Nezdá se to, ale tato sbírka je autorovou v pořadí už čtyřiatřicátou. A opět je velmi wernischovská, ostatně jak jinak. Ivan Wernisch odnepaměti tvrdí, že se texty mezi sebou nepoperou, a tak tu vedle sebe v almaře na ramínkách visí poetické fantaskní historky, rozverné rýmovánky, haiku, ale i básně laděné na vážnou notu. Právě v komponování sbírek je Wernisch naprosto originální a nedostižný.
A nepřestává ani s experimentem: do své almary uložil také Kam letí nebe, což je titulní báseň jeho debutu z roku 1961. Dlaně jsou plné holubic / Ale kam letí nebe? // Kam letí ať se obrátí // Nebe přece pořád letí. Po letech ovšem zůstal jen název a obsah básně se proměnil k nepoznání: Ptám se, kam letí nebe, / proč letí právě tam, / proč letí právě tudy / Sám sebe se tážu, proč se ptám / Na zdi se sotva pohne stín / Ve dveřích bota botu jebe / z nudy.