Evžen Boček, spisovatel a kastelán 

Padesátiletý Evžen Boček se tváří jako introvert, bručoun a zpátečník, který se docela obstojně hodí do zámku v jihomoravských Miloticích, na němž už čtvrt století žije a dělá kastelána. On ale zároveň v posledních letech vydává velmi vtipné knihy o mladéaristokratce 
Marii a její trhlé rodině, z nichž se staly bestsellery. První dva díly této grotesky se prodávaly v šokujících nákladech a teď vychází trojka,Aristokratka na koni. Což podle nás stojí za rozhovor, s čímž chudák Evžen Boček nesouhlasí. 

Z e-mailové korespondence: Milý Evžene, v říjnu prý vyjde třetí díl vaší knihy o Aristokratce. Nenazrál tedy čas na rozhovor? 

Zdravím z Milotic – na zámku jste vítán, velice rád si s vama povykládám. Je ale skutečně nezbytně nutné, aby to bylo v novinách? 

 

Inu, udělal byste radost mně, nakladateli a fanouškům. 

Pokud to udělá radost vám, nakladateli a ještě někomu dalšímu, tak budiž... Abyste tomu správně rozuměl: já nechcu byt známý. 

Vím. A to jsem vám zatím neřekl, že bude potřeba i fotit. Vlastně ani nechci slyšet, co si o tom myslíte. 

No právě – ty fotky! Dám si prozac, ořechovku a snad to vydržím... 

PŘÍJEZD DO MILOTIC 

Tak jsme tady. Sice s hodinovým zpožděním, za které se omlouváme, ale... 

... jenom s hodinovým? Divím se, že jste tak dalekou cestu z Prahy vůbec vážili. Já tam k vám nedávno taky musel a výlet to byl šílený, dodnes jsem se nevzpamatoval. Od sochy svatého Václava po Pražský hrad jsme s manželkou neslyšeli češtinu, jak se tam dá žít? A v Chrámu svatého Víta nám pán u turniketů říká: „Češi? To není možný, jste tu dnes první!“ – byly dvě hodiny odpoledne! Navíc ve výkladu každého druhého kšeftu mají akvárium a nad ním sedí ženská, která si nechává ožírat nohy rybkama. To se už všichni zbláznili? Pro mě to nebyl výlet, ale kárný tábor. 

Nepustíme se do rozhovoru? 

Já bych vůbec nechtěl, aby to bylo. Nejdřív ochutnejte tady buchétku, máte si na ni prý dát šlehačku. 

*Je skvělá, díky. Na tom rozhovoru bude krásné, že vyjde přesně na vaše padesátiny. 

O tom nemluvme! Pro mě narozeniny neexistují, od nikoho nic nechci, ani gratulaci, několik dní budu naprosto nedostupný. 

Aha. Možná by to chtělo ještě trochu ořechovky... 

Vždyť si dejte, tady máte, náš zahradník dělá výbornou. 

Tak vejdi a neuškoď. Vy jste se stal před pár lety naprosto nečekaným bestselleristou. Kolik kusů Aristokratky se zatím prodalo? 

Nedávno jsem se dozvěděl, že obou dílů dohromady sto padesát tisíc. Upřímně řečeno mě to číslo dost šokovalo. 

Je neskutečné. Jak vám tenhle úspěch změnil život? 

Vůbec nijak. 

 

To není možné. 

A co by se mělo změnit? 

Jste jistě populárnější. A nejspíš taky bohatší. 

Jediná změna je v tom, že si na zámku občas někdo nechá podepsat knížku nebo že mi lidi píšou krásné dopisy, což potěší. Byla tady paní doktorka z blázince, která říkala: „My to u nás běžně čteme ve skupinkách.“ Asi ne přímo bláznům, kteří vraždí sekyrou, spíš lehčím případům, ale nevím. 

Netrávíte teď spoustu večerů na besedách? 

Ne. Bydlím a pracuju na zámku, kde je frmol, volno mívám jen od října do února, a ani tehdy to moc nejde, protože když jsem to zkusil a odjel besedovat třeba až do Ostravy, byl jsem z toho pak tři dny vyřízený. 

Kdy jste se začal děsit vzdálenějšího cestování? 

To bude asi typ úchylky. Trochu se bojím cizího prostředí, ale hlavně mi vadí dnešní doprava, vždyť to je naprostá katastrofa! Už ani v tom svém Kyjově nemám kde zaparkovat, jezdím tam jak Jaryn furt dokola a hledám volné místo. Dřív člověk zaparkoval, kde si vzpomněl, ale poslední dobou se mi několikrát stalo, že jsem odjel do Kyjova něco vyřídit, a když jsem během deseti minut nic nenašel, tak jsem se vrátil zpátky dom: „Jeďte tam někdo jinej, já vážně nevím, kde stát.“ Prostě hrůza. Občas zaslechnu Zelenou vlnu a to je jenom: Na dálnici D1 nehoda tam, zácpa tam, zdržíte se dvacet minut... Tak toto kdyby se stalo a já uvízl v koloně, vystoupím z auta a odejdu do polí; nebudu přece jako blázen sedět v nějaké koloně. 

Příjemnou změnou je, že si najednou můžete kupovat jenom tak pro radost věci, na které dříve nebylo. 

Kdyby mi bylo třicet, tak třeba, ale v padesáti nepotřebujete nic. Každá věc se vám stejně dříve nebo později pokazí, takže lepší je nic nekupovat. 

Vy nemáte vůbec žádný nesplněný sen? 

Snad jeden. Občas mě napadne, že bych si pořídil nějakou echt silničku. 

Myslíte kolo? 

Konkrétně Colnago, což je pro mě synonymum silničního kola. Už bych na něj měl, ale prodejna je až v Praze, strašně daleko, a na to moje ježdění... Jak říkával nebožtík otec, když jsem žádal o lepší kopačky nebo o balon: „Na to tvoje kopání stačí, co máš.“ A já mám celkem dobré kolo, toto by bylo jenom na předvádění, když by svítilo slunko, silnice byla suchá a přede mnou jelo auto s nápisem: Pozor, dědek na Colnagu. 

Tak vy jste nadšený silničář, to by mě nenapadlo. Už od dětství? 

To ne, jako kluk jsem hrával fotbal za Kyjov, třeba v dorostu jsem byl s dnešním kancléřem Vráťou Mynářem. 

Jak mu to šlo? 

Výborně, bylo to rychlé a dravé křídlo. Kola tehdy stála spoustu peněz, favority patnáct set korun, což byl tatův plat, takže jsem dostal jenom esku bez přehazovačky. Ale ve třiceti jsem si při fotbalovém mači utrhl kolenní vazy, což bylo tak hrozné, že už jsem nikdy nekopl do balónu, před nějakými deseti lety mi došlo, že se musím začít hýbat, a protože ve mně pořád byla ta nesplněná dětská touha po kole, koupil jsem si první silničku. 

Na jak dlouhé vyjížďky se pouštíte? 

Kolem šedesáti kilometrů po zdejších rovinkách, sto je pro mě horní hranice. Z naší odchovny dravců tady hned vedle zámku pochází reprezentant Honza Bárta – a já su taky kolař, byť mě předjede i tetička v kanafaskách na ukrajině. 

UNAVENEJ KLUK 

Připomínám, že jste zároveň i velmi populární spisovatel – a to podle mě život změnit musí. 

Já to neprožívám, protože se z Milotic v podstatě nehnu. Občas zajedu do toho Kyjova, kde mě většina lidí zná, ale jinak jenom do