KNIŽNÍ OKÉNKO PETRA HANUŠKY

Autor poznámky na knižním přebalu Richard Erml napsal, že to není román o romanopisci Jaroslavu Haškovi. Má i nemá pravdu. Pokud si prozaička Irena Dousková vybrala za hlavní postavu své nejnovější knihy nazvané Medvědí tanec právě autora Osudů dobrého vojáka Švejka, pokud děj zasadila do přelomu let 1922 až 1923 a ještě k tomu jej nechala odehrát v Lipnici na Českomoravské vysočině, probouzí do velké míry ve čtenáři očekávání, že půjde o beletrizaci posledních týdnů spisovatelova života. A donutí ho sáhnout do své příruční knihovny po známé práci bohemisty Radka Pytlíka Toulavé house a zkontrolovat si, nakolik je autorka v použitých reáliích přesná a nakolik fabuluje, přibarvuje, dokresluje. Je to však jen jedna – a nutno prohlásit nepříliš podstatná – stránka vnímání této prózy. I když…
Irena Dousková je českým čtenářům známá především svou volně autobiografickou trilogií Hrdý Budžes, Oněgin je Rusák a Darda, z níž především první próza se stala téměř živoucí klasikou, a to i díky divadelní adaptaci s Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Medvědí tanec patří do linie, v níž nepíše ani o sobě, ani o své širší rodině. Příběh se odehrává na přelomu podzimu a zimy výše uvedených let a není jen vyprávěním o posledních týdnech Haškova života. Haškovo „odcházení“ je však nosným motivem, jehož obraz je sestavován z drobných příběhových epizod, ale i ze vzpomínek na životní eskapády s kumpány a náhledů do spisovatelovy prohlubující se samoty. Zatímco na počátku vyprávění čtenáře zaskočí hodně drsný žert s židovským pogromem na přítele vinárníka Bondyho, Haškova akčnost je postupně eliminována prohlubující se nemocí, která mu znemožňuje nejen pohyb, ale i psaní.
Jak známo, poslední kapitoly Švejka diktoval písaři ze své matrace, protože nemohl ovládat ani své ruce. Okruh těch, kteří za ním docházeli, se kvůli jeho prchlivosti vyvolávané postupující nemohoucností zužoval, a vracejí se k němu až ve chvílích jeho umírání. Dousková drobnými náhledy zkouší modelovat Haškův charakter, pravdu o Haškovi, tajemství jeho třinácté komnaty, aniž by se pouštěla do nějakých laciných spekulací či dokonce skandalizací. Na konci příběhu sice zůstává stejný počet otazníků jako na jeho počátku, ale ono možné je samo o sobě velmi zajímavé.
Vše se odehrává ve velmi komorním pochmurném prostředí, kterému dominuje déšť, podzimní plískanice, příslovečná slota. O to emotivněji – existenciálněji, jak píše Richard Erml – Haškovo dodýchávání působí.
Bylo řečeno, že román není jen o Haškovi. Dousková vedle ústředního dějového momentu skládá několik malých dramat zasazených do dobového společenského kontextu, který do odlehlé Lipnice doznívá ve formě článků přetisknutých (či vymyšlených?) z dobového tisku. Masarykova republika má za sebou jen několik málo let a určitě nebyla takovou tatíčkovskou selankou, jak si ji dnes s oblibou přikrášlujeme. Úvahové fragmenty často působí jako šipky házené a přesně trefované do srdce českého naturelu, až to někdy pravda nepěkně zabolí.
A pokud jde o mikroživoty dalších malých hrdinů, určitě k nejzajímavějším patří cesta katolického faráře do slepé ulice nenávisti vlastních oveček či probouzející se revolucionářství proletáře – ševce Ferdy Pokorného, který ze své lenivosti a zahnívání viní koho jiného než zločinné fabrikanty. Medvědí tanec patří k nejzajímavějším prózám poslední doby.