Smrt mrtvým!
Ivan Wernisch: Nikam, Druhé město, Brno 2010
Přiznám se (dokonce i bez mučení; dokonce netázán), že skutečný básník
je pro mne tvůrcem jaksi nezpůsobným: jeho cesty bývají křivolaké a nebezpečné,
často prošlapává směr budoucím poutníkům – a pokud už vstoupil do cizích
šlépějí, vždy tak, aby tu i tam přesahoval a překrýval (nikdy však beze
zbytku), neboť jeho krok bývá v takových okamžicích taneční, přestože hrozí
své okolí postříkat blátem. Takováto nezpůsobnost kráčí proti poezii takzvaně
tradiční, proti literatuře pracující se schématy, s jakousi se čtenářem
předzjednanou smlouvou, co v textu má být a co je tedy možno (ba nutno)
považovat za krásné, umělecké; aniž nad tím jedné či druhé straně bude potřebí
přemýšlet (aniž bude zapotřebí tvořit); tu postačuje mnohokráte již
s úspěchem ozkoušená řemeslná zručnost, tam zkušenost a sečtělost.
Textům Ivana Wernische bývá občas vyčítáno, že jde o bláboly. Co tedy
Wernischovým kritikům vlastně vadí? – Řekněme, že právě ona nezpůsobnost.
Například fakt, že je v nich podivně problematizován vztah mezi fikčním
světem uměleckého díla a předmětným světem tam za okrajem papíru. Čím více se
oba světy zdají sbližovat, tím zřetelněji nabývají Wernischovy texty rysů
parodie či travestie, čili – vlastností metaliterárních. Vztlak (použijme tohoto
kožmínovského termínu) vyvolaný čtenářovým interpretačním úsilím bude tedy nutně
směřovat nejen k jeho zkušenosti obecně lidské, ale také a především ke
zkušenosti umělecké, literární: umožňující hledat vztahy intertextové.
Tak tomu bude i v nejnovější Wernischově knize (jež však, alespoň
podle datace, obsahuje též práce juvenilní) zcela příznačně nazvané Nikam. To
značí absenci dopředu známého smyslu, ztrátu zřetelné autorské intence;
nepřítomnost nějakého předem daného návodu ke čtení, kódu, jehož prostřednictvím
je zapotřebí texty luštit; vlastně také absenci sjednocujícího modu, v němž
by byly psány. Široké je nejen jich rozpětí žánrové (báseň, próza, krátký text
dramatický, stejně širokou je také dikce, s níž se obracejí
k předmětnému světu a literární tradici.
V oddíle „Kolotoč“ (s pracemi datovanými až k roku 1958)
nalezneme tedy poněkud bizarně znějící surreálné nástřihy („Pošťákův řemen drze
chutná“), pro něž nelze nalézt předzjednaná interpretační schémata či logická
vysvětlení (odpozorovaná z vnější spodoby věcí). Za obrazy, jež zapotřebí
spíše realizovat než vyložit, tušíme hluboký smích vědoucího o onom velikém
prázdnu za slovy („pochopte dýmku vyklepanou o rameno“).
A jinde, kde našeho autora jakoby nalézáme v patetickém vznosu,
záhy pochopíme, že jde toliko o dobře utajenou parodii, vlastně kritiku
smíchem toho, jak snadno lze – za pomoci slovních ozdob – poezii vyrábět, jak
snadno se tato slova stávají cukrovou vatou bobtnající básnickou šmýrou: „Láska
a naděje s vírou vykrádaly svá vlastní vejce.“ I klišé se nakonec
přece může stát kvádrem nárožním; je-li usvědčeno ze své pravé podoby a právě
takto reflektováno.
Wernischova nezpůsobnost se ovšemže projevuje také v častém mísení
vysokého s nízkým, vznešeného řádu s bytím poněkud pokoutním: „Starý
Mistr se v něm probouzí a káže: Jeden jediný člověk by neměl v jednom
jediném dni sedat v jedné jediné hospodě.“
To, co by se u jiného rozvinulo do širokodechého chvalozpěvu, vyústí
u Wernische do ironizující miniatury (leč nadité nápady; intelektuální a
přece vtipné): „Strýcové s řetízky na vestách! / Člověk aby se jich pořád
ptal, / Kolik je hodin.“ U slova „nápad“ se ještě na chvíli zastavme a
uvědomme si, že Wernischovy texty jsou krátké proto, že je v nich
redukováno vše jen zdobné, to, co bychom mohli označit za slovní balast, zkrátka
všechno nenapadené. „Den, kdy se člověku nechce nic dělat, vůbec nic, ani flákat
se… přesně takový den, jaký by měl být v červenci… Jenomže
pozor – je teprve konec března.“ Smát se znamená zde: lépe vědět. Autor se tedy
dožaduje čtenáře nejen sečtělého, ale i myslícího, myslícího nepředpojatě.
Téma Wernischových prací není umístěno někam do vnějšího prostoru, ale dovnitř
textu. A spočívá také v tom, jak je text udělán, jak a čím je vystavěn
jeho svět, jak a ke kterým literárním předobrazům se upíná, jak, čím a proč se
otevírá dourčení čtenářovu. A také: zda a jakou inspiraci nabízí pro
čtenářovu vlastní hru. Věci se tu stávají rekvizitami či kulisami představení,
jehož se při troše kreativity a fantazie můžeme zúčastnit: „Ve dveřích bufetu se
opírá koště / A říká: Stůj, / Otevírá se až za hodinu.“ Jsme upozorněni, že
vztah mezi autorem a čtenářem není jednostranný a jednosměrný: „Dokud mi lidé
naslouchali, / Můj život byl plný příběhů.“
Obezřetnosti před slovy nás Ivan Wernisch učí také tím, že se jeho
autorská dikce proměňuje dokonce uvnitř jednotlivých textů. V jednom
z nich tak nejdříve přesvědčivě nastolí tradiční krajinnou idylu („Rybník
plný oblaků a / Pole bíle ochmýřená“), aby ji vzápětí mohl „shodit“, usvědčit
z vykonstruovanosti („Malý Bůh teď všecko hezky / Posbírá a uklidí to / Do
krabice, maminka už / Volá děti k večeři“); ovšem konstruktem ještě
nehoráznějším. U Wernische si věru nikdy nemůžeme být jisti, zda
i pasáže zdánlivě zpovědní nejsou než maskou a předstíráním, aby
travestované nebylo zároveň bráno vážně a vlastně také s úctou.
Některé verše a obrazy nabízejí dvojí možnost. To, co se může jevit pouhým
sémanticky vyprázdněným záznamem nevzrušivého děje, může být vnímáno také jako
záměrně civilní podání hluboce lidské existenciální situace: „Starý muž sedí na
posteli a zouvá si botu. / O desku stolu rozmáčkne cigaretu, / To bylo
poslední světlo“.
„Kam vede ta cesta / Nikam.“ Ale i to je směr! Možná lákavější, než
kdyby nám byl cíl nadiktován. Prázdné místo se dožaduje svého osmyslnění a
vyplnění naší aktivitou. Dožaduje se svého jména a svých příběhů.
Ivo Harák
