte napřed chvíli rozkoukávat.
S touto instrumentální změnou je spojen jiný nepřehlédnutelný posun. Nejen v citované vstupní básni, ale v celé sbírce notně ubylo obsesivně erotických (občas až šťavnatě pornografických) „varhanních“ motivů a příslušných rekvizit, které byly pro dosavadní Staňkovu poezii stejně neodmyslitelné, jako jsou řekněme pro ruralisty motivy a rekvizity venkovského života a spirituality. Staněk není jediný český básník, jehož imaginace je „posedlá“ Erotem, ale na rozdíl třeba od Jiřího Veselského tyto „nezvladatelné nápory pudů“ (Reiner, ibidem) zpravidla vyjadřoval s příměsí jakési až hostility, nebo naopak přisáté zběsilosti, z čeho vznikaly typické staňkovské lyrické eskapády: „Nahým rozkrokem se posadila / na žraločí kůži […] cosi oplzlého bylo v jejích rytmických / pohybech […] potom / zkřivila ústa jako kdyby rodila mnicha“ (b. „Asi Brno“, 1982). Tyto pro Staňka typické invokace bezuzdné vášně, tu a tam ještě s lexikálním gustem přikrmované náznaky blasfémie, v nové knize prostě nenajdeme. Blázinecké jsou taky plné krve, copak o to, ale spíš než té, jíž duří sliznice a zuří slast, je to ona faustovská „vzácná šťáva“ či divišovsky řečno „chrlení krve“, s níž odtéká sám život: „Dost krve obratel ostřím / seklý, až oddělí se hlava“ (b. „Za Francouzské revoluce“), „Nůž / tah smyčcem / přes strunu karotidy / nebo kýho šlaka / otevřít maso poškoláka“ (b. „Diagnóza“; mimochodem druhá a poslední, která se nějak jmenuje, ostatní básně jsou bez názvu), „Košer? / Smrt mi dala košem. / Spleteným z proutí, z vrbového. / Ostří proťalo kůži povlak masa / porcovalo se rituálně. Že by / vpravo nebylo to levé: gejzíre / karotidy?“ V čem je Staněk kontinuální bez ohledu na to, co o čem píše, je jeho pečlivá práce se zvukem, zvukomalebností. Aby si čtenář jeho zvukovou paletu opravdu vychutnal, vřele doporučuji číst si ji nahlas, a dost možná se nebránit ani (byť sebebizarnějšímu) nápěvu… Staněk je totiž bytostný básník-muzikant. Krev, zvuk, tep, tón… Ostatně není náhodou, že Staňkova poezie, a nejen ta v Blázineckých, je plná aluzí na Jakuba Jana Rybu, autora v tuzemsku slavné mše, ale také sebevraha, jenž si podřezal břitvou nejen obě zápěstí, ale i krční tepnu (ano: „přes strunu karotidy“); k tomu ještě jednou z již citované básně „Diagnóza“: „sbor vánoční mše v červnu / Jakube Jene nedošlo na / Platona na četbu vznešenosti.“ Narážkou na Rybu je v celé Staňkově tvorbě i každá „borovice“ či „borka“ („vyznání borka varhanního kůru“), neb právě pod tímto stromem se řečený hudební skladatel zavraždil.
Ač jsou, jak již konstatováno výše, Blázinecké knihou víc než útlobokou (navrhuji pro takové termín „útlobook“), nechybí v ní doslov. Martin Skýpala v něm mezi jiným říká: „Nevím, zda je čtenář, který přečetl tuto knížku, zná pohnutou historii jejího vzniku, či zda této historii vůbec hodlá přikládat důležitost. Mýtotvorné biografické kritice možná odzvonilo, pravdou ovšem je, že se jedná o knihu v kontextu Staňkovy tvorby výjimečnou a značně osobní.“ Nu, těžko říci, nakolik a v čem skutečně výjimečnou a o kolik a v čem skutečně osobnější knihou než Staňkovy přechozí Blázinecké jsou. Pozoruhodnou – a do jisté míry i novou – tvůrčí gestikou jsou ale dozajista knihou svébytnou, a nikoli jen příležitostnou sbírkou. Nebo naopak „příležitostnou“ ano, ale v silném slova smyslu. Protože příležitost dělá zloděje a Staněk je zloděj bravurní. Krade se nocí své imaginace s kosou v ruce, zlehka jen našlapuje a čtenáři nelze se nezachvět, neboť nejen čte, ale dost možná je i čten takovýmito verši: „Kosa podťala stébla / svištivou šalbou palby / už leží naznak jako / ležím já s očima dokořán / navracet šmolku nebi.“
Těším se na další Staňkovu sbírku a přeju mu k ní mnoho sil.