Dát knize název Jízlivá potměšilost žití? To je jistě narážka na Nesnesitelnou lehkost bytí. A rýmuje se i další: čtvrtého první bylo „jízlivě potměšilému“ Jiřímu Kratochvílovi sedmasedmdesát, prvního čtvrtý pak „nesnesitelně lehkému“ Milanu Kunderovi osmaosmdesát. 

Jenže zatímco Kunderův slavný román je na první pohled chladná, komplikovaná konstrukce, vysoustružená z té nejlepší oceli, Kratochvílova novinka (z produkce brněnského Druhého města) připomíná obrovské, žhavé klubko hadů, kteří se navzájem požírají, množí, zrcadlí a proměňují ve variacích. Krychle je pevně ukotvena v zemi, klubko pluje poněkud bezcílně vzduchem, rotuje, smršťuje se, roste. Je to jedna z nejzáhadnějších autorových knížek - a že jich Kratochvil vydal po devětaosmdesátém roce pěknou řádku, bezmála třicet. 

MÉNĚ JASNO 

Ačkoli Kratochvil je především vypravěčem příběhů, vesměs dějových příběhů, v novince spíš demonstruje, jak mocná a funkční je jeho tvůrčí metoda - vyprávění samotné. Stačí první věta, a čtenář je okamžitě „in situ". A tím nemíníme konkrétně moravské, potažmo brněnské kulisy, ať ty místněpopisné, nebo jazykové. Míníme tím obecně proud strhujících, iracionalitou hnaných souvětí, odstavců, kapitol - proud vyprávění, které protentokrát žije a okysličuje se více sebou samým, cestou, nikoli tak cílem, soutokem anebo ústím. 
Kdo je na scéně? A kdy? V časových vrstvách se lze ještě zorientovat: záchytnými body jsou zlomové roky osmačtyřicet a devětaosmdesát se svým nejbližším okolím. Ostatně jako u Kratochvila obvykle. V postavách je už ale jasno méně: většina z nich má své klony a odrazy, a někdy i v jiných literárních dílech - některé postavy kupříkladu prorůstají hrdiny ruské klasiky, třeba z Dostojevského. Ze by hybridní válka románovými zbraněmi? Kritikou patologických projevů pocitu méněcennosti, který soustavně (de)formuje tvář Ruska minimálně od 18. století, se Kratochvil zaobíral i ve své předcházející knížce, druhé várce „brněných povídek" Lůžko je rozestlané (2015). Tehdy byl explicitní, jadrný, v novince je mnohem rafinovanější, výhružnější. 

MLČENLIVÝ CHROP 

Ale zpět k postavám. Na scéně postupně (i souběžně) defilují se svými osudy otec a syn Kočí, detektivové, na život (a především na smrt) věrní přátelé Pavel & Šavel a jejich nevěrná „kudlanka" Tamara, dále krásná Gioconda a krotitel Ryj, ale i kat Kazimír Mydlář a jeho sbírka manipulovaných předsmrtných fotografií, spisovatelka červené knihovny Kosinová (za kterou psal celý život její manžel Kosina), mrtvola ženské přibitá na stropě a ještě výše pak hvězdné nebe (s hvězdami Limurkou, Rozmališkou a Chvatkou). A dál třeba hejno literárních a obecně popkulturních odkazů, mimo jiné na Fučíka, Schopenhauera, Plancka, nebo schopnost slova stávat se tělem (a naopak). Pokud ale stojí vedle vypravěče, který celý ten spektákl s gustem uvedl do pohybu, diriguje jej a průběžně pobaveně komentuje, ještě někdo za zásadnější zmínku, pak je to králík řečený Chrop. 

TO PODSTATNÉ 

Ze králíci dovedou různé skvělé věci, víme z večerníčku o Bobu a Bobkovi, případně od Lewise Carrolla. Kratochvil je taky do jisté míry pohádkový, jeho fantazie, napájené ze zvláštního mixu magického realismu, třeba typu Cortázar, a surrealismu, zejména jeho výhonků z let po druhé válce, jsou ovšem o poznání temnější, úzkostnější. Jeho Chrop je pasivní, trpný, jen přihlíží a nekoná - a nakonec se nechá praštit paličkou mezi oči. Ví sice, že má dar myšlení i řeči, ví, že jeho potenciál přesahuje potenciál většiny reprezentantů lidské rasy, a přesto k ní chová láskyplný, oddaný vztah - o svých možnostech (a osobně nastavených mezích) podává zprávy jen velmi výběrově a stroze. 
V Kratochvilově novince je to podstatné skryté, zamlčené i zamlžené. Není zřetelné, co je bílé, co černé, kde je pravda, kde lež, co je cílená manipulace, co zábavná hra. Přesně jako v naší dnešní postfaktuální době. Ze by tohle bylo hlavní poselství Jízlivé potměšilosti žití? A kdo by pak byl králík Chrop?