Kratochvilova cesta k temné hvězdě Alfa

Už několikrát měl recenzent příležitost napsat, že v díle Jiřího Kratochvila, nejvýznamnějšího prozaika naší přítomnosti, se střídají polohy složitější a jednodušší, prózy formalistně zatěžkané s díly jakoby lehčími a čtenářsky poddajnějšími. Těžké kusy a divertimenta. Ale i zde zdání klame.
Tak po loňském překomplikovaném románovém labyrintu z konce války v Brně Dobrou noc, sladké sny, přichází s kratší prózou Alfa Centauri: autor ji nazývá „romanetem“. Jméno hvězdy nejbližší sluneční soustavě a nejjasnější není jen nějakým ornamentem, nýbrž má hlubší, přímo klíčový význam, který se vyloží, nikoli však explicitně, ale až v samém závěru knihy. Tehdy se lineárně vedené vyprávění klasicky kratochvilovským způsobem „zavine“, provede fantaskní obrat, který dění posune kamsi do čistého nereálna, do alternativních dějin, které by mohly nastat, pokud by se provedla jistá změna.
Problém recenzentův je nyní v tom, že by neměl prozrazovat pointu. Bez toho však nelze o knize příliš mluvit, neboť pointou je sama obsahová i stavební idea knih. Nejde totiž o nic menšího než o spiklenecký zásah do historie lidstva, o vyhmátnutí nejbližšího ložiska příštích katastrof, tedy o onu temnou hvězdu Alfa, od níž by se dějiny mohly vyvíjet jinak – a snad lépe. Prozradit lze, že počátek moderní katastrofy vidí Kratochvil, v čemž není a také nemusí být ani nijak originální, ve francouzské revoluci, která kdyby nebyla či nenabrala tak brutální směr, mohly se evropské dějiny vyvíjet jiným, nejspíš i lepším, méně krvavým směrem. Kdo ví. A právě proto má sehrát osudovou roli jeden chlapec z Brna, Jonáš se jmenuje…
Jde tedy, ovšem jen zdánlivě, o román „kontrafaktuální“, což je, snad v souvislosti s tím, jak jsme z reálných dějin zděšeni, oblíbený žánr. Paradoxní je, že většina kontrafaktuálních románů jsou distopie, v nichž se dějiny děly ještě horším směrem než ve skutečnosti: co by kdyby Hitler vyhrál… Jenže Kratochvil nic nedělá jako ostatní a tam, kde by sepisovatel alternativní historie začínal, tam on pro změnu končí. Čímž de facto začíná znovu, jako Möbiova páska: jedna plocha nekonečně přechází v druhou. Zní to komplikovaně, ale čtenář se tímběhem četby nemusí nechat rušit. Až do samého závěru čte napínavý příběh o ztracené identitě a hledání pravé totožnosti jednoho záhadného bezdomovce, kterému za „studené březnové noci“ poskytne ubytování ve své brněnské vile vypravěč příběhu. Tento dobrý muž se tajemného muže ujme a protože je navíc dobře situovaný, nabídne mu pomoc a přístřeší. Neznámý muž trpí amnézií, jejíž odhalování dlouho táhne napínavou niť fabule: jeho dobrodinec se snaží přijít jeho tajemství na kloub, zkouší různé detektivní metody a prostředky, takže žánrově by čtenář připustil, že jde o jakýsi inteligentní thriller. Bezdomovec, který dostane tulácké jméno Charlie, oplývá různými dovednostmi a zvláštnostmi, vyzná se v řadě oborů a ovládá různé praktické činnosti – jen nemá tušení, kdo je. Jeho zachránce nabídne, že by Charlie mohl vychovávat a vzdělávat jeho třináctiletého syna Jonáše. Tedy syna… On to není jeho syn, nýbrž dítě, jež mu jako novorozence kdosi kdysi „jedné deštivé noci“ podstrčil v prázdné tramvaji, šalině…
Máme tedy ve vyprávění dvě postavy s neznámým původem a je zřejmé, že tyto dvě tajemné bytosti se přitahují. Archetypy hledání otce, iniciace mladého chlapce, zasvěcení a podstoupení oběti pro jakési tajemné a velké cíle, to jsou motivy v Kratochvilových knihách velmi časté, ba konstitutivní. Tady se, byť na malé ploše, opět vracejí – a to se vší ekvilibristikou. Piruety jsou vytáčeny s mistrovským přehledem, i když nelze o všech říct, že jsou pokaždé jen funkční a vždy datažené. Jistá marnivost a předvádivost ovšem ke Kratochvilovi patří a jeho čtenář by snad bez ní byl již při čtení nesvůj. Řetězení podobných detailů, různé náznaky dalšího směřování a variování možností vytvářejí hlubší rovinu podání, v níž lze spatřovat signály, které vedou směrem k překvapivé pointě.
Ta je zadržena před vyvrcholením další typickým kratochvilovským prostředkem: jeho osobním vstupem. V něm vzpomene na muže, jemuž román v úvodu věnoval – jistému panu Grünovi, s kterým autor topil za normalizace v kotelně. Celý život pan Grün přemýšlel, jak napsat román, jehož námět mu poradil umírající vězeň v koncentračním táboře: co by se stalo, kdyby se Hitler stal malířem. Povzbudil ho kolega spisovatel. Pan Grün se dal do psaní, jenže se mu „podařilo napsat úplně přízračnou, k smrti nudnou sračku, v níž nebyl ani ten nejmenší, no fakt. A to by poznal každej, kdo by to vzal do ruky.“
Kdybychom to parafrázovali, tak každý, kdo vezme Kratochvilovy knihy do ruky, pozná, že ty jsou naopak plodem nevšedního talentu. Paradoxem je, že k tomu poznání – je třeba trochu toho talentu. Ale tak to chodí.