ukázka z románu Andělí vejce v časopisu Host 05/2016 - 

Má nová kniha se jmenuje Andělí vejce a nejlépe bych ji popsal jako humoristický horor z venkovského prostředí. Ne že by se mi chtělo rurat. Ale její konec, který vám samozřejmě neprozradím, se z jistých důvodů nemůže odehrávat ve městě. Já sám jsem vyrostl na vesnici a bylo to šťastné dětství, ale moc mi to při psaní nepomohlo, protože moji rodiče byli učitelé a soudruzi je tam poslali učit příkazem. Tudíž ač mi sláma lezla z bot, pravý život rolníků jsem nepoznal. Naštěstí má hlavní hrdina místo hlavy vejce, z nějž se líhnou andělé prapodivných nápadů, takže kromě polních prací zažije také anabázi na Sibiř a zpět, zničující lásku k mušli, dvě světové války a vynález nekonečnítka. Takže přeji příjemné počtení a udělejte si k němu třeba selskou omeletu. 

12. května 1945, 5:00 

Augustin Hnát se probouzel. Chvíli si užíval tichou a závratnou slast balancování na hraně mezi oběma břehy, spánkem a bděním. 
Pak dovolil přeludnému světu smyslů, aby se kolem něj stvořil. Z víření neviditelných sil se zhmotnila postel, pak malovaná skříň, vápnem obílené stěny chalupy a nakonec i šírající krajina za oknem. 
Sáhl pod postel, odzátkoval láhev, nalil plnou sklenici a obrátil ji do sebe jedním dlouhým douškem. Jinak moc nepil, ale zvykl si kořalkou začínat každý den, aby si v alkoholovém opojení pěkně pochodil. Byla to hedvábnice, vypálená z fialových plodů morušovníku původem až z daleké Číny, kdysi dávno vysazeného na návsi Vlasteneckou hedvábnickou jednotou. Hedvábníci měli krásný sen, dát obživu z výroby hedvábí chudým lidem bez půdy. Jenže housenky bource morušového se odmítly kuklit, protože tu na ně byla moc velká zima. Strom však zůstal, každý rok rozmařile plodil hromady navinulých moruší a Hnát je nikdy neopomněl zkapalnit ve svém destilačním aparátu, umně sestrojeném z dělostřeleckých nábojnic, polního periskopu a vodního chladiče kulometu Schwarzlose, který za první světové války ukořistil v dobytém německém zákopu. 
Pečlivě ustlal svoji polovinu manželské postele, ale tu druhou nechal slehnutou. Už dvacet let, od té doby, co tu naposledy spala jeho žena Lenka. 

28. srpna 1891 

Augustin Hnát se tak urputně toužil zbavit neexistence, že přišel na svět při první a patrně i poslední příležitosti, čímž své rodiče dokonale zmátl. 
To bylo tak… 4. května 1864 

První syn Vítek se Aloisovi a Alžbětě Hnátovým narodil šest měsíců po svatbě. Všechno bylo v pořádku, dokud jim nezačaly slepice zanášet vejce za plot. Alois přesvědčil sám sebe, že za to může soused, který k sobě jeho ubohé nosnice šelmovsky láká. Chamtivost mu zatemnila mozek. Šídlem propíchl skořápkou vajíčka dírku, skrz kterou jeden po druhém do bílku vestrkal jemné střípky skla roztlučeného v hmoždíři. Zabil tou prací celou noc. K ránu pak vylepšené vajíčko položil sousedovi na zápraží. Sousedka vajíčko přidala ke svým a rozklepla ho do těsta. Když upečené buchty vychládaly za oknem, Vítek šel kolem, a že tak voněly, jednu snědl. Do týdne na ty střepy v břiše v hrozných bolestech umřel. 
Místní četník Řachanda všechno řádně vyšetřil, ale nakonec došel k názoru, že krádež buchty i nastražení vražedného vajíčka již potrestala Nejvyšší spravedlnost a není třeba tím zatěžovat úřady, tudíž Alois Hnát nešel do vězení. Žalářem, z něhož nebylo úniku ani milosti, se mu stala jeho vina i to, že lůno jeho ženy se zavřelo. I když oba chtěli další dítě a každý den pilně plnili manželské povinnosti, dočkali se až za dlouhých devatenáct let, kdy se jim narodil druhý syn Libor. 
Matce v té době bylo už čtyřicet dva a otci dokonce čtyřicet devět, takže s úlevou přestali mísit šťávy svých těl. Ještě téhož roku však Alois na jarmarku dobře prodal vola a obchod zapil velkou režnou, což způsobilo, že úplně zapomněl na svou lakotu a nechal si za pět krejcarů na minutu otevřít průzor do boudy, kde si čerstvě ulovená mořská panna v kádi polévala obnažená ňadra vodou. Pohled na zelené prsní bradavky jej tak rozrušil, že oné noci opět přilehl ke své ženě. Vzhledem k tomu, jak dlouho jim trvalo plození předtím, nikdo nečekal, že by věc měla nějaké následky. 
Jenže opak byl pravdou. 
Alžběta Hnátová dlouho nemohla přijít na to, proč pořád tloustne, a pro Aloise Hnáta zase bylo záhadou náhlé zkracování špeku a vypařování povidel z hrnce ve spíži. 
Když už měla konečně slehnout, Alžběta chodila po statku celá zalomená vzad, aby nepřepadla za tím hrozným břichem, jež se z ní vyvalovalo jako mlha nad obecní bažinou, tam, kde se odjaktěživa říkalo V zamordovaným: „Kampak deš, sousede?“ „Do zamordovanýho.“ „Pánbu vochraňuj. A copak tam chceš?“ „Zbavit se tohodle pytle.“ „Škoda. Takovej pěknej pytel.“ „Vědět, co je uvnitř, už by se ti tak nelíbil.“ „Tak to leda.“ Stahy ucítila až večer, když všichni v chalupě po celodenní dřině na poli mrtvě spali. Ani nerozsvítila a poslepu odtápala do chléva, kde se svalila na otep sena. Proti křiku se zakousla do staré modlitební knížky a tlačila. Chvíli šlo všechno dobře, Hnátovi už vykoukla hlavička, v tu chvíli se mu ale pupeční šňůra omotala kolem krku. Naštěstí se nedusil, protože ještě nedýchal, ale nemohl se pohnout ani o kousek dál. 
Alžběta cítila, že něco není v pořádku, a když dítěti nahmatala na hrdle rýhu, vzala do ruky srp, který visel na zdi, opatrně ho do sebe špičkou zanořila a ten živý provaz v sobě přeťala. 
Hned potom z ní Hnát vyjel ven jako vlak z tunelu, kterým do Smylavody právě přicestoval nový farář, otec Kadlub. Protože se sedláci báli, že jim jiskry z komína zapálí obilí a kravám z houkání lokomotivy ve vemenech zkysne mléko, nedávno postavená trať se dědině musela vyhnout uctivým obloukem a zastávka ležela daleko, až za oběma hřbitovy, bližším a větším katolickým i skromnějším a odlehlejším protestantským. 
Jak tak otec Kadlub šlapal horkou srpnovou nocí, držadlo těžkého kufru, v němž si do nové fary nesl liturgické roucho, kalich, ampuli s křižmem, láhev kyselých okurek i všech deset dílů Summy theologiae od svatého Tomáše Akvinského svázaných v bledé vepřovici, ho pálilo do dlaně hůř než klika od brány pekel. Měsíc na nebi svítil tak jasně, že vrhal stíny, i když jen takové rozmazané. 
Jakmile se Hnát poprvé nadechl, na obloze se objevila znamení. Jenže ve Smylavodě bylo zrovna o žních a nikdo neměl čas dívat se výš, než se urodilo na poli. 
V Praze zase všichni pozorovali vzlet nejnovějšího objevu v oboru vzduchoplavectví, balónu plněného zahřátým vodíkem. Vynálezce sice plamen hořáku zakryl mřížkou, jakou mají hornické kahany, aby nezapálily důlní plyny, balón se přesto vzňal a křehké obrazce nebeských těles překryla vzduchoplavcova vodíková kremace. Alžběta mezitím syna nechala olízat krávou, omyla ho ve žlabu a zabalila do povijanu. Vůbec neplakal a klidně ji pozoroval velkýma modrýma očima. Nabídla mu prs a on z něj začal sát husté nažloutlé mlezivo. Nato oba usnuli vyčerpáním. 
Vysoko nad nimi začalo svítat. 

12. května 1945, 5:07 

Nabral ze studny vodu a hned se v ní umyl od tmy, i když byla ze země studená, až kosti brněly. Všichni ostatní si nechávali studniční vodu nejdřív odrazit na slunci, ale Hnát miloval ten náraz chladu, který dával mnohem intenzivnější pocit tepla než horká voda. Oblékl si čisté Jägerovo vlněné spodní prádlo, bílou košili a černé kalhoty. Nakonec natáhl vrzavé, ale nezničitelné jezdecké holínky, které si přivezl ze Sibiře. 
Ráno na statku mělo svůj neměnný rytmus podobný bušení srdce. Vykydal chlév, podojil obě krávy, Mazlenu i Hvězdulu, a vyhnal je na pastvu. Poklidil stáje a dal koním seno do žlabu. Podojil kozu, přímo z dížky zhluboka upil namodralého mléka a bažil se živočišnou chutí i vůní jeho prku. Zbytek nalil pašíkovi, protože nikdo jiný než oni dva tu smrdutou břečku nepil. 
Pak si vyčistil holínky od hnoje a vyleštil je sazemi z komína rozmíchanými se slinou. Odrazilo se v nich vycházející slunce. 

29. srpna 1891 

Hospodář našel ženu stočenou do klubíčka kolem syna až k ránu, když šel obstarat dobytek, a opatrně je odnesl do postele, zatímco krávy kolem vyčítavě bučely. 
Na božím světle se ukázalo, že novorozenci na pravé ruce narostlo šest prstů. Alois chtěl tu zrůdu hned hodit na hnůj, ale Alžběta ho nedala, a sotva se maličko zotavila, zabalila si dítě do šátku přes prsa a šlapala dobrou hodinu lesními stezkami do městečka Bzdín za doktorem Luftsteinem, který sem každý rok jezdíval z Prahy na letní byt. Luftstein řvoucí nemluvně prohlédl, proklepal a ten nadbytečný prst mu ucvakl chirurgickými nůžkami. V budoucnosti nadprst Hnátovi ještě dvakrát znovu narostl a byl ustřižen, ale napočtvrté zůstal v říši idejí a na tomto světě se již neobjevil. 
Alžběta milovala les a znala v něm všechny chodníčky lidské i zvířecí po způsobu srn. Věřila, že lesem se dá dojít na každé místo na světě. Navíc, když prší, v lese jen kape, a když praží slunce, v lese je chládek. Les je pole, co ho medvěd oře. Les je zámek o tisíci komnatách a žádný z těch pokojů se neopakuje. 
Na rozdíl od babičky Rozálie, maminky Aloise Hnáta, která s nimi žila v chalupě na vejmiňku. Od té doby, co ji trefil šlak, totiž přestala mluvit, lépe řečeno na všechno říkala stále dokola jen jednu větu: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“ 
Čímž zároveň sama dokazovala pravdivost obou částí svého tvrzení. 
Nový farář otec Kadlub pokřtil Hnáta ve smylavodském kostele. Jméno Augustin mu vybral otec z lakoty, aby měl ve stejný den narozeniny i svátek, takže se ušetří jeden dort ročně. 
Ze stejného důvodu nemohl sehnat kmotra. Sám nechtěl být kmotrem nikomu, aby nemusel dávat novorozenci dukát do povijanu, natož aby se o kmotřence staral, kdyby rodiče umřeli, jak bylo zvykem. A tak teď nikdo nešel za kmotra jeho synovi. Nakonec z čirého zoufalství přivedl do kostela obecního rapla Mrakoše. 
„Blázen vede blázna,“ povzdychl si otec Kadlub. „Proč mi taháš toho ubožáka do chrámu Páně, Hnáte?“ „To je kmotr mého syna, pane faráři.“ „Cože, kmotr? Tenhle šús?“ Kadlub se pokřižoval. „Kmotr přece má být svému kmotřenci vzorem.“ 
„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské. Evangelium podle Matouše, kapitola pátá, verš tři,“ citoval Hnát vzpurně Písmo. 
Mrakoš bez dozoru si mezitím nacpal plnou hubu hostií a zapíjel je svěcenou vodou z křtitelnice. Novorozeně začalo brečet. Venku se rozpršelo a do kostela praštil blesk. 
Otec Kadlub to vzdal. 
„Tak dobře, ale následky padnou na tvoji hlavu.“ „Tvrdá je na to dost, pane faráři.“ „Štěstí, že ty hostie ještě nebyly proměněné.“ A tak malého Augustina ve stejnou chvíli otec Kadlub polil vodou, blázen Mrakoš poprskal drobky oplatek a Duch svatý do něj sestoupil. 

12. května 1945, 6:01 

Teď už vstala i Augustinova dcera Apolena, vyšla ze svého pokojíku a hladila si vyklenuté bříško. Vypustila na dvůr slepice a husy a nasypala jim, dala živobytí králíkům a holubům. 
Ještě před chvílí tichý dvůr byl najednou plný zvířecích řečí a další se přidávaly zleva i zprava. Jen soused Gottlieb Kräuter, dříve a později Bohumil Krajta, pil od Vůdcovy hrdinské smrti na žal. A tak jediným zvukem, linoucím se teď z jeho statku, bylo chrápání doprovázené hladovým bučením krav. 
Zvířata Apolenu milovala až k zuřivosti. Hrnula se jí pod ruku, aby je mohla pohladit, poňuchňat, poškrábat za ouškem. Právě teď se jí třela o nohy celá smečka koček. Na dosah své paní se chtěl dostat i pes Adolf, a tak prackami kočky nakopával a ty odletovaly do stran v podobě vztekle mňoukajících chlupatých koulí. 
Augustin se zády opřel o tyč holubníku a jednou rukou si v kapse umotal cigaretu. První nikotin dne mu narazil do mozku tak prudce, až se zapotácel a vyděšení holubi vyletěli do všech stran. Díval se na svou dceru a v duchu si říkal, jak je krásná. Až moc krásná do tak hnusné doby. 

28. srpna 1892 

Když malý Augustin slavil své první narozeniny i svátek v jednom dni, všichni se divili, jak je to dítě hezké. Jeho matka Alžběta však byla žena moudrá a rozšafná. Tudíž dobře věděla, že Pánbůh ve své nekonečné moudrosti nestvořil děti tak roztomilými pro radost rodičů, nýbrž aby titíž svého potomka hned během první hodiny života neutloukli. Neboť děti jsou stvoření líná a zlomyslná; co matka v potu tváře navaří, chutná jim nevalně, zato po cizím by se utloukli. Nechtějí spát, učit se ani pracovat. Z rodičů si utahují a zvířata tahají za ocásky. A právě když je člověk nejvíc miluje, schválně mu mřou. 
Proto s láskou k dětem nešetřila, ale ani neplýtvala, pokud ovšem právě srním krokem neběhala po lese. Otec dřel na poli, proto ho viděli jen v neděli. A tak malého ze začátku vychovávali hlavně dědeček s babičkou. 
Aloisovi rodiče Vavřinec a Rozálie ještě žili a bydleli u syna na vejmiňku. Nejstaršímu z rodu Hnátů na statku už dávno nepatřilo nic, co by mohl komandovat, dokonce ani pes už ho neposlouchal, jen ta jeho dobrá Rozálie. Žena milující, žena mučednice. 
Základem rodiny byla od nepaměti polévka, a to pomaloučku tažený vývar z nasekaných hovězích kostí. Nesmělo se spěchat. Tu pravou chuť dostala, teprve když se v ní morek úplně rozpustil a předal jí svou mléčně bílou barvu, alchymistické albedo. 
Babičce Rozálii nevadilo, že nemá volební právo, ba ani že nemůže studovat na vysokých školách, záleželo jí na tom, aby byl muž uspokojen. A toho dosáhnout věru nebylo snadné. 
Každého dne už dlouho před polednem Rozálie dovařila a prostřela, ale začátek oběda určoval výhradně Vavřinec. Když přišel čas, posadil se a začal klepat lžící do stolu: ťuk — ťuk — ťuk. Rozálie v tom rytmu ihned začala nosit z plotny, protože Vavřinec vyžadoval polévku na talíři horkou, div ne vroucí. Jestliže bylo něco špatně, Vavřinec nic neřekl, ale začal klepat lžící rychleji: ťukťukťuk. Pokud se Rozálii podařilo chybu včas napravit, Vavřinec přestal ťukat a začal jíst. Když ne, Vavřinec hodil lžíci do kouta a potom odmítal veškeré jídlo i několik dnů, dokud ho vztek nepřešel hlady. 
Alois tak svou ženu netrápil, bál se totiž, že by mu utekla do lesa a už nikdy by ji nenašel. Ale občas se neubránil 
jistému obdivu: „Že má dědek tu babu ale setsakra dobře vycvičenou,“ mumlal si potichu při foukání do té polévky, která vřela ještě na lžíci. 
Babička malému Augustinovi vždycky říkala, že lidé se poznají podle toho, jak jedí chleba. Neboli: „Podle chleba poznáš seba.“ Sama ho požívala poctivě, začala na tenčím konci krajíce a ubírala zleva doprava po pravidelných řádcích, jako by ho spíš četla než jedla. 
Kdežto Hnát nejdřív pohrdavě vylomil střídu, vykousanou dírou se podíval a potom foukl skrz. Kůrku si šetřil až na konec. Představoval si, že střída je maso a kůrka kost. Kost chleba. Miloval ji tím víc, čím méně byla svolná poddat se jeho skusu. Pokaždé, když to babička viděla, musela se pokřižovat. 

12. května 1945, 7:26 

Konečně se mohli posadit ke stolu. Apolena nalila do hrnků kávu uvařenou ve válečné nouzi z praženého žita a cikorky, svoji si osladila, ale otcovu ne, jak měl rád. Augustin si přivinul pecen chleba na prsa jako milenku a směrem k sobě ukrojil dvě šikmé skývy. První podal dceři, druhou si vzal. Nejdřív pohrdavě vylámal střídu a kusy namáčel do hořké kávy. Vykousaným otvorem se podíval a pak foukl skrz. Kůrku si šetřil až na konec. 
„Zítra je neděle. Vypravíme se do kostela?“ zeptal se Apoleny. Otázka chvíli visela ve vzduchu jako srp svaté Notburgy. 
„To břicho už neschovám,“ konečně odpověděla. 
„Jen ať to všichni vidí. Až bude po válce, spousta věcí bude v jiném stavu.“ „A zpověď?“ „O tamtom ještě ani slovo. Pan farář sice musí uchovávat zpovědní tajemství, ale nemusíme ho zbytečně vystavovat pokušení.“ 
„Dobře, tati. Vyžehlím ti na zítra klobouk.“ 

4. října 1896 

V neděli po mši se všichni ze Smylavody i vedlejšího Kosma sešli na půl cesty u kamene, který už po staletí vyznačoval hranici mezi oběma vesnicemi. Doma zůstali jen tři lidé, starý kupec a nákupčí králičích kožek Rosenblut, náčelník Sokola Zmaterna a zarytý luterán Kamarýt. Smylavodské vedl místní farář otec Kadlub, kosmenské jejich otec Bumbrlík. 
Na louce kolem hraničníku mezitím hospodští z obou obcí narazili sudy a začali točit pivo. Po letech hádek a vyjednávání se obce dohodly, že tu společnými silami postaví nový kostel, do něhož pak budou společně chodit. 
Přitom obě obce už své kostely měly, ale neměly je rády. 
Ve Smylavodě stál starý kostel svaté Notburgy, kterou církev svatořečila za to, že při žních zavěsila srp do vzduchu a už tam zůstal. Chrám ze začátku šestnáctého století byl posledním dílem šíleného génia architektury Ruprechta Hungrigringa, který po vzoru svého jména nosil na ukazováku prsten osázený uvnitř řadou ostrých diamantových zoubků, jež se mu při každém pohybu krvavě zahryzávaly do masa. Stavitelé pozdní gotiky posedlí pýchou kamene si dokazovali své mistrovství porušováním řádu a předstihovali se, kdo dokáže postavit větší nesmysl. A tak tu Hungrigring vztyčil síťovou klenbu podpíranou žebry v podobě slaměných víchů, do posledního stébla vytesaných z kamene. Lidé se tu už dlouhých pět set roků nemohli soustředit na modlitby ze samého strachu, kdy jim strop spadne na hlavu. 
V Kosmu byl zase kostel zasvěcený svaté Markétě. A protože světici podle legendy pozřel ďábel v podobě draka, chrám byl celý vyzdobený v dračím stylu. Dračí ocas byl obtočený kolem oltáře, stěny byly pomalované dračími šupinami, které i po vybílení vždycky zas vylezly. Ale nejhorší byla kazatelna ve tvaru dračí hlavy. Když z ní pan farář kázal, lidé se báli, že začne chrlit oheň. 
A tak se dohodli, že si postaví nový kostel. Úplně obyčejný. Jedna ves měla vybudovat jeho loď, kdežto druhá věž se zvonem. Plány svatostánku již byly narýsovány, materiál na stavbu zakoupen, oba středověké kostely zbořeny. Dnes si na to starostové měli před očima všech občanů plácnout. 
S nápadem nakonec souhlasil i arcibiskup František kardinál Schönborn, i když obec Smylavoda neměla u církve vítězné tu nejlepší pověst. 
Už za časů dobrého krále Václava, který za celý život nevypil ani kapku vody, protože z mateřského mléka přešel hned na víno, kdy na stromech rostly klobásy a ze země sama od sebe prýštila ropa, smylavodské jednoho dne po žních napadlo, že by bylo krásné mít svého vlastního světce. A protože žádný takový nebyl, ani se k tomu nechystal, umínili si, že si ho udělají sami. 
Po poradě v krčmě padla volba na poustevníka Jiljího, který se stranil světa v jeskyni u lesa. A protože nejkratší cestou ke svatosti je mučednictví a platí, že čím víc mučení, tím víc svatosti, připravili nebohému Jiljímu obzvláště krutou smrt: ulechtáním. Svázali ho do kozelce a plné čtyři dny a čtyři noci lechtali na všech sedmi pólech lechtivosti: v obou podpaždích, na chodidlech, po žebrech i vzadu na krku. Celá vesnice se na něm střídala, dokud nevypustil duši. Mrtvolu zkroucenou křečemi hodili do studánky, odkud pak vytékala zázračně uzdravující voda. 
Zpráva o té bizarní vraždě se dostala až k papežskému stolci, ten však místo svatořečení Jiljího uvalil na celou ves klatbu. Naštěstí pro vesnici vzápětí propukly husitské války a na celou aféru se pozapomnělo. 
Vzpomnělo se až po letech, kdy ve Smylavodě vznikla sekta kýchavců. Kýchavci věřili tomu, že při kýchnutí tělo na malý okamžik vypustí duši, která pak pohovoří s Bohem a nahlédne do tajemství věcí budoucích, načež se zase vrátí zpět. Za tím účelem vyvolávali kýchání uměle, mechanickým drážděním výběžků trojklaného nervu v nosní dutině, pomocí zvláštního nádobíčka, takzvaných kýchátek. Řečené kýchátko mělo nejčastěji podobu tyčinky, zakončené na konci šípkovým trnem nebo štětičkou jezevčích chlupů, ale našly se i mnohem bizarnější modely, sestrojené třebas z rohu brouka nosorožíka či z nabroušeného krápníku. I když svatá inkvizice ve Smylavodě upálila přes polovinu obyvatel, sektu se nikdy nepodařilo úplně vymýtit a místní se dodnes nezbavili zvyku před každým důležitým rozhodnutím kýchnout. 
Vesnice Smylavoda a Kosmo spolu odnepaměti soupeřily. Kluci se prali, holky pomlouvaly, sedláci si kopáním stále hlubších studen vysávali spodní vodu, čarodějnice si vzájemně zaříkávaly krávy. 
Teď se však blížilo velké usmíření skrze společný kostel. Dvě kapely vesele vyhrávaly, věřící se bratřili u piva a páni faráři u čestného stolu si chystali připít sladkou rosolkou. 
V tu chvíli k nim přišel malý Augustin, smekl čepici a řekl: 
„Smím se na něco zeptat, důstojnosti?“ přičemž se každým okem díval na jiného pana faráře, takže mu splynuli v jedinou osobu, i když každý vypadal úplně jinak. Páter Bumbrlík byl vyschlý a krabatý, kdežto Kadlub se podobal dobře vybroušené čočce. 
„Zajisté, milý synu,“ řekli oba otcové současně a zasmáli se tomu, jak jsou pěkně sehraní. 
„Až moje tělo vstane k poslednímu soudu, co ty tři šesté prsty, které mi kdysi ucvakl doktor Luftstein, protože než to ten nadbytečný vzdal, vyrostl mi na ruce celkem třikrát?“ tázal se Augustin. 
„I ty budou zázračně oživeny.“ „A bradavice, kterou mi zaříkala babička?“ „Ta taky.“ „A co vlasy, nehty?“ „Všechno.“ „Holuby z nosu?“ „I ty, ale dál už nepokračuj.“ „A jak potom budu vypadat? To budu mít na ruce osm prstů?“ „Bůh je všemohoucí, takže klidně i šestnáct nebo dvaatřicet.“ Augustin si tu představu chvíli nechal procházet rozčepýřenou hlavou. „Jak rychle asi rostou vlasy?“ 
Do debaty se od vedlejšího stolu vmísil pan řídící učitel z Kosma: 
„Asi dva centimetry za měsíc. A nehty jednu desetinu milimetru denně.“ 
„Takže když umřu jako dědeček, budu mít u posledního soudu dvacetimetrové vlasy a třímetrové nehty? A jak se do mě vejdou všechny vyplivané sliny a všechna krev, co mi kdy vytekla z nosu a kolen? A do jakých děr mi naskočí zpátky mléčné zuby?“ 
Faráři se chvíli šeptem radili a pak odpověděl otec Kadlub: 
„Podle Písma a svatých Otců budeme po vzkříšení tělesně krásní a dokonalí, nebudeme mít nic nadbytečného, protože Bůh nás znovu stvoří v naší podobě, asi jako když sochař odlije z rozbitých kusů novou sochu. Takže budeme hustší, třeba stokrát.“ 
„Nic na světě nemůže být hustšího nad osmium, kteréžto jest dvaadvacetkrát hustší nežli voda,“ ozval se opět pan řídící. 
„No tak budeme větší,“ navrhoval otec Bumbrlík. 
„Nerouhejte se, otče,“ naježil se otec Kadlub. „Vždyť Ježíš pravil: Nechte maličkých přijíti ke mně.“ „To je ovšem míněno výhradně symbolicky…“ „A já ti dám výhradně symbolicky přes hubu…“ vzplál Kadlub svatým hněvem. 
„Já umím taky citovat Písmo,“ nenechal si to líbit Bumbrlík. „Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč!“ 
Slova evangelia spustila rvačku všech se všemi. Obě hudby jim k tomu hrály kvapík, ale pak se začali bít i muzikanti, bubeník ze Smylavody s kolegou z Kosma si své nástroje vzájemně narazili na hlavy a byl klid. 
Augustin si z toho večera odnesl dvojitý výprask a zkušenost, že hloubání nad tajemstvími Božích záměrů škodí zdraví. 
Brzy poté postavili nový kostel ve Smylavodě a nový kostel v Kosmu. Ten první má nepatrnou loď ve stínu obrovské věže. A ten druhý naopak loď jako hrom, před níž se krčí malinká věž. 
Kdo to tu nezná, ten se tomu diví. 

12. května 1945, 7:54 

Po snídani Augustin vyšel z chalupy zadem přes zahradu až tam, kde začínalo jeho pole. 
Úplně z něj vyzařovalo, jak moc potřebuje pohnojit a zorat po tuhé zimě, ale nechtěl nechávat Apolenu samotnou doma. I když v Praze, natožpak v Plzni, se už dávno slavil mír, zdejší okolí ještě ovládali Němci, jako poslední, stále se zužující hrdlo mezi Američany a Rusy. 
Rudá armáda i čeští partyzáni to hrdlo už tři dny vší silou rdousili, ale Němci se nevzdávali, protože zajetí by bylo horší než smrt. Před spravedlivým trestem za své zločiny tudy prchali na západ ti nejhorší hrdlořezové z SS, gestapo, ROA a podobně zkratkovitých organizací. Za zkratky se vždycky schovávají ti největší lumpové, napadlo Augustina a odplivl si proti větru. 
Jako kdyby tou slinou trefil neviditelnou spoušť, odněkud z dálky spustilo dunění artilerie. Ale nebyl to tenor pěchotních děl sedmatřicítek, ani baryton polních kanónů pětasedmdesátek, a už vůbec ne bas hrubých houfnic stopadesátek, které tak důvěrně znal z první světové války. 
Otočil se a sešel po schodech do sklepa ohlídat kvásek. 

12. února 1897 

Náves ve Smylavodě vypadala jako dobrý konec pohádky, ve skutečnosti ale každý grunt skrýval nějaké tajemství. Tu láska ke kočkám procházela žaludkem, onde zas v neděli po mši svaté vyvolávali z temnot mocnosti pekelné, aby to měli pojištěné na obou stranách. 
U Hnátů to byl chleba. 
Tady ho, co paměť sloužila, pekli zásadně muži. Nežli by k tomu pustili ženskou, radši by hladem pomřeli. Do tajemství chleba se zasvěcovalo ob generaci, dědeček vnuka, a ten, když se po letech sám stal dědečkem, zase svého vnuka, otcové pauzírovali. 
Dědeček Vavřinec měl dva vnuky, staršího Libora a mladšího Augustina. I když otec s matkou měli rádi oba, Libora si víc vážili, protože jeho vznik jim zabral dlouhých devatenáct let, kdežto Augustin přišel nežádán. A tak tomu staršímu víc dávali a méně po něm chtěli než po tom mladším. Z Libora vyrostlo něco, na co obyčejná slova nestačila a dalo se to popsat jen složeninami: lehkoživ, strašpytel a budižkničemu. Všichni to viděli, kromě rodičů. Proto si teď Vavřinec za následovníka vybral Augustina. 
Zavedl malého do stodoly, rozvázal dva pytle, z každého vytáhl hrst zrní a rozevřel mu je pod nosem. 
„Co vidíš?“ „Pšenici.“ „A kterou si vybereš?“ Augustin si obě hromádky pozorně prohlédl. Zrnka vlevo byla krásně zlatavá, každé vypadalo jako všechna. Ta napravo byla zřetelně menší, šišatá a měla divně načervenalou barvu. 
Ukázal na ta ošklivější. To dědeček nečekal. 
„Proč zrovna tuhle, ty tvore?“ „Kdyby bylo správně to pěknější, neptal byste se, dědečku.“ „Máš místo hlavy andělí vejce, kluku. Až jednou umřu, tak zdědíš moje parádní hodinky.“ 
Dědečkovy parádní hodinky byly nejen zlaté, ale i hrací, každou celou hodinu vycinkávaly Straussův „Radeckého pochod“. Vavřinec tvrdil, že mu je věnoval osobně polní maršálek hrabě Radecký z Radče za záchranu života při bitvě u Custozy, ve skutečnosti je však dostal za to, že když sloužil na vojně jako Radeckého osobní kuchař, náhodou vynalezl Wiener Schnitzel tím, že v maršálkově oblíbeném telecím řízku Cotoletta alla milanese vynechal parmezán, protože se mu ho nechtělo strouhat. 
„Tu červenou pšenici sejeme pro sebe, tu žlutou pro lidi. Tu první jíme, druhou prodáváme. A teď ti ukážu, jaký je mezi nimi rozdíl.“ 
Dědeček položil po zrnku z obou pšenic na kovadlinu a pak do nich ťukl kladívkem. Červené zrnko se rozpadlo na hromádku mouky, kdežto žluté se jen zploštilo. 
„Vidíš? Zrno na chleba musí být krásně tvrdé jako dívčí ňadro.“ 
Pak šli do spíže. Dědeček rozdělal pytel mouky a zanořil do něj ruku. Augustin to zkusil po něm. Mouka mu přilnula ke kůži tak hladce jako rukavička z nejjemnější kozinky. 
„A dobrou mouku poznáš po hmatu. Když ji stiskneš v ruce, musí se ti stavět na odpor pevně jako dívčí zadek. Cítíš to?“ 
„Víte, dědečku, já jsem ještě žádné ženské na nic nesahal,“ přiznal se Augustin. 
„Že ne?“ Dědeček zalovil v kapsičce u vesty a podal mu niklovou minci. „Tak tady máš dvacet halířů a utíkej do hospody za Zmařkou, ať to máš v ruce.“ 
Augustin přeběhl náves a vešel do hospody, v tuto denní hodinu ještě liduprázdné. Marie Srdínková řečená Zmařka stála u pípy a plakala do piva, které si točila do sklenice. 
„Proč bulíš?“ „Protože jsem blbá.“ Zmařka byla krásná, avšak tím sebezáhubným způsobem, který u mužů nevyvolává lásku, ale touhu podmanit si ji a pošlapat. Svého otce neznala, matka dělala totéž co ona, a když před rokem namol opilá rozlila na stole pivo, usnula a utopila se v něm, dcera po ní převzala obě živnosti, hospodskou i kurevskou, i když jí ještě nebylo ani sedmnáct. 
„A proč jsi blbá?“ vyzvídal Augustin. 
„Protože se musím zamilovat do každého, komu dám.“ Zmařka se snažila dělat svou práci poctivě, jenže nikdy nebyla dál než v Kosmu, městské kurvy znala jen z doslechu a místní kupec Rosenblut ve svém krámu stejně žádnou kosmetiku neprodával. Takže si rty barvila do karmínova šťávou vymačkanou z bezinek či z červené řepy a místo očních stínů si na víčka nanášela lesklý prach z křídel motýlů, ale slušelo jí to náramně. 
„Co tady vlastně chceš, Augustine?“ „Sáhnout si ti na prsa a taky na zadek.“ „Dvacet krejcarů.“ „Tu máš.“ „Tak pojď.“ Když se vrátil, dědeček mu ukázal tajné místečko až na samotném konci sklepa, kde na rostlé skále stojí popraskaná a drátem spravovaná díže a v ní žije kvásek. 
„Nesmíš s ním třást, moc ho ochladit ani zahřát. Když z něj odebereš, pokaždé musíš kousek nechat a zase přiživit trochou mouky a vlažné vody. Já umřu, ty umřeš, všichni jednou umřou, jedině kvásek je nesmrtelný, kdo ví, kdo a kdy ho založil. Když sem kdysi přišel můj praprapředek, kvásek si už nesl s sebou v koši hlíny na zádech. Ze všeho nejdřív vykopal tenhle sklep, kvásek sem uložil a teprve pak nad ním postavil chalupu.“ 
Augustin se kvásku na dně díže opatrně dotkl špičkou prstu a nasál do nozder jeho nakyslý dech. 
„A čímpak to, dědečku, že je ten kvásek nesmrtelný?“ „To bylo tak. Kdysi dávno, když ještě na světě žilo tak málo lidí, že Smrtka měla čas mezi ně chodit, přišla do hospody na mariáš. Jenomže žádný s ní nechtěl sednout ke stolu. 
Až Kvásek se nad Smrtkou slitoval a za třetího se k nim přidala Kváskova dcera Kořala. Rozdali karty a Smrtka si vylicitovala talón. Kartibůh jí do bezmasé ruky vložil betla bez jediné skulinky: všech osm karet žaludů a kulovou sedmu i osmu. Smrtka věděla, že s takovým listem nemůže prohrát, a tak řekla, že budou hrát o život. Když ona vyhraje, tak oni dohráli navždy. Ale když prohraje, tak si pro Kváska s Kořalou nikdy nepřijde. Těm dvěma nezbylo než souhlasit. 
Kdo hraje betla, nesmí vzít ani jeden štych. Kdyby Smrtka začala kulovou sedmou nebo osmou, měla by výhru jistou, ať by dál Kvásek s Kořalou hráli, co chtěli. Jenže ona vynesla sedmu žaludovou, od kteréžto barvy měla i všechny ostatní karty, takže ji ostatní nemohli přebít a ona nesmyslně prohrála. 
Svůj slib splnila, takže od té doby jsou Kvásek i Kořala nesmrtelní. Ale Smrtka se za tu chybu z pýchy dodnes stydí, na mariáš zanevřela a hraje raději šachy. 
Rozuměls tomu?“ „Rozuměl, dědečku. A kdy umřete vy a já dostanu ty vaše parádní hodinky?“ „Ne dříve, nežli tě zasvětím do pečení chleba.“ Pak Vavřinec prudce otevřel dveře, zdali za nimi nešmírují nějaké ženské, a předvedl Augustinovi, že do těsta patří jen hladká mouka, kvásek, voda, špetka soli a nic víc, a naučil ho také, v jakém pořadí a poměru je skládat. A veledůležitou zásadu, hníst těsto směrem od západu k východu, nikdy ne proti otáčení země, jinak by se v něm nepropojil mikrokosmos s makrokosmem a ještě by se zdrclo. 
Nakonec nechat vykynout do spirály v ošatce z vrbového proutí, na šošolce mu udělat křížek a na tři čtvrti hodiny vsadit do chlebové pece. 12. května 1945, 9:03 

Jakmile Augustin ucítil dech kvásku, tolik podobný vůni dychtivého dívčího pohlaví, dostal takovou chuť na čerstvý chleba, že založil těsto, i když nahoře zbývala ještě málem půlka toho starého. Jak přecházel po světnici sem a tam, vařečkou hnětl těsto v míse střídavě levou a pravou rukou, aby se neprotivil směru otáčení zeměkoule. 
Když dal těsto vykynout do ošatky, napadlo ho, zdalipak Apolena porodí syna, aby měl komu tajemství chleba předat. 

12. února 1897 

Když upekl svůj první bochník, odnesl ještě teplou skývu na ochutnání sousedovic Božíkovi Krajtů, s nímž byli nejlepší kamarádi od té doby, co spolu na zřícenině hradu nad vesnicí našli plech. Ležel bůhvíjak dlouho zaklíněný do puklého kamene ve zbytcích věže, snad to byl původně kyrys jednoho ze Švédů, kteří hrad dobývali naposledy. Byl celý rezavý, zprohýbaný a uprostřed měl díru. Ale byl to plech. Kluci ho pečlivě vyklepali kamenem na plochém balvanu a pískem vydrhli rez. Nakonec našli u trati ježka přejetého vlakem, nebyl ani trochu rozmačkaný, nýbrž čistě přestřižený mezi kolem a kolejnicí jako anatomický model ve školním kabinetu. Obě půlky tedy vyškvařili a ježčím sádlem plech naleštili, až svítil jako hlemýždí chodníček. 
To byla krása. 
Plech je ta nejlepší věc na světě. Bubnovali do něj klackem. Třesením z něj vyluzovali pekelné zvuky a přitom čertovsky vyplazovali jazyky. Jezdili na něm po zadku ze svahu. Vzepřeli ho na klaccích zapíchnutých do země nad oheň a pekli jablka. 
Ó, ty závratně velelahodná chuti pečených padavčat! Nejdřív prokousnout praskající, málem zuhelnatělou slupku, pak vysrkat dužinu rozvařenou na hustá, sladce navinulá povidla a nakonec pochopit hořkou pointu jádřince. 
Tak si Augustin s Božíkem užívali plechu, a aby jim ho nikdo neukradl, na noc jej schovávali do škvíry ve starém dubu, kterou znali jen oni dva, neboť obě matky jim zakázaly spát s plechem v posteli. 
Proto teď odnesl ochutnat krajíc svého prvního chleba právě Božíkovi. 
Jenže ještě dřív, než ten chleba stačil ztvrdnout, se přihodila strašlivá věc. Tatínek poslal Augustina s kornoutem hřebíků vytahaných ze zdi ke kováři Stojespalovi, aby je na kovadlině narovnal. A v kovárně uviděl opřený o zeď vedle výhně jejich plech! Nemohl se mýlit, plech měl uprostřed díru a ještě trochu voněl ježčím sádlem. Kovář potvrdil, že mu ho prodal za deset krejcarů jeden hoch ze vsi, a i když tomu dotyčnému slíbil, že neprozradí jeho jméno, může mu popsat, jak vypadá, protože zachovat tajemství svého vzhledu po něm ten moula nežádal. Tudíž se Augustin dověděl, že kluk měl nos prohnutý jako dřevěnou hoblinu a navíc neustále mrkal, prostě Krajta. 
Augustin šel od kováře rovnou k dutině v dubu a pak hned ke Krajtovi. A že se jde pro plech. 
Krajta se vykrucoval a mlžil, že prý je nastuzený, musí se učit, plech už je nuda a tak podobně, ale Augustin se nedal a strkal Božíka ke společné skrýši. Když už se blížili, zrádce úplně zmlknul a jen se samým zoufalstvím potil. Poslední kroky zarůstal do země, srdce mu tak bušilo, že to bylo slyšet ven, a před škvírou zavřel hrůzou oči. 
Jenže Augustin vytáhl plech z dubu jako vždycky a hned po něm začal bičem honit káču. 
Krajtův strach teď vystřídal zmatek. Hlava mu nebrala, jak se mohl plech vrátit zpátky. Nevěděl, co má říkat, ale nedokázal ani mlčet, a tak blábolil samé nesmysly, jako že mají doma zlého králíka, který si zotročil všechna ostatní zvířata na dvoře. Augustin na něj naposledy pohleděl s chladným pohrdáním, praštil padoucha plechem naplocho do hlavy a odešel středem. 
Na vesnici není jednoduché být sám, takže to musel vydržet, dokud nevylezl ve stodole na seno. Tam tak dlouho brečel do stébel, jež ho za to bodala do očních víček, až z něj slzy vyplavily hořkou pachuť zrady. S Božíkem pak dlouhá léta nepromluvil a žádného spolužáka si už nikdy nenechal zarůst tak hluboko pod kůži. Družil se, i kamarádil, ale nepřátelil. Tedy se živými… 
Od té doby trávil každou volnou chvilku o samotě ve zřícenině na skále nad dědinou. Vesničané se sem báli, protože se říkalo, že tu straší. Svůj strach přemohli, jedině když potřebovali opracovaný kámen zdarma, za jehož samozřejmý zdroj starý hrad považovali. 
A právě tady, v klenutém sklípku pod základy věže, se mu zjevil duch. Augustin ho zpočátku vnímal jen jako ledový závan. Potom za oblakem páry, kterou začal náhle vydechovat, spatřil slabě světélkující obrys postavy, ne více než trouchnivý pařez. Pomyslel si, že by měl mít strach, ale žádný necítil. Slušně tedy pozdravil a řekl své jméno. Plachý duch zmizel, ale po chvíli se zase přiobjevil a hlasem podobným zvuku vyluzovanému velkým množstvím malých předmětů současně, třeba sypáním písku nebo trháním plátna, se představil jako duch zdejšího posledního hradního pána jménem Smil. Pak se zase rozplynul. 
Druhý den přišel Augustin zas a mrtvý na něj už čekal na stejném místě. Jejich rozhovory byly stále delší a důvěrnější. Augustina samozřejmě nejvíc zajímalo, jak se proměnil ve strašidlo, jenže mrtvý o tom dlouho nechtěl mluvit a živý nenaléhal. Až jednou o tom začal sám od sebe: 
Když se šťastně vrátil z křížové výpravy do Svaté země, dostal od krále za věrné služby vesnici založenou na tučné černé půdě. Postavil si nad ní hrad a vzal si za ženu dceru svého spolubojovníka. Byli spolu velmi šťastní. Brzy však zemřela na mor a on zůstal sám se synem Závišem. Přivedl si tedy novou, mladou nevěstu Gudulu. Sice byla krásná a podobala se jeho matce, ale srdce měla temnější nežli prsten spolknutý rybou. 
On, ona i syn spolu spali v jedné posteli a s nimi i všechna čeleď. Tenkrát spolu vůbec všichni dělali všechno; společně se pracovalo i jedlo, a když už někdo četl knihu, předčítal ji ostatním, a ne jen mlčky sám pro sebe. Soukromí vynalezli až měšťáci, protože jsou chamtiví a nechtějí se s nikým dělit ani o tělesné teplo. 
Gudula nejdřív spala na kraji postele, vedle ní manžel a teprve za ním Záviš a ostatní. Ale tak dlouho naříkala, že je jí zima, až ji pustil mezi něj a syna. Od té doby, zatímco se na ní dřel, ona naléhala na mladšího jako vosk k pečetidlu a rozchlipovala se před ním jako maso pod nožem, až Záviš podlehl a vstoupil do její třinácté komnaty. Pak oba noc co noc přešlapovali na jejím prahu a na světle předstírali, že se nic nestalo. 
Starý se s tím srovnal, ale mladý začal žárlit, přesně jak si Gudula přála. Touha mu užírala rozum a z toho tloustla. V zimě vyrazili do lesa na medvěda, a když ho psi vystopovali a nadehnali, Záviš se přidal na stranu zvířete. Napůl rozsápaný Smil se doplazil až k patě hradní věže a tam vykrvácel do sněhu. 
A tak měli, co chtěla. Otcovrah nebyl odsouzen, protože smrt vypadala jako nehoda při lovu. Své výčitky svědomí zaháněl milováním s Gudulou v čím dál bizarnějších polohách, podobajících se mrakům ve větru, plamenům dobře živeného ohně či plesnivým skvrnám na vlhké zdi. A když už ani to nepomáhalo, odešel do lesa, vyšplhal na starý dub a vtlačil hlavu do včelího úlu v jeho dutině. Když zemřel, měl hlavu tak nateklou od žihadel, že ho nemohli ze stromu vytáhnout, a tak ho tam nechali. Ptáci a hmyz jej očistili od masa, ne však od viny. Umrlec postupně zarostl do kmene a duše propadla peklu, kde se od té doby navěky škvaří uvězněna v nekonečné smyčce znovuprožívání svého zločinu. 
Smil nedopadl o mnoho lépe. Protože zahynul bez posledního pomazání a plný zášti, jeho duch se včas neoddělil od mrtvoly a potom už bylo pozdě, astrální vagina se zavřela a on zůstal bez těla, a přece připoutaný k hmotnému světu, prostě se stal strašidlem. 
Gudula zdědila veškerý majetek a stala se hradní paní, ale Smil ji tak dlouho po nocích navštěvoval, až zešílela. Když ji viděli, jak přiráží neviditelnému milenci, upálili ji jako čarodějnici. Její duše nikam nešla, protože nikdy žádnou neměla. 
Augustina příběh strašidla tak dojal, že ještě toho večera ve zdi opuštěného a chátrajícího kostela svaté Notburgy našel Smilův náhrobek se znakem alembiku, destilačního aparátu arabských alchymistů, který byl však tak ohlazený časem, že vypadal jako čáp se zobákem v lahvi. Očistil kámen od mechu i falešných písmen plísně a položil k němu kytku vlčích máků. 
Další dny chodil po lese, dokud neobjevil Závišovu kostru. Už skoro úplně zarostla do dřeva, ven trčely jen špičky prstních kůstek. Dubové dřevo nechtělo svoji kořist pustit a on se na žebříku nemohl pořádně rozmáchnout sekyrou, takže ji ven vysekával kousek po kousku celý měsíc, ale nakonec se to podařilo. Dlouhé kosti srovnal podle velikosti, navrch usadil lebku a na ni pánev, protože mu připomínala motýla na květu. Všechno to opatrně zabalil do pytle a v noci tajně pohřbil do posvěcené půdy. 
Vděčný Smil chlapci na oplátku ukázal tajný výklenek v hradním sklepení, kam před staletími ukryl svůj skládací alembíček, a naučil jej vyrábět kořalku, jak to pochytil v Palestině od arabských alchymistů. 
Augustin nové zálibě úplně propadl. Začal nejdřív kvasit a pak destilovat všechno, co mu padlo do ruky. A tak vedle běžných destilátů vypálil také celerovici, kopřivovici, smržovici, jmelíovici, křenovici, tavolníkovici, ostropestřecovici, žaludovici, prasečí krvovici, jelení parohovici a jednou dokonce i hovnovici. Nejvíc ho fascinoval samotný proces kvašení, dávnými alchymisty nazývaný putrefakce. Při něm se tělesné schránky mrtvých bytostí, živočichů i rostlin, zbavují pout své podoby rozkladem na beztvarou prvotní hmotu, aby z nich mohla vyprchat nesmrtelná duše a pak v objetí spiritusu vstoupit do nebe, totiž na pijákovo půnebí. Ta duše je totiž poznatelná pouze čichem a chutí, ostatní smysly ji nevnímají. 
Hnán pýchou, jež posedává každého, kdo ve svém oboru dosáhl mistrovství, pokoušel se vypálit na kořalku i věci nehmotné: let ptáků na obloze, podobný hranám neviditelného krystalu, větrem přivanuté útržky písně dívek daleko na poli nebo hořkou vůni prachu zvednutou letním deštěm, a byl děsně zklamaný, když se mu to při vší snaze nepovedlo. Zato se naučil vytěžit i z prohry něco dobrého. V tomto případě pochopení, že dovednostem každého smrtelníka byly vyměřeny hranice, které nemůže překročit. Neboť všemohoucím smí být jedině ten, kdo může nést důsledky svých činů na věky věků. 
Augustinovy lihoviny byly kromobyčej lahodné, správně klouzaly chřtánem, jejich oheň mocně žhnul, ale nespaloval a nebolela po nich hlava. Dobří lidé po nich byli ještě lepšími, zato v těch zlých vypouštěly démony z klecí. 
Někteří po nich naznali marnost svého bytí a po vystřízlivění s ním skončili, často překvapivě vynalézavě, snad aby alespoň pestrostí smrti vyvážili šeď života. Kupříkladu kostelník Ropucha si před zrcadlem zatloukl do čela kladivem hřeb z Kristova kříže, kdysi dávno z poutě do Svaté země přivezený, do fasetované skleněné krabičky zasazený a zdejšímu kostelu věnovaný hraběnkou Hrobkovou. Nebo domkář a příležitostný zedník Slovnivec, který se podle dopisu na rozloučenou odešel zazdít zaživa, ale nenapsal kam, a jeho pozůstatky nikdy nenašli. Nadlesní Žábro si zase sedl ke stolu, o který opřel pilu zubatou stranou k sobě, a pak použil kýchátko. 
Augustin sám však ještě alkohol nepil, své výtvory ochutnával jen po kapkách na špičce jazyka a opilou slinu zase vyplivoval. Zato své výtvory zavřené v lahvičkách od medicíny nosil duchovi na hrad. 
Malé doušky pálenky byly to jediné, co Smil ještě mohl z tohoto světa přijímat. Když se dostal do nálady, začal vysvětlovat, že to, co lidé považují za hmotu, je jen řídká síťka utkaná z vláken času a při pohledu zblízka skrz ni prosvítá prázdnota. Že pozemský svět je stejně opravdový jako labyrinty ze živých plotů v parcích, postavené pro lidskou radost z bloudění, které jsou také uvnitř mnohem větší než zvenčí. A že sny ve spaní jsou upředeny ze stejných nití jako skutečnost, jenomže realitu drží pohromadě to, že v ni věří všichni lidé, kdežto sny má každý své, a když je zapomene, nitky rozfouká astrální vítr. 
Jeho matka tou dobou trávila víc a víc času v lese. Augustin ji tu potkával častěji než doma, ale už s ním ani nemluvila, jen ho pohladila po tváři nebo mu z dlaně vonící smůlou nasypala do pusy hrst divokých jahod. Česala se trním a do prstenců plavých vlasů si zaplétala drápelčí a borové šišky. Občas ji zahlédl mezi stromy jen jako poskakující záblesk. Prvního září šel poprvé do školy. Toho dne, když běžela po mýtině, ji lovci z města zastřelili jako srnu. 

12. května 1945, 9:35 

Jednou rukou v kapse si ukroutil další cigaretu. Palčivý dým mu vysušil patro a přinesl chuť na hlt kořalky. Nalil si a dnem vzhůru obrátil stopičku křenovice, její dvojitá palčivost mu vhrkla do očí slzy. To mu připomnělo matčin pohřeb, protože tenkrát to bylo naposledy v životě, kdy plakal. 
Těsto v ošatce zatím na sobě pracovalo.