Nová Wernischova sbírka mi připomíná takovou kastli geologa, kde jsou v přihrádkách uloženy různé kousky z poetiky jako ukázky nerostů. Úryvky z prozaických nalezených rukopisů tu leží vedle říkadel, náběhy k epickým básním vedle nonsensů, tichá hrůza války vedle vzpomínky na dětství. Čas pouštěný pozpátku jako film obnažuje eleatské okamžiky nehybnosti, které nikdo nezadržel. Potok teče pořád, puška, kterou odhodil dávno mrtvý voják, dál rezne na břehu. Je to, co se napíše, skutečné a musí to znamenat i něco jiného, než to znamená? Pochutnáváte si na wernischovské ironii, chvilku se necháte unášet legráckami, ale najednou vám zatrne a sáhne na vás mrazivá hrůza krutosti a smrti. Kakraholte! –