rozhovor v Literárních novinách
Autor / Petr Nagy Datum / 31.5.2018

Úspěšná prozaička a příležitostná básnířka Irena Dousková vydala novelu Rakvičky (nakl. Druhé město), jejíž hrdinka hledá sebe samu v šedivých kulisách normalizačního bezčasí. Ale jak sama říká, ať píše o čemkoli, stejně vždycky mluví i o současnosti. 

* Po čtyřech letech přicházíte s novou prózou Rakvičky. Jak dlouho jste na ní pracovala a jak se vám psala? 

Rakvičky jsem psala necelé tři roky. Rozjezd byl pomalejší, dost dlouho mi trvalo, než jsem dokázala dostat z hlavy předchozí knihu Medvědí tanec. Věděla jsem sice, co a o čem chci psát, ale potřebovala jsem nějaký čas, než jsem s tím byla schopna vůbec začít. V podstatě to tak mívám vždycky, po každé knížce si připadám jako vyždímaný hadr. Ty fáze mezi knížkami se ani nepokouším nijak urychlit, proč taky, stejně by to nešlo. Radši věcem nechávám volný průběh. 

* V této „perestrojkové road-movie“ se již poněkolikáté vracíte do Československa let osmdesátých. Současnost vám nepřináší dostatek inspirace? 

V tom to není, jen mě to k těm návratům čas od času pořád ještě nutí. Ta doba mě samozřejmě zásadně ovlivnila pro celý další život a zdá se mi, že k ní ještě mám a snad i musím něco říct. Konec konců se současností souvisí víc, než by mi bylo milé a než bych si kdy vůbec pomyslela, že to po tolika letech bude možné. Podívejte se, jak to třeba jen politicky u nás dneska vypadá. Kdo je premiérem, například, co všechno se bezmála třicet let od listopadu 89 děje a jak málo lidem to vadí. Ale to jen na okraj, nepíšu svoje knížky jako agitky a nemám ráda tezovitost, pokouším se tam ty věci dostávat tak, aby z příběhu pokud možno vyplavaly samy. Do jaké míry se to daří, nedokážu posoudit. Ale jisté je, že ať píšu o čemkoli, stejně vždycky mluvím i o současnosti. 

* Hlavní hrdinka, dvacetiletá Róza, se marně pokouší dostat na vysokou školu, kde by ji lákala historie či novinařina. Vy sama jste měla – ve stejné době jako ona – kvůli otcově emigraci a matčiným kádrovým problémům podobné starosti. Najdou se v knize i další autobiografické motivy? 

Ani ne. Potíže se studiem jsou tam zmíněny spíš jako rámec a pozadí té historky. Jako určitá výchozí situace, která částečně ovlivňuje hrdinčino chování a rozpoložení. Nevalné vyhlídky, pocit vzteku a jisté bezmoci, to poznal leckdo, kdo tu dobu zažil. Včetně mě pochopitelně, takže v tom smyslu je řekněme autentický. Róza je mimo jiné v časové tísni, za pár dnů musí nastoupit do nějaké nesmyslné práce, aby ji nepopotahovali za příživnictví. Dneska něco jen těžko představitelného. Pak můžu zmínit třeba ještě jednu věc, a sice ten autostop, s tím jsem opravdu měla celkem bohaté zkušenosti. Hlavně kvůli věčnému nedostatku peněz, tomu každopádně vděčím za mnohá tehdejší dobrodružství. Což ovšem v žádném případě neznamená, že bych zažila všechno, o čem vyprávím, a vyprávěla všechno, co jsem zažila. 

* Pouť vaší hrdinky a její malé sestry mi trochu evokovala slova „i cesta může být cíl“ z písně Oldřicha Janoty Zrychlený vlak. Janotu poslouchá i jeden z mála sympatických řidičů, které děvčata při svém dobrodružném autostopu potkají. Náhoda? 

Máte pravdu, tak to je. Oldřich Janota navíc určitě patřil k těm, kteří nám tu dobu pomáhali přežít. Janota, Merta, Mišík... Nebudu je všechny vyjmenovávat. Ale neodpustím si vedle písničkářů zmínit ještě aspoň Divadlo na okraji, Divadlo na provázku, HaDivadlo. To byli lidé a místa, kteří mně a mým kamarádům dávali naději, že je přece jen možné dělat něco relativně svobodného a smysluplného. Vedle literárních a filmových vzorů formovali mou představu, kam a k čemu se snažit směřovat. Když to teď říkám, vybavuje se mi taková ta slavná scéna z Allenova Manhattanu, kde si nahrává na magneťák deset nebo kolik důvodů, proč vlastně má smysl žít. Viděla jsem to tehdy podobně a možná konec konců vidím pořád. Woodyho Allena k nim rovnou můžu připočítat. 

