Při četbě nové prózy Petra Stančíka (1968), vydané brněnským Druhým městem, nemyslí člověk na nic jiného, než co si o tom má vlastně myslet. Už ten název -Andělí vejce. A pak příběh, který vůbec není typický, dějový, ale rozlévá se do nekonečna vedlejších motivů. Ty se ale nakonec úhledně složí v hlavní téma. Tím je „andělí vejce“ - hlava Augustina Hnáta, z níž se rojí celý život jeden nápad za druhým. 
Podoba s Cimrmanem by byla na místě, kdyby byl Hnát trochu přízemnější, lidově zábavný. Jenže on je metafyzik, jde mu o vyšší věci: vynalézá, básní, kontaktuje záhrobí, miluje, ale i válčí a zabíjí. Uvažuje o nekonečnu, o bohu, o smyslu, o člověku, o těle, o duchu, o jazyku. Vše s podivuhodně intenzivní, košatou a všetečnou chutí. Jako u Rabelaise. Vše s nádechem bizarnosti, tajemství, nepostižitelnosti, jako u Alexeje Tolstého (Dobrodružství Něvzorova) nebo Grimmelshausena (Dobrodružný Simplicius Simplicissimus). 
Struktura Stančíkova vyprávění je rafinovaná. Ústřední postava se blíží do finále po dvou liniích. Ta první si vystačí s rozměrem jediného dne, ta druhá potřebuje dekády. A je to čas dramatický: čas světových válek, kdy se hroutí starý svět a rodí se svět nový, kdy končí vesnice a prim hraje město. Andělí vejce by mohlo být románem vesnickým (rodový statek je jedním z bodů, kolem nějž se točí dění), nebo vývojovým (Hnát se narodí, dospěje, zestárne), případně mystickým (Hnát vynalezne takzvané nekonečnítko), anebo humoristickým (viz brilantní jazyková komika). 
Ze všeho nejspíš jde ale o prózu, která si chce hrát, o román postmoderního střihu, který nezná hranice, a přece drží tvar - a má co říct. Co říká? Ze autorský text je nejsilnější, když chytne čtenáře proti jeho rozumu, proti jeho vůli. Když mu během četby uniká mezi prsty, když žije svým vlastním životem. Když přinutí čtenářovu hlavu, aby se načas stala titulním vejcem.