Recenze? zkouška-

Tak Ondřejovi vyšla nová knížka

(O. Fibich, Anděl v cirkuse, sbírka básní,104 str. nakl. Druhé město)

a já, jeho věčný hnidopich o ní píšu, trochu nedočkavě jsem četl, leccos jsem neznal...

a hned mi padnul do oka klenot jak z dětské dlaně - Po ptaní se tážeš - cit. "Může být medvídek vzkříšen/až všechny slzy vypije svým plyšem? "

- no to si budu pamatovat. Medvídkové a vůbec všichni plyšáci jsou vzkříšení pokaždé, když si někdo umývá počůranou ruku a když přebalovací pult mumlá, přešlapuje a zastupuje kropenku - Ondřeji, nedělej, že to nevíš.

A co hraní dětí?

A nebo na začátku je báseň Vyklízení. Vyklízíš i paměť? Pavučiny?

Jaká byla, Ona, co při Tom měla ráda? Jaké pohlazení? Já ale nechci smutek, když potkáváme milenky - stařenky. Pořád se umějí smát!

Ondřej Fibich v téhle sbírce ale taky varuje, tak jako třetí mušketýr píše o nespravedlnostech, které bylo možné napravit, jenže blahoslavení nevolali, nebo je bylo málo slyšet (Ginsbergovské tenisky)

Co všechno jsme si řekli, přes ty roky. V čem všem jsme si blízcí a jiní.

No a já teď co? Co mám psát a komu?

Víte co? kdyby někdo chtěl, můžem jít někdy na kafe a já vám budu vyprávět něco malinko o Fibichovi a víc o jeho básních. Některé pořád umím nazpaměť, jako vrostlé je mám, ty básně, jakoby u mě zakotvily...

Cirkus - to je buben a trubka, jestli ještě někdo zná její hlas. A anděl - co tu dělá? Zvedá ruce jako veselý klaun a těší zapatlané medvídky, holčičky schované za tátou a směje se do taktu, protože ví, že jsme kdysi byli malí...a nemysleli na ortopedii zad a křídel.

Myslím na tvou dobrou cestu, knížko!