* Róza je dívka, která takříkajíc příliš neví, co se sebou. Platí to nejen, pokud jde o studium, kde je na vině též panující režim, ale i pro její vztahy – jede vyznat lásku Ostravákovi (zde jakýsi „homme fatal“), ale zároveň oddaluje rozchod s jiným mladíkem, k tomu se vyspí s nejlepším přítelem a cestou nachází zalíbení v dalších mužích. To už asi nelze přičítat životu v normalizaci... 

Nevědět, co se sebou, jistě není žádnou výsadou těch časů. Ačkoli atmosféra doby, divné bezčasí, a pokud se člověk nechtěl zaprodat a příliš zaplést, tak i velmi omezené možnosti, jak realizovat své představy a schopnosti, k té bezradnosti a někdy skoro bezvýchodnosti silně přispívaly. Ale zároveň si myslím, že lidí, a nejen mladých, kteří nevědí co se sebou, a trvá jim dlouho, než na to přijdou – pokud vůbec –, najdete dostatek i dneska. Skoro bych řekla, že je to celkem běžné, normální... Přijít na to vůbec někdy, pokládám za veliké životní štěstí, které nepotká každého. Róza se plácá ve svých pocitech i ve vztazích, zdaleka se nezachová vždycky „správně“, ale tak to přece chodí. Znám jen málo lidí, tenkrát nebo teď, kterým by se takové věci nestávaly. Napadá mě, jestli by vám přišlo nějak mimořádně divné nebo zavrženíhodné, kdyby se jednalo ne o hrdinku, ale o hrdinu téhož věku. O kluka, který s někým chodí, do někoho jiného je možná zpovzdálí zamilovaný, s někým dalším se vyspí a spousta libovolných ženských se mu líbí. Takových příběhů jsou tucty a nikoho to nepřekvapuje, nemyslíte? 

* Zároveň je to bytost trochu povrchní, sama přiznává, že si o druhých až příliš rychle utváří (často mylný) úsudek, ke své nemocné sestře se chová místy až neurvale. Zkrátka není to právě hrdinka, která by si získala mnoho čtenářských sympatií. Nebo je to jen můj dojem? 

Nesnažila jsem se udělat Rózu za každou cenu sympatickou, určitě leckomu nebude. Ale to mi vůbec nevadí. Já ji nevnímám jako povrchní, spíš jen nezralou a řekněme tápající. Podle mě má dost důvodů být naštvaná, protivná a tak dále. Ale vůbec jí ani knize nechci dělat advokáta, ať si klidně obě žijí vlastním životem. 

* Jakýmsi protipólem je v tomto ohledu její teta Marie – žena moudrá, upřímná a plná pochopení, stará vdova, jež kdysi odešla s manželem do „vnitřního exilu“ na Šumavu a která nadto umírá na rakovinu. Má tato veskrze kladná postava nějaký předobraz? 

Nemá, i když pár moudrých žen, které jsem z různých důvodů obdivovala a měla ráda, jsem určitě potkala. Možná, že některé z nich se v tetě Marii vzdáleně odrážejí. Ale vymyslela jsem si ji především takovou, jakou jsem ji pro příběh chtěla mít. A nejspíš trochu i takovou, jakou bych snad bývala byla v reálu občas potřebovala i já. Na druhou stranu místo, kde Marie žije, svůj skutečný předobraz má. 

* Marie v jednu chvíli žehrá na naivitu mládí, které se snadno nechá strhnout takřka k čemukoli: „Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího než planoucí srdce.“ Dnes je ovšem zvykem vkládat právě do mladé generace nemalé naděje... 

Jistě, nic jiného nám ani nezbývá... Taky vkládám. Ale vážně, nemám ráda přílišné generalizování. Termín „mladá generace“ toho o skutečnosti vypovídá stejně málo, jako když napíšete dejme tomu senioři, Češi nebo třeba Němci. Mezi těmi i oněmi nenaleznete nic jiného než jednotlivé lidi, kteří jsou velmi různí. Počty moudrých i blbců budou nejspíš celkem konstantní všude a mezi všemi. 
Je ale všeobecně známým faktem, že celé zástupy okouzlené mládeže byste našel jak v prvních řadách přívrženců nacismu, tak i komunismu a všelijakých dalších fatálních ismů. Dají se prostě snáze nadchnout, a tím pádem i lépe manipulovat a zneužít. Většinou plni dobrých úmyslů. 

* Důležitou součást knihy tvoří dopisy hrdinčina přítele Tomáše. Epistolární forma hraje ve vašich textech obecně dosti podstatnou roli, stačí vzpomenout vaši prozaickou prvotinu Goldstein píše dceři. Dnešní e-maily a esemesky mají pro vás jako literátku podobné kouzlo? 

Obojí je také možné literárně využít a mnozí už to udělali. Dokonce i já jsem napsala jednu povídku, která se celá odehrává jako chat. Ale nic z toho pro mě žádné zvláštní kouzlo nemá. Dopisy pomalu téměř vymizely a já je ve svém životě postrádám. Svět počítačů, internetu a nejrůznějších sítí mi zůstal dost vzdálený. Záměrně si od něj udržuji odstup, používám jen e-maily, což je nutnost, a úplně mi to stačí. To ostatní mi připadá jako hrozná ztráta času, navíc naprosto netoužím dávat neustále na vědomí, kde jsem a co tam právě dělám. Už jen díky mobilu je člověk pořád k zastižení. I těch mailů bývá moc, ačkoli některé z nich, nepatrná menšina, úlohu korespondence převzaly. Na takové si pak ráda čas udělám. 

* Tomášovy listy obsahují též úryvky z jeho rozepsaného románu (mimochodem, za chybějící VI. částí stojí nějaký autorský záměr?), v němž pracuje se známým biblickým příběhem o proroku Jonášovi. Proč jste sáhla právě po této postavě? 

Jonáš je, mohu-li to tak říct, jednou z nejvtipnějších starozákonních postav. Historie jeho nedobrovolné cesty je plná paradoxů a skutečně i specifického humoru, jakkoli jde o závažné věci. Kapitoly o vzdorném proroku Jonášovi se přitom v synagogách předčítají na Jom kippur neboli na Den smíření, tedy v den nejvýznamnějšího židovského svátku. Nevím, jestli je to dostatečná odpověď. Tématem knihy jsou prostě cesty. Ať už ty, po kterých se pouštíme, ačkoli tušíme, že bychom to dělat neměli, nebo ty, o kterých moc dobře víme, že bychom se na ně naopak vydat měli, ale z různých důvodů se tomu snažíme vyhnout. Část VI. – „v břiše velryby“ – ovšem nechybí, jen je přenesena do jiné roviny. Odehrává se v Rózině krátkém snu v posledním autě. 

* Road-movie je v prvé řadě žánrem filmovým a redaktor vaší knihy, básník a kulturní publicista Milan Ohnisko, ji na křtu označil za dobře zfilmovatelnou. Chtěla byste jednou vidět Rakvičky v televizi nebo dokonce v kině? A psala jste je už s touto představou? 

Rakvičky jsem nepsala s představou, co by s nimi mělo nebo mohlo být dál. Během psaní mě zajímal jenom samotný text. Ale když už to Milan řekl a když se na to ptáte, tak jako film bych si je představit dovedla. Takový celkem málomluvný film... Docela by mě bavilo se o něco podobného pokusit. To je ale čistá teorie a spekulace, z mých knížek dosud nebyla zfilmována žádná. Párkrát mě sice někdo oslovil, ale nakonec z toho nikdy nic nebylo a já sama v tom směru žádnou iniciativu nevyvíjím. Takže zatím mám zkušenosti jen s divadlem a pro něj se tahle knížka asi moc nehodí. 

* Dotyčný žánr vám mimo jiné umožnil přivést na scénu celou řadu lidských typů, řidičů převážně mužského pohlaví, kteří nakrátko vstoupí do života hlavní hrdinky a v jejichž různorodých osudech se odráží dobová realita i atmosféra. Nepřipadalo vám nakonec, že je jich pro tyto účely pořád ještě málo? 

Na to vám nedokážu říct nic chytřejšího, než že z mého pohledu je jich tam tolik, kolik je třeba. Už jen vzhledem k tomu, že celý děj se odehraje během několika málo dnů a měl by pokud možno být i reálný. Myslím, že často stačí jen naznačit... 

