Rozhovor s Petrem Stančíkem v Literárních novinách
Autor / Petr Nagy Datum / 27.10.2016
Šťastné sbohem slonovinové věži
Je tomu již deset let, co Petr Stančík pohřbil své alter ego jménem Odillo Stradický ze Strdic a spolu s ním i masku výlučného estéta. Jak řekl v jednom rozhovoru, zatímco Stradický čtenáři pohrdal, Stančík má své čtenáře rád. Následující roky ukázaly, že tím jeho tvorba nikterak neutrpěla, ba právě naopak. Nadále zůstal věrný své osobité poetice a nevšedním literárním choutkám - mystifikaci, erotice, okultismu, gastronomii a historickým kuriozitám -, jejichž kvintesencí se stal čtenáři i kritikou oceňovaný román Mlýn na mumie z roku 2014.
Právě touto knihou Stančík definitivně prokázal, že není jen pokračovatelem tradice českých literárních samorostů typu Ladislava Klímy či Josefa Váchala, ale patří rovněž k autorům ryze postmoderním a nadto mezi nejzajímavější představitele tuzemské historické prózy. Stančíkův „mystický gastronomicko-pornografický thriller“ se zařadil k titulům, v nichž se ukrývá zcela jedinečný a zároveň povědomý svět a při jejichž četbě si tak přijde na své takřka každý - stejně jako v případě Váchalova Krvavého románu nebo Haškova Švejka.
Stančíkův nový román nejspíše nevyvolá na české literární scéně takovou senzaci, byť v něm nechybí žádná z autorových oblíbených ingrediencí. Málokdo se však ubrání tomu, aby Andělí vejce nepoměřoval právě s literárními kvalitami Mlýnu na mumie. A ruku na srdce, příběh Augustina Hnáta je navzdory výjimečnosti hrdinova osudu četbou o poznání krotší než dobrodružné pátrání komisaře Durmana po sériovém vrahovi.
Přesto bychom Stančíkovu poslední prózu neměli nechat bez povšimnutí, ať už pro její zajímavé kompoziční řešení, nemálo barvitý děj nebo příznačnou směs mystifikace, intertextovosti a absurdního humoru. A v neposlední řadě kvůli autorově výjimečné schopnosti a zejména chuti vyprávět. Petr Stančík je totiž spisovatel-gurmet a na jeho psaní je to bohudík poznat…
Právě touto knihou Stančík definitivně prokázal, že není jen pokračovatelem tradice českých literárních samorostů typu Ladislava Klímy či Josefa Váchala, ale patří rovněž k autorům ryze postmoderním a nadto mezi nejzajímavější představitele tuzemské historické prózy. Stančíkův „mystický gastronomicko-pornografický thriller“ se zařadil k titulům, v nichž se ukrývá zcela jedinečný a zároveň povědomý svět a při jejichž četbě si tak přijde na své takřka každý - stejně jako v případě Váchalova Krvavého románu nebo Haškova Švejka.
Stančíkův nový román nejspíše nevyvolá na české literární scéně takovou senzaci, byť v něm nechybí žádná z autorových oblíbených ingrediencí. Málokdo se však ubrání tomu, aby Andělí vejce nepoměřoval právě s literárními kvalitami Mlýnu na mumie. A ruku na srdce, příběh Augustina Hnáta je navzdory výjimečnosti hrdinova osudu četbou o poznání krotší než dobrodružné pátrání komisaře Durmana po sériovém vrahovi.
Přesto bychom Stančíkovu poslední prózu neměli nechat bez povšimnutí, ať už pro její zajímavé kompoziční řešení, nemálo barvitý děj nebo příznačnou směs mystifikace, intertextovosti a absurdního humoru. A v neposlední řadě kvůli autorově výjimečné schopnosti a zejména chuti vyprávět. Petr Stančík je totiž spisovatel-gurmet a na jeho psaní je to bohudík poznat…
V gotickém chrámu se dá přežít konec světa
Na literární kolbiště vstoupil jako básník Odillo Stradický ze Strdic, do povědomí čtenářů se však zapsal především svými prózami - ať už zbeletrizováním městské legendy o Pérákovi, nebo fantaskním románem Mlýn na mumie, který mu loni vynesl cenu Magnesia Litera. Tvorbou i světonázorem spíše nonkonformní staromilec Petr Stančík pracuje v reklamě, nedávno začal psát knihy pro děti a před pár dny vydal prózu s názvem Andělí vejce.
Jak se vyrovnáváte se zvýšenou pozorností médií po svém zisku Magnesie Litery za předešlou prózu Mlýn na mumie?
Dokud mi nelezou na balkón paparazzi, není to tak strašné. Horší je, že mne už čtenáři občas poznávají na ulici. Mám totiž výraznou postavu, prý jsem podle chůze rozeznatelný až na půl kilometru, dokonce i v mlze. Takže když se chci proměnit v pana Hyda, musím kvůli tomu jezdit až do Paříže.
Hlavním hrdinou vašeho nového románu je Augustin Hnát, postava takřka cimrmanovského ražení - vynálezce, okultista, pálenkář, básník, legionář… Prý jste jej pojmenoval po svém prapradědečkovi, ten byl rovněž takovou renesanční osobností?
O prapradědovi toho moc nevím, ale jeho syna Leopolda jsem jako kluk naštěstí ještě zažil a předpokládám, že Augustin byl stejný poděs. Protože takoví jsou všichni Stančíkové, co rodová paměť sahá. Ale to jméno mě fascinuje - Augustin zní, jako když se poprvé rozduní čerstvě odlitý zvon. A taky jsem ctitel svatého Augustina, považuji ho za nejzásadnějšího křesťanského teologa.
Z hlediska zachyceného historického období (cca 1891-1945) stojí vaše nová próza, jejíž příběh se odvíjí ve dvou paralelních liniích, zhruba někde mezi Mlýnem na mumie a Pérákem. Představují snad 19. století a druhá světová válka hranice území, z něhož chcete (nebo si troufáte) těžit látku - pomineme-li drobnější, povídkovou tvorbu - pro své prózy?
To je spíš náhoda než úmysl. Věřím, že čas se otáčí stále dokola ve spirále a mění se jenom kulisy v pozadí. Jak říkávala babička Rozálie z Andělího vejce: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“ V dějinách si vybírám války a jiná zlomová místa, protože v krajních podmínkách se líhnou velké příběhy. Devatenácté století mám rád, protože lokomotivy jezdily na páru a ne pozdě, vládli králové a ne kramáři a lidé měli sebeúctu a ne selfie tyčky. Ale čistě náhodou právě teď píšu knihu ze současnosti, bude se jmenovat Nulorožec.
Mimochodem, viděl jste (letos v červnu již derniérovanou) inscenaci Divadla VOSTO5 Pérák - na jméně nezáleží, rozhodují činy!, označovanou za „akční historickou fikci“? Pokud ano, co na ni říkáte?
Viděl, dokonce jsem byl na premiéře. Režijně zajímavé, dramaturgicky již méně. Trochu mi vadilo, že Pérák tam sice skákal jako o život, ale jako dramatická postava se vůbec neodlepil od země. Byl tu jen taková komická stará, kdyby ho škrtli, vůbec nic by se nezměnilo.
Augustin Hnát má „místo hlavy vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů“. Leckdo by však mohl v románu nazvaném Andělí vejce, který je nadto dílem autora prózy Anatomie andělů (vyšla v knize Orgie obraznosti), očekávat přece jen vícero „andělských“ motivů…
Ono tam toho andělského haraburdí původně bylo víc, jenže většinu jsem nakonec vyškrtal. Ale ten název nakonec zůstal. Tak to na světě chodí. Firma Shell už taky neprodává ulity.
Jedna z epizod Augustinova pestrého života je spjata s dekadentními básníky Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic a jejich časopisem Moderní revue (zde vtipně přejmenovanými na Arnošta Výleta, Jiřího Kahánka z Voskovic a Morózní revue). Svou slabost pro literární dekadenci jste nikdy neskrýval, ale jak si podle vás dnes obecně stojí u českých čtenářů a literárních historiků?
Literární historie si s dekadencí nevěděla rady před sto lety stejně jako dnes. A je to tak dobře, protože dekadentům by razítko úředního schválení neslušelo. Zato u čtenářů-aristokratů ducha s vytříbeným vkusem je stále žádaná. A stále ji provozují básníci znamenití. Kupříkladu J. H. Krchovský, snad i Norbert Holub, ten to měl ovšem z toho, že sloužil jako lékař v nemocnici, kde zkratovali kojence v inkubátorech a rovněž zašívali mrtvoly dětí do mrtvol starců, aby ušetřili za krematorium. Z oněch mladších zajisté nadějný Ondřej Hanus.
Mlýn na mumie se dočkal neméně úspěšného vydání v podobě audioknihy, kterou v režii Dimitrije Dudíka načetli herci Ivan Řezáč a Zdeněk Maryško. Jak jste s výsledkem spokojen? A patříte vy sám k posluchačům audioknih?
Dimitrij Dudík je můj dřevní přítel a dvorní režisér v oboru audio. Projel kolem nás již nejeden cisternový vlak kvašených i destilovaných nápojů a ještě jsme nezatáhli za záchrannou brzdu. Dimitrij je vždy zárukou dokonalosti, neboť umí herce mučit a trýznit tak dlouho, dokud ze sebe nevydají prvotřídní výkon. Slyšel jsem, že jim za tím účelem občas na ruce kroutí „ohýnek“ nebo dokonce vráží špendlíky pod nehty, ale možná to jsou jen pomluvy. Každopádně, pánové Řezáč a Maryško byli skvělí a Mlýn na mumie vyhrál i cenu za nejlepší audioknihu roku, takže byla doma radost převeliká. Já osobně však audioknihy vnímám jen jako hudbu. Abych textu dobře rozuměl, musím si ho přečíst.
Andělí vejce ovšem není jedinou vaší letos vydanou knihou - malí čtenáři se dočkali již třetího vyprávění o jezevci Chrujdovi z lesa Habřince ilustrovaného tradičně Lucií Dvořákovou. Jak se vám píše pro děti a chystáte už další pokračování?
Pro děti píši rád, protože mají takové ručičky jako hůlčičky, a když házejí lahve a shnilá rajčata, tak to málokdy doletí až ke mně. Ale teď vážně. Vymýšlet pohádky je radost. Mají totiž pokaždé dobrý konec a já nemusím smutnit, že hubím sympatickou literární postavu, jen abych čtenáři dopřál pořádnou porci katarze. A ano, s Lucií připravujeme další díl, jezevec Chrujda to tentokrát dotáhne až do vesmíru. Pro děti navíc chystám další projekt společně s komiksovou výtvarnicí Toy Box - artovou knihu s názvem O díře z trychtýře. Hlavní hrdinka téhle pohádky - díra - vlastně vůbec neexistuje, což jí nebrání v tom, aby ze svého trychtýře odešla a pak zažila spoustu dobrodružství při hledání bájné planety, obydlené samými dírami. Každý výtisk knihy bude provrtaný opravdovou dírou, takže čtenář skrz ni může třeba vypláznout jazyk nebo vyfouknout bublinu.
Aby toho nebylo málo, loni jste ve své Krasoumné jednotě vydal historickou monografii pojednávající o již neexistující gotické kapli Božího Těla na dnešním Karlově náměstí. S jakou odezvou se vaše badatelské úsilí setkalo? A hodláte v blízké budoucnosti znovu vykročit mimo oblast beletrie?
Jen doplním, že to byla kaple Božího Těla a Krve. To „a Krve“ je totiž hodně důležité. Odezva u čtenářů je vesměs nadšená, u historiků téměř nulová, jako kdyby se něčeho báli. Naštěstí jsem tu knihu nepsal pro slávu, ale proto, abych kapli vrátil na své místo. Když ne fyzicky, tak alespoň do paměti lidí. A aby to poslední, co z kaple zbylo, totiž její základy zachované dodnes přibližně tři metry pod povrchem dnešního Karlova náměstí, nezlikvidovaly bagry. Protože i tak úchylné plány tu již byly. O kapli chystám další knihu, po úvodní monografii to bude rozšířená encyklopedie, ale chce to ještě pár let práce.
Když už jsme nakousli téma památkové péče - co vás v poslední době naštvalo, pokud jde o Prahu a její leckdy macešské chování ke spravovaným kulturním statkům?
V Praze požívá památkové ochrany kdejaké architektonické uprdnutí, jako například budova bývalého Federálního shromáždění či Výzkumný ústav makromolekulární chemie na Břevnově. A zároveň kdosi povolí stavbu zločinu (nejen) na dobrém vkusu, zvaného komplex Quadrio nad stanicí metra Národní, jenž zlikvidoval unikátní gotické sklepy. Prohlášení sklepů za kulturní památku zmařili dva bývalí ministři kultury Jiří Besser a Alena Hanáková, jistě v zájmu vyššího blaha a zcela bez zištných důvodů. Ten komplex Quadrio má tak špatnou karmu, že bych si tam nekoupil ani ztracené mládí, a totéž doporučuji i všem ostatním. Ale do kultury patří i nehmotné statky. Kterýpak tanečník pokazil dílo generací skutečných vědců a v roce 2004 zastavil vydávání Staročeského slovníku, a to tak brutálně, že text nedošel ani do konce archu a končí v půlce stránky? Tím tanečníkem odkazuji na staročeské přísloví: Hovno se dalo do tance a ještě si boky podepřelo!
Zbývá oslovit Petra Stančíka coby básníka, respektive jako správce pozůstalosti zesnulého veršotepce Odilla Stradického ze Strdic. Zůstává při tom, že vámi uspořádaná sbírka Virgonaut z roku 2010 byla vskutku posledním plodem jeho básnického génia?
Inu, kdo ví? Možná se zase najde nějaká pozůstalost... Ostatně, i do prózy Andělí vejce jsem propašoval čtyři básně, hlavní hrdina Augustin Hnát tři napsal a čtvrtou přeložil z originálu od Johanna Wolfganga Goetha. A docela slušně, řekl bych, zejména uvážíme-li, že německy umím pouze: der, die, das - psí vocas.
Jak se vyrovnáváte se zvýšenou pozorností médií po svém zisku Magnesie Litery za předešlou prózu Mlýn na mumie?
Dokud mi nelezou na balkón paparazzi, není to tak strašné. Horší je, že mne už čtenáři občas poznávají na ulici. Mám totiž výraznou postavu, prý jsem podle chůze rozeznatelný až na půl kilometru, dokonce i v mlze. Takže když se chci proměnit v pana Hyda, musím kvůli tomu jezdit až do Paříže.
Hlavním hrdinou vašeho nového románu je Augustin Hnát, postava takřka cimrmanovského ražení - vynálezce, okultista, pálenkář, básník, legionář… Prý jste jej pojmenoval po svém prapradědečkovi, ten byl rovněž takovou renesanční osobností?
O prapradědovi toho moc nevím, ale jeho syna Leopolda jsem jako kluk naštěstí ještě zažil a předpokládám, že Augustin byl stejný poděs. Protože takoví jsou všichni Stančíkové, co rodová paměť sahá. Ale to jméno mě fascinuje - Augustin zní, jako když se poprvé rozduní čerstvě odlitý zvon. A taky jsem ctitel svatého Augustina, považuji ho za nejzásadnějšího křesťanského teologa.
Z hlediska zachyceného historického období (cca 1891-1945) stojí vaše nová próza, jejíž příběh se odvíjí ve dvou paralelních liniích, zhruba někde mezi Mlýnem na mumie a Pérákem. Představují snad 19. století a druhá světová válka hranice území, z něhož chcete (nebo si troufáte) těžit látku - pomineme-li drobnější, povídkovou tvorbu - pro své prózy?
To je spíš náhoda než úmysl. Věřím, že čas se otáčí stále dokola ve spirále a mění se jenom kulisy v pozadí. Jak říkávala babička Rozálie z Andělího vejce: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“ V dějinách si vybírám války a jiná zlomová místa, protože v krajních podmínkách se líhnou velké příběhy. Devatenácté století mám rád, protože lokomotivy jezdily na páru a ne pozdě, vládli králové a ne kramáři a lidé měli sebeúctu a ne selfie tyčky. Ale čistě náhodou právě teď píšu knihu ze současnosti, bude se jmenovat Nulorožec.
Mimochodem, viděl jste (letos v červnu již derniérovanou) inscenaci Divadla VOSTO5 Pérák - na jméně nezáleží, rozhodují činy!, označovanou za „akční historickou fikci“? Pokud ano, co na ni říkáte?
Viděl, dokonce jsem byl na premiéře. Režijně zajímavé, dramaturgicky již méně. Trochu mi vadilo, že Pérák tam sice skákal jako o život, ale jako dramatická postava se vůbec neodlepil od země. Byl tu jen taková komická stará, kdyby ho škrtli, vůbec nic by se nezměnilo.
Augustin Hnát má „místo hlavy vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů“. Leckdo by však mohl v románu nazvaném Andělí vejce, který je nadto dílem autora prózy Anatomie andělů (vyšla v knize Orgie obraznosti), očekávat přece jen vícero „andělských“ motivů…
Ono tam toho andělského haraburdí původně bylo víc, jenže většinu jsem nakonec vyškrtal. Ale ten název nakonec zůstal. Tak to na světě chodí. Firma Shell už taky neprodává ulity.
Jedna z epizod Augustinova pestrého života je spjata s dekadentními básníky Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic a jejich časopisem Moderní revue (zde vtipně přejmenovanými na Arnošta Výleta, Jiřího Kahánka z Voskovic a Morózní revue). Svou slabost pro literární dekadenci jste nikdy neskrýval, ale jak si podle vás dnes obecně stojí u českých čtenářů a literárních historiků?
Literární historie si s dekadencí nevěděla rady před sto lety stejně jako dnes. A je to tak dobře, protože dekadentům by razítko úředního schválení neslušelo. Zato u čtenářů-aristokratů ducha s vytříbeným vkusem je stále žádaná. A stále ji provozují básníci znamenití. Kupříkladu J. H. Krchovský, snad i Norbert Holub, ten to měl ovšem z toho, že sloužil jako lékař v nemocnici, kde zkratovali kojence v inkubátorech a rovněž zašívali mrtvoly dětí do mrtvol starců, aby ušetřili za krematorium. Z oněch mladších zajisté nadějný Ondřej Hanus.
Mlýn na mumie se dočkal neméně úspěšného vydání v podobě audioknihy, kterou v režii Dimitrije Dudíka načetli herci Ivan Řezáč a Zdeněk Maryško. Jak jste s výsledkem spokojen? A patříte vy sám k posluchačům audioknih?
Dimitrij Dudík je můj dřevní přítel a dvorní režisér v oboru audio. Projel kolem nás již nejeden cisternový vlak kvašených i destilovaných nápojů a ještě jsme nezatáhli za záchrannou brzdu. Dimitrij je vždy zárukou dokonalosti, neboť umí herce mučit a trýznit tak dlouho, dokud ze sebe nevydají prvotřídní výkon. Slyšel jsem, že jim za tím účelem občas na ruce kroutí „ohýnek“ nebo dokonce vráží špendlíky pod nehty, ale možná to jsou jen pomluvy. Každopádně, pánové Řezáč a Maryško byli skvělí a Mlýn na mumie vyhrál i cenu za nejlepší audioknihu roku, takže byla doma radost převeliká. Já osobně však audioknihy vnímám jen jako hudbu. Abych textu dobře rozuměl, musím si ho přečíst.
Andělí vejce ovšem není jedinou vaší letos vydanou knihou - malí čtenáři se dočkali již třetího vyprávění o jezevci Chrujdovi z lesa Habřince ilustrovaného tradičně Lucií Dvořákovou. Jak se vám píše pro děti a chystáte už další pokračování?
Pro děti píši rád, protože mají takové ručičky jako hůlčičky, a když házejí lahve a shnilá rajčata, tak to málokdy doletí až ke mně. Ale teď vážně. Vymýšlet pohádky je radost. Mají totiž pokaždé dobrý konec a já nemusím smutnit, že hubím sympatickou literární postavu, jen abych čtenáři dopřál pořádnou porci katarze. A ano, s Lucií připravujeme další díl, jezevec Chrujda to tentokrát dotáhne až do vesmíru. Pro děti navíc chystám další projekt společně s komiksovou výtvarnicí Toy Box - artovou knihu s názvem O díře z trychtýře. Hlavní hrdinka téhle pohádky - díra - vlastně vůbec neexistuje, což jí nebrání v tom, aby ze svého trychtýře odešla a pak zažila spoustu dobrodružství při hledání bájné planety, obydlené samými dírami. Každý výtisk knihy bude provrtaný opravdovou dírou, takže čtenář skrz ni může třeba vypláznout jazyk nebo vyfouknout bublinu.
Aby toho nebylo málo, loni jste ve své Krasoumné jednotě vydal historickou monografii pojednávající o již neexistující gotické kapli Božího Těla na dnešním Karlově náměstí. S jakou odezvou se vaše badatelské úsilí setkalo? A hodláte v blízké budoucnosti znovu vykročit mimo oblast beletrie?
Jen doplním, že to byla kaple Božího Těla a Krve. To „a Krve“ je totiž hodně důležité. Odezva u čtenářů je vesměs nadšená, u historiků téměř nulová, jako kdyby se něčeho báli. Naštěstí jsem tu knihu nepsal pro slávu, ale proto, abych kapli vrátil na své místo. Když ne fyzicky, tak alespoň do paměti lidí. A aby to poslední, co z kaple zbylo, totiž její základy zachované dodnes přibližně tři metry pod povrchem dnešního Karlova náměstí, nezlikvidovaly bagry. Protože i tak úchylné plány tu již byly. O kapli chystám další knihu, po úvodní monografii to bude rozšířená encyklopedie, ale chce to ještě pár let práce.
Když už jsme nakousli téma památkové péče - co vás v poslední době naštvalo, pokud jde o Prahu a její leckdy macešské chování ke spravovaným kulturním statkům?
V Praze požívá památkové ochrany kdejaké architektonické uprdnutí, jako například budova bývalého Federálního shromáždění či Výzkumný ústav makromolekulární chemie na Břevnově. A zároveň kdosi povolí stavbu zločinu (nejen) na dobrém vkusu, zvaného komplex Quadrio nad stanicí metra Národní, jenž zlikvidoval unikátní gotické sklepy. Prohlášení sklepů za kulturní památku zmařili dva bývalí ministři kultury Jiří Besser a Alena Hanáková, jistě v zájmu vyššího blaha a zcela bez zištných důvodů. Ten komplex Quadrio má tak špatnou karmu, že bych si tam nekoupil ani ztracené mládí, a totéž doporučuji i všem ostatním. Ale do kultury patří i nehmotné statky. Kterýpak tanečník pokazil dílo generací skutečných vědců a v roce 2004 zastavil vydávání Staročeského slovníku, a to tak brutálně, že text nedošel ani do konce archu a končí v půlce stránky? Tím tanečníkem odkazuji na staročeské přísloví: Hovno se dalo do tance a ještě si boky podepřelo!
Zbývá oslovit Petra Stančíka coby básníka, respektive jako správce pozůstalosti zesnulého veršotepce Odilla Stradického ze Strdic. Zůstává při tom, že vámi uspořádaná sbírka Virgonaut z roku 2010 byla vskutku posledním plodem jeho básnického génia?
Inu, kdo ví? Možná se zase najde nějaká pozůstalost... Ostatně, i do prózy Andělí vejce jsem propašoval čtyři básně, hlavní hrdina Augustin Hnát tři napsal a čtvrtou přeložil z originálu od Johanna Wolfganga Goetha. A docela slušně, řekl bych, zejména uvážíme-li, že německy umím pouze: der, die, das - psí vocas.
Z Augustinových výtvorů mne zaujala především báseň Tykadla pekla a její závěrečné čtyřverší „Houby z houby, / houby zhouby. / S Bohem jím chléb a víno, / s ďáblem houby“. Vy sám vyrazíte raději do kostela, nebo do lesa?
Les je pln půvabů, jež mu nemůže ubrat ani otřesný úřední název a zkratka: PUPFL (pozemek určený k plnění funkcí lesa), zavedený zákonem č. 289/1995 Sb. A kultura lesního sběru i požívání hub je náš národní poklad, v tom jsme bez diskusí nejlepší na světě. Můj praděda Leopold rozeznával asi tři tucty druhů jedlých hub. Dědeček Bohumír zase sbíral holisticky s vědomím budoucí smaženice - tvrdé hřiby na skus, masité muchomůrky na chuť, k tomu pár peprných tzv. prašivek namísto koření a pro bujné sny. Staří houbaři byli hotová sekta, znali tajná místečka a věděli, kde rostou houby i v zimě pod sněhem. V gotickém chrámu sice houby nenajdete, zato se v něm dá přežít konec světa. Až přijde záplava žhavého magmatu, katedrály se převrátí klenbou dolů a vyplují po lávě směrem k Novému Jeruzalému. Proto jsou stavěné z kamene, a proto se taky říká chrámová loď.
Netajíte se tím, že jste založením staromilec, pro kterého skutečný technický vývoj skončil vynálezem tranzistoru a nejbližší je mu dekadence, která sice vykrvácela na bitevních polích první světové války, ale nic lepšího od té doby nikdo nevymyslel. Přesto se zeptám - oslovila vás v poslední době nějaká česká próza?
S tím tranzistorem jsem to trochu přehnal, posledním skutečným vynálezem v historii lidstva byl až laser, roku 1960. Od té doby skutečně buď nikdo neobjevil nic nového, nebo ty vynálezy byly tajně potlačeny řádem Ordo Novi Ordinis. Ale zpět k té současné české próze: Mohu doporučit Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči od Michala Šandy, Jidáš byl Ufon... a jiné příběhy Štěpána Kučery. Jsem zvědav na sbírku povídek Jeden z milionu Martina Reinera. A už se těším na novou knihu Michala Ajvaze.
Pokud jde o tajemný řád Ordo Novi Ordinis, jehož duchaplné a zábavné poučky, aforismy či regule provázely jednotlivé kapitoly Mlýnu na mumie, výčet jeho velmistrů v dotyčném románu končí Karlem Marxem - můžete prozradit jména alespoň některých jeho vůdců ze století dvacátého?
Grigorij Jefimovič Rasputin, Israel Lazarevič Gelfand, Dietrich Eckart, Lev Davidovič Bronštejn, Joseph Patrick Kennedy, Reinhard Heydrich, Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi, György Schwartz, Mark Elliot Zuckerberg a další...
Někteří z výše jmenovaných autorů, blízkých vašemu literárnímu vkusu (například Ondřej Hanus či Michal Šanda), jsou spjati s Asociací spisovatelů, vás jsem ovšem na seznamu jejích členů nenašel. Je to jen projev vašeho bytostného solitérství, nebo máte nějaké výhrady k organizování literárního života obecně?
Nechť se každý spolčuje, co hrdlo ráčí, já mám ale pocit příliš mnoha lidí na jednom místě, i když jsem sám. Celoživotně se organizací straním, i když je to někdy těžké. Měl jsem například za to, že jsem nikdy nebyl členem Socialistického svazu mládeže. Pak mi ale bývalá třídní předsedkyně prozradila, že jsem vzdoroval jediný na celé vysoké škole, a tak mě tajně přihlásila, a dokonce za mě platila, olizovala a do legitimace lepila členské známky, aby neměla malér.
Jak se stoupenci monoanarchismu žije v České republice dnešních dnů?
Ta republika už naštěstí zmizela. Alespoň z názvu naší země. Opravdu nejsem v zastupitelské demokracii šťastný, protože ji považuji za největší nebezpečí pro lidskou svobodu a za pouhý pláštík, do něhož se halí mediokracie, čili vláda skrze sdělovací prostředky. Utěšuje mne však skutečnost, že ta vláda nebude trvat dlouho a budoucí dějepisci ji zhodnotí jako nepříjemnou, leč krátkou epizodu, která sice trvala jen od konce devatenáctého do začátku jedenadvacátého století, přitom však málem zničila celou planetu. Ale to je na delší povídání...
Na druhou stranu by mohla éra mediokracie vcelku svědčit vašemu pracovnímu oboru, kterým je reklama, nebo se mýlím?
Nemýlíte se, svědčí. Avšak komerční reklama je regulovaná zákonem, a když se udělá dobře, o což se snažím, může být i zábavná a dělat lidem radost. Kdežto v politické reklamě se smí lhát i podvádět bez postihu a většinou je dost trapná. Dám vám konkrétní příklad: Když v normální reklamě ukážete třeba závodníka, který říká, že auto XY se rozjede stovkou do sedmi vteřin, musí to být opravdický závodník a musí se rozjet stovkou za sedm vteřin, jinak je basama s fousama. Jenomže když v roce 2003 vláda před referendem rozjela kampaň pro vstup do EU za 200 milionů korun z našich daní, mystifikovali v ní falešný portugalský rybář, padělaná rakouská důchodkyně či fiktivní španělská řidička autobusu, že po vstupu do EU se mají líp. Tenkrát jsem na tu kampaň podal stížnost na Radu pro reklamu, ale odpověděli mi, že politici podle zákona smějí lhát beztrestně. Práci v reklamě mám rád a nestydím se za ni, ale kdybych se dokázal uživit čistě literaturou, budu plesat.
V nedávném rozhovoru jste zmínil, že již píšete další knihu, prozradíte nám více?
Jak jsem již naznačil, kniha tato má pracovní název Nulorožec, bude to detektivka ze současnosti říznutá čistým kokainem, filozofií, zoofilií a spikleneckými teoriemi i praxemi. Pokud mne ovšem Ordo Novi Ordinis včas nezlikviduje, nebo nenahradí mým přesným dvojníkem, leč bez literárních sklonů.
***
Každopádně, pánové Řezáč a Maryško byli skvělí a Mlýn na mumie vyhrál i cenu za nejlepší audioknihu roku, takže byla doma radost převeliká. Nechť se každý spolčuje, co hrdlo ráčí, já mám ale pocit příliš mnoha lidí na jednom místě, i když jsem sám.
Petr Stančík
(*9. června 1968 v Rychnově nad Kněžnou) je český spisovatel, básník, prozaik, esejista, dramatik a textař. Maturoval v roce 1985 na gymnáziu v Hradci Králové. Do roku 1989 vystřídal řadu manuálních zaměstnání. V letech 1989-1991 studoval režii na DAMU v Praze, ze školy však odešel. V letech 1992-1995 působil jako televizní režisér, od roku 1995 se živí jako tvůrce a poradce v oboru komerční i nekomerční komunikace. První veřejně otištěný text autora byla esej Smrt živá, která vyšla roku 1990 v časopisu Iniciály. Do konce roku 2006 většinou publikoval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic, od roku 2007 pod svým občanským jménem. Jeho texty byly přeloženy do angličtiny, španělštiny, polštiny, bulharštiny, maďarštiny, litevštiny a albánštiny. Kromě literatury se věnuje také středověké historii, zejména zbořené gotické kapli Božího Těla a Krve na Novém Městě pražském a Bratrstva obruče s kladivem.
O autorovi| Petr Nagy, Autor je literární kritik.
Les je pln půvabů, jež mu nemůže ubrat ani otřesný úřední název a zkratka: PUPFL (pozemek určený k plnění funkcí lesa), zavedený zákonem č. 289/1995 Sb. A kultura lesního sběru i požívání hub je náš národní poklad, v tom jsme bez diskusí nejlepší na světě. Můj praděda Leopold rozeznával asi tři tucty druhů jedlých hub. Dědeček Bohumír zase sbíral holisticky s vědomím budoucí smaženice - tvrdé hřiby na skus, masité muchomůrky na chuť, k tomu pár peprných tzv. prašivek namísto koření a pro bujné sny. Staří houbaři byli hotová sekta, znali tajná místečka a věděli, kde rostou houby i v zimě pod sněhem. V gotickém chrámu sice houby nenajdete, zato se v něm dá přežít konec světa. Až přijde záplava žhavého magmatu, katedrály se převrátí klenbou dolů a vyplují po lávě směrem k Novému Jeruzalému. Proto jsou stavěné z kamene, a proto se taky říká chrámová loď.
Netajíte se tím, že jste založením staromilec, pro kterého skutečný technický vývoj skončil vynálezem tranzistoru a nejbližší je mu dekadence, která sice vykrvácela na bitevních polích první světové války, ale nic lepšího od té doby nikdo nevymyslel. Přesto se zeptám - oslovila vás v poslední době nějaká česká próza?
S tím tranzistorem jsem to trochu přehnal, posledním skutečným vynálezem v historii lidstva byl až laser, roku 1960. Od té doby skutečně buď nikdo neobjevil nic nového, nebo ty vynálezy byly tajně potlačeny řádem Ordo Novi Ordinis. Ale zpět k té současné české próze: Mohu doporučit Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči od Michala Šandy, Jidáš byl Ufon... a jiné příběhy Štěpána Kučery. Jsem zvědav na sbírku povídek Jeden z milionu Martina Reinera. A už se těším na novou knihu Michala Ajvaze.
Pokud jde o tajemný řád Ordo Novi Ordinis, jehož duchaplné a zábavné poučky, aforismy či regule provázely jednotlivé kapitoly Mlýnu na mumie, výčet jeho velmistrů v dotyčném románu končí Karlem Marxem - můžete prozradit jména alespoň některých jeho vůdců ze století dvacátého?
Grigorij Jefimovič Rasputin, Israel Lazarevič Gelfand, Dietrich Eckart, Lev Davidovič Bronštejn, Joseph Patrick Kennedy, Reinhard Heydrich, Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi, György Schwartz, Mark Elliot Zuckerberg a další...
Někteří z výše jmenovaných autorů, blízkých vašemu literárnímu vkusu (například Ondřej Hanus či Michal Šanda), jsou spjati s Asociací spisovatelů, vás jsem ovšem na seznamu jejích členů nenašel. Je to jen projev vašeho bytostného solitérství, nebo máte nějaké výhrady k organizování literárního života obecně?
Nechť se každý spolčuje, co hrdlo ráčí, já mám ale pocit příliš mnoha lidí na jednom místě, i když jsem sám. Celoživotně se organizací straním, i když je to někdy těžké. Měl jsem například za to, že jsem nikdy nebyl členem Socialistického svazu mládeže. Pak mi ale bývalá třídní předsedkyně prozradila, že jsem vzdoroval jediný na celé vysoké škole, a tak mě tajně přihlásila, a dokonce za mě platila, olizovala a do legitimace lepila členské známky, aby neměla malér.
Jak se stoupenci monoanarchismu žije v České republice dnešních dnů?
Ta republika už naštěstí zmizela. Alespoň z názvu naší země. Opravdu nejsem v zastupitelské demokracii šťastný, protože ji považuji za největší nebezpečí pro lidskou svobodu a za pouhý pláštík, do něhož se halí mediokracie, čili vláda skrze sdělovací prostředky. Utěšuje mne však skutečnost, že ta vláda nebude trvat dlouho a budoucí dějepisci ji zhodnotí jako nepříjemnou, leč krátkou epizodu, která sice trvala jen od konce devatenáctého do začátku jedenadvacátého století, přitom však málem zničila celou planetu. Ale to je na delší povídání...
Na druhou stranu by mohla éra mediokracie vcelku svědčit vašemu pracovnímu oboru, kterým je reklama, nebo se mýlím?
Nemýlíte se, svědčí. Avšak komerční reklama je regulovaná zákonem, a když se udělá dobře, o což se snažím, může být i zábavná a dělat lidem radost. Kdežto v politické reklamě se smí lhát i podvádět bez postihu a většinou je dost trapná. Dám vám konkrétní příklad: Když v normální reklamě ukážete třeba závodníka, který říká, že auto XY se rozjede stovkou do sedmi vteřin, musí to být opravdický závodník a musí se rozjet stovkou za sedm vteřin, jinak je basama s fousama. Jenomže když v roce 2003 vláda před referendem rozjela kampaň pro vstup do EU za 200 milionů korun z našich daní, mystifikovali v ní falešný portugalský rybář, padělaná rakouská důchodkyně či fiktivní španělská řidička autobusu, že po vstupu do EU se mají líp. Tenkrát jsem na tu kampaň podal stížnost na Radu pro reklamu, ale odpověděli mi, že politici podle zákona smějí lhát beztrestně. Práci v reklamě mám rád a nestydím se za ni, ale kdybych se dokázal uživit čistě literaturou, budu plesat.
V nedávném rozhovoru jste zmínil, že již píšete další knihu, prozradíte nám více?
Jak jsem již naznačil, kniha tato má pracovní název Nulorožec, bude to detektivka ze současnosti říznutá čistým kokainem, filozofií, zoofilií a spikleneckými teoriemi i praxemi. Pokud mne ovšem Ordo Novi Ordinis včas nezlikviduje, nebo nenahradí mým přesným dvojníkem, leč bez literárních sklonů.
***
Každopádně, pánové Řezáč a Maryško byli skvělí a Mlýn na mumie vyhrál i cenu za nejlepší audioknihu roku, takže byla doma radost převeliká. Nechť se každý spolčuje, co hrdlo ráčí, já mám ale pocit příliš mnoha lidí na jednom místě, i když jsem sám.
Petr Stančík
(*9. června 1968 v Rychnově nad Kněžnou) je český spisovatel, básník, prozaik, esejista, dramatik a textař. Maturoval v roce 1985 na gymnáziu v Hradci Králové. Do roku 1989 vystřídal řadu manuálních zaměstnání. V letech 1989-1991 studoval režii na DAMU v Praze, ze školy však odešel. V letech 1992-1995 působil jako televizní režisér, od roku 1995 se živí jako tvůrce a poradce v oboru komerční i nekomerční komunikace. První veřejně otištěný text autora byla esej Smrt živá, která vyšla roku 1990 v časopisu Iniciály. Do konce roku 2006 většinou publikoval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic, od roku 2007 pod svým občanským jménem. Jeho texty byly přeloženy do angličtiny, španělštiny, polštiny, bulharštiny, maďarštiny, litevštiny a albánštiny. Kromě literatury se věnuje také středověké historii, zejména zbořené gotické kapli Božího Těla a Krve na Novém Městě pražském a Bratrstva obruče s kladivem.
O autorovi| Petr Nagy, Autor je literární kritik.
