recenze na Literarky.cz
Autor / Kristýna Žáková Datum / 5.12.2018
Od zločinnosti k inteligentnímu humoru
Evžen Boček (*1966), kastelán zámku Milotice, se už dříve představil jako jeden z nejlepších současných českých autorů humoristické prózy. Když v nakladatelství Druhé město vyšel první díl jeho série Poslední aristokratka (2012), vynesl mu Cenu Miroslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku. Letos v polovině října vyšel už čtvrtý díl čtenářsky úspěšného seriálu „o poslední aristokratce“ s názvem
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka.
Příběh přímo navazuje na předchozí díl Aristokratka na koni, kdy se Marie (III.) se svou rodinou a zámeckým personálem snaží vytěžit co nejvíce financí z letních návštěvníků. Autor však počítá i se čtenáři, kteří se s dějem série seznamují až v tomto díle. Přichystal pro ně, stejně jako v předchozích epizodách, krátké uvedení do děje a představení všech postav. Navíc tam, kde děj navazuje přímo, se vypravěč vrací k předešlému dílu a vysvětluje znovu veškeré okolnosti. Text se tak stává přehlednější a umožňuje i nezasvěcenému čtenáři pohodlnou četbu.
Zatímco předchozí příběhy se místy potýkaly s jednotvárností, letošní novinka je koncipovaná novým, svěžím způsobem. Nejedná se o několikaměsíční deníkový zápis, kdy je den za dnem nadneseným způsobem popisován život na zámku s nevšední společností. Sama Marie tentokrát vede ve svém deníku jen dva zápisy. V první popisuje „vlnu zločinnosti“, tedy povedené skutky lupičů, ve druhém krátce vystihuje její následky.
Co naštěstí nezmizelo, je výborná stylizace vypravěčky, „nejnormálnější“ osoby žijící na zámku Kostka. Zachovány zůstávají její živé popisy naprosto nereálných groteskních situací, stejně jako ironické komentáře. Veškerý děj je přizpůsoben humoru. Jednotlivé přešlapy všech zločinců jsou podávané v nadsázce, což knize neškodí, ba naopak prospívá. Cílem totiž jistě není realistické zachycení skutečnosti, ale pobavení čtenáře, což se autorovi daří. A z hlediska vnitřní soudržnosti děje i motivace postav se jedná o dílo dobře promyšlené.
Někoho by možná mohlo pobouřit vulgární vyjadřování, nicméně i tento faktor přispívá k humornosti a charakterizuje uvažování jednotlivých postav. Autor si nebere servítky a vysmívá se i veřejně známým osobnostem, ovšem kromě Helenky Vondráčkové, knížete Schwarzenberga či anglické královské rodiny zesměšňuje i problematiku stáří a smrti. Ironizuje ženský dav truchlící za princeznu Dianu a nešetří ani stařičkou a scvrklou tetičku Noru.
Příběh oživují i úplně nové postavy, které se rovněž stávají zdrojem humoru. Přicházejí, aby ozvláštnili všednodennost zámeckého živobytí a aby pobavili policii, hlavní hrdinku a nakonec i čtenáře. Jedná se o dvě dvojice pachatelů a každá pochází z jiné sociální vrstvy – Sony a Angelika reprezentují naprostý okraj společnosti a baví čtenáře svým nepříliš vysokým IQ, zatímco manželé Majerovi jsou učitelé a právě jejich dobré vzdělání a vychování jim překáží v tom, aby spáchali zločin.
Autor vtipně zachycuje obě zvolené sociální skupiny a vyzdvihuje jejich negativa, aby jejich prostřednictvím postavám nakonec zabránil v plánovaném zločinu. Dokonale je zachyceno i jejich vyjadřování, autor zapracoval na dialozích, které se dokonale hodí k podtržení charakteristiky dotyčných postav. Zatímco z poznámek otrkaných lupičů je cítit nevědomost a absence zdravého rozumu, dialogy Majerových jsou natolik chytré, až jsou vlastně hloupé.
Příběh skvěle poslouží k oddechovému čtení a potěší všechny milovníky inteligentního humoru. Kromě řady groteskních scén, které jsou vtipné samy o sobě, se tu setkáváme s karikovaným obrazem dnešního světa, respektive světa roku 1997. Autor osvědčuje svůj pozorovací talent, zejména co se týká lidských nedostatků. Není přitom pochyb, že znázorňuje prostředí, které je mu důvěrně známé.
Jako humoristická próza tedy zafungovalo i další pokračování Aristokratky na výbornou, ba možná ještě lépe než díly předešlé. Nový příběh je svěžejší, čtivější, přichází s novými vypravěčskými postupy a v úplném závěru navíc slibuje velké dějové posuny i směrem k dalšímu dílu. Snad tedy autor zůstane nadále věrný svému pichlavému inteligentnímu humoru a nenechá čtenáře na další pokračování své úspěšné série dlouho čekat.
http://literarky.cz/literatura/recenze...-od-zloinnosti-k-inteligentnimu-humoru
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka.
Příběh přímo navazuje na předchozí díl Aristokratka na koni, kdy se Marie (III.) se svou rodinou a zámeckým personálem snaží vytěžit co nejvíce financí z letních návštěvníků. Autor však počítá i se čtenáři, kteří se s dějem série seznamují až v tomto díle. Přichystal pro ně, stejně jako v předchozích epizodách, krátké uvedení do děje a představení všech postav. Navíc tam, kde děj navazuje přímo, se vypravěč vrací k předešlému dílu a vysvětluje znovu veškeré okolnosti. Text se tak stává přehlednější a umožňuje i nezasvěcenému čtenáři pohodlnou četbu.
Zatímco předchozí příběhy se místy potýkaly s jednotvárností, letošní novinka je koncipovaná novým, svěžím způsobem. Nejedná se o několikaměsíční deníkový zápis, kdy je den za dnem nadneseným způsobem popisován život na zámku s nevšední společností. Sama Marie tentokrát vede ve svém deníku jen dva zápisy. V první popisuje „vlnu zločinnosti“, tedy povedené skutky lupičů, ve druhém krátce vystihuje její následky.
Co naštěstí nezmizelo, je výborná stylizace vypravěčky, „nejnormálnější“ osoby žijící na zámku Kostka. Zachovány zůstávají její živé popisy naprosto nereálných groteskních situací, stejně jako ironické komentáře. Veškerý děj je přizpůsoben humoru. Jednotlivé přešlapy všech zločinců jsou podávané v nadsázce, což knize neškodí, ba naopak prospívá. Cílem totiž jistě není realistické zachycení skutečnosti, ale pobavení čtenáře, což se autorovi daří. A z hlediska vnitřní soudržnosti děje i motivace postav se jedná o dílo dobře promyšlené.
Někoho by možná mohlo pobouřit vulgární vyjadřování, nicméně i tento faktor přispívá k humornosti a charakterizuje uvažování jednotlivých postav. Autor si nebere servítky a vysmívá se i veřejně známým osobnostem, ovšem kromě Helenky Vondráčkové, knížete Schwarzenberga či anglické královské rodiny zesměšňuje i problematiku stáří a smrti. Ironizuje ženský dav truchlící za princeznu Dianu a nešetří ani stařičkou a scvrklou tetičku Noru.
Příběh oživují i úplně nové postavy, které se rovněž stávají zdrojem humoru. Přicházejí, aby ozvláštnili všednodennost zámeckého živobytí a aby pobavili policii, hlavní hrdinku a nakonec i čtenáře. Jedná se o dvě dvojice pachatelů a každá pochází z jiné sociální vrstvy – Sony a Angelika reprezentují naprostý okraj společnosti a baví čtenáře svým nepříliš vysokým IQ, zatímco manželé Majerovi jsou učitelé a právě jejich dobré vzdělání a vychování jim překáží v tom, aby spáchali zločin.
Autor vtipně zachycuje obě zvolené sociální skupiny a vyzdvihuje jejich negativa, aby jejich prostřednictvím postavám nakonec zabránil v plánovaném zločinu. Dokonale je zachyceno i jejich vyjadřování, autor zapracoval na dialozích, které se dokonale hodí k podtržení charakteristiky dotyčných postav. Zatímco z poznámek otrkaných lupičů je cítit nevědomost a absence zdravého rozumu, dialogy Majerových jsou natolik chytré, až jsou vlastně hloupé.
Příběh skvěle poslouží k oddechovému čtení a potěší všechny milovníky inteligentního humoru. Kromě řady groteskních scén, které jsou vtipné samy o sobě, se tu setkáváme s karikovaným obrazem dnešního světa, respektive světa roku 1997. Autor osvědčuje svůj pozorovací talent, zejména co se týká lidských nedostatků. Není přitom pochyb, že znázorňuje prostředí, které je mu důvěrně známé.
Jako humoristická próza tedy zafungovalo i další pokračování Aristokratky na výbornou, ba možná ještě lépe než díly předešlé. Nový příběh je svěžejší, čtivější, přichází s novými vypravěčskými postupy a v úplném závěru navíc slibuje velké dějové posuny i směrem k dalšímu dílu. Snad tedy autor zůstane nadále věrný svému pichlavému inteligentnímu humoru a nenechá čtenáře na další pokračování své úspěšné série dlouho čekat.
http://literarky.cz/literatura/recenze...-od-zloinnosti-k-inteligentnimu-humoru