* Čtenáře znalého jen Hrdého Budžese, od jehož prvního vydání letos uplyne rovných 20 let, by patrně překvapilo, jak málo humoru ve vaší nové knize najde. Ale to do určité míry platí i pro další vaše prózy, včetně zbylých dvou dílů volné trilogie s Helenkou Součkovou (Oněgin byl Rusák, Darda). Laskavý humor i nostalgie jsou vám zřejmě – naštěstí – cizí... 

Humor je pro mě důležitý jak literárně, tak lidsky, vůbec si bez něj nedovedu představit svůj život ani psaní. Rozhodně je i neodmyslitelnou součástí Rakviček, byť v trochu jiné podobě, než je tomu třeba s Budžesem. Laskavý – nelaskavý – podstatné je, aby byl dobrý. V tom směru je v Čechách na co navazovat a komu se s úctou poklonit až po pás. Nejbližší je mi určitě tragikomedie, to je také asi poloha většiny mých knížek. Možná už jsem to někde říkala, ale kupříkladu nejedna židovská anekdota mnohdy vydá za několik svazků tragédií. Svou hloubkou mimo jiné... Nostalgií po dobách socialistických netrpím, nedokážu zapomenout, jaké to skutečně bylo. Co to znamená žít v nesvobodě. Tím víc mě znepokojuje, že jí, jak se mi zdá, zase začalo ubývat. Nejenom u nás, bohužel i na Západě, ke kterému člověk tak vzhlížel. Zdivočelá politická korektnost už je vlastně svého druhu cenzurou. 

* Již citovaný Milan Ohnisko Rakvičky dokonce označil za knihu něžnou a smutnou, která nemá daleko k poezii. Vy jste jako básnířka debutovala a poezii píšete dodnes, ostatně vaše poslední sbírka Napůl ve vzduchu vyšla teprve předloni. Jakou roli hraje poezie ve vašem životě? A necítíte se být jako básnířka trochu přehlížena? V přehledu recenzí, na něž odkazujete na svém webu, jsem u této sbírky našel pouze jednu, pocházející mimochodem z pera šéfredaktora Literárních novin Petra Bílka... 

Já ani netuším, jestli těch recenzí bylo víc. Vlastně vím ještě o jedné. Nijak zvlášť mi to nevadí. K poezii se vracím čas od času, spíš vzácně, když takové období samo nastane. Neumím nijak ovlivnit, aby se to dělo častěji. Píšu pro sebe a pro radost, to konec konců platí i o próze, ale básně jsou pro mě územím ještě větší svobody. Je mi v nich dobře a nepotřebuji ke spokojenosti, aby mě někdo sledoval, ohlas nepostrádám. Prostě taková příjemně soukromá věc. A taky zůstávám jejím vděčným čtenářem. Podobně jako v případě humoru, i tady má člověk co obdivovat, čím být věčně nadšený a okouzlený. Víc než těch deset důvodů, proč nespáchat sebevraždu... 

* Vaší donedávna poslední prózou se před čtyřmi roky stal poněkud překvapivě román o posledních měsících života Jaroslava Haška v Lipnici, kde se pokoušel dopsat svého Švejka (Medvědí tanec). Proč právě Hašek a začátek dvacátých let minulého století? 

Já už jsem to mnohokrát vysvětlovala, takže se budu chtě nechtě opakovat. Jednak je Hašek jako spisovatel i jako člověk fascinující postava, v leckterém ohledu dodnes kontroverzní resp. kontroverzně přijímaná. A za druhé jsem k němu od dětství měla nějaký úzký osobní vztah, který vlastně neumím zcela racionálně vysvětlit. O napsání toho románu jsem uvažovala spoustu let, a přestože jsem tušila, na jak tenký led se pouštím, nemohla jsem si pomoct a musela jsem to nakonec udělat. Není to ale biografický román, spíš zase jedna z mých variací na téma „české otázky“. Městečko a jeho obyvatelé krátce po okamžiku zlomu. 

* A pracujete již na nějaké nové knize? 

Kdepak. Teď jsem zase ve fázi vyždímaného hadru. A nějakou dobu to potrvá. 

Krkoškova 739/19 613 00 Brno
tel./fax / 515 549 431, mobil / 775 216 596
dopisy@druhemesto.cz

© Druhé město, 2018
Tvorbu webu v Brně realizuje společnost Liquid Design, design Bedřich Vémola

Druhé město na Facebooku