Po dvou letech netrpělivého vyhlížení se fanoušci humoristického spisovatele Evžena Bočka dočkali. Na pulty se dostal čtvrtý díl 
dobrodružství poslední aristokratky hraběnky Marie s názvem Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Stálo čekání za to? 

Je tomu teprve několik let, kdy spisovatel Evžen Boček na literární scéně způsobil malé pozdvižení. Pod pseudonymem sice debutoval už na konci 90. let, ale opravdový kolotoč se roztočil až v roce 2012, kdy vyšla Poslední aristokratka; první příběh hraběcí rodiny Kostků, která v restitucích získala rodinné sídlo. Z knihy byl nečekaný bestseller a Boček se stal prvním laureátem Ceny Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku. 
Následovaly další dva díly a zdálo se, že se osud rodiny Kostkových a jejich zaměstnaneckého panoptika (mezi nimi je někdo divný více, někdo méně, ale divní jsou rozhodně všichni) uzavřel. Spíše než nový díl se mluvilo o filmovém zpracování, které se začne vznikat zkraje příštího roku. Nová Aristokratka proto překvapila hned dvakrát – jednak tím, že vůbec vyšla, a jednak také svým obsahem. 

Helena Vondráčková a Heinrich Himmler 

Spisovatel se s radostí vykašlal na čtenářská očekávání a naservíroval všem prostinký příběh, kde dosavadní zámecké osazenstvo hraje jen vedlejší roli. Pro útlou knihu jsou mnohem důležitější dvě „zločinecké bandy“, které se rozhodnou zámek Kostka – pokaždé z jiných důvodů – vykrást. A náhodou v týž den. Jenže… Ani jedna nepočítala s tím, že z důvodu úmrtí princezny Diany je zámekveřejnosti uzavřen. 
Zloděje tak po neskutečných útrapách s plánováním krádeží a hrůzyplné cestě kamsi na jižní Moravu čeká ještě střet s domácím osazenstvem, jež vyspává kocovinu z velké návštěvnické revue. Navíc se setkají i s Helenou Vondráčkovou nebo Heinrichem Himmlerem… 

Čím dál bláznivější 

Právě v tom je největší síla knihy, kterou však pravověrní Bočkovi fanoušci těžko rozdýchávají. Spisovatel na scénu uvádí nové postavy, jež jsou ještě hloupější a neschopnější než tradiční obyvatelé zámku Kostka, a nechá je zažívat neuvěřitelné příhody. U některých scén, jako je popis plánu loupeže pro mentálně zaostalé a mnoha dalších, se nejde nesmát nahlas. Ale… kde zůstal sarkastický a glosující komentář vypravěčky Marie? Proč je v románu tak málo věčně opilé paní Tiché, kastelána Josefa nenávidějícího muflony alias návštěvníky, hypochondrického zahradníka nebo bláznivé Denisky? Pokud se čtenář těší hlavně na ně, bude zklamaný. 
Každopádně je znát, že spisovatel Evžen Boček je ve formě. Chrlí jednu bláznivou situaci za druhou v kadenci kulometné palby a dává vzpomenout na esa humoristické literatury P. G. Wodehouse (na jehož Vlnu zločinnosti na zámku Blandings román odkazuje nejen názvem) nebo Miloslava Švandrlíka. Právě českého velikána Bočkův styl připomíná nejvíc – a může se stát, že se brzy nebude říkat „Boček píše podobně jako Švandrlík“, ale „Švandrlík psával podobně jako Boček“.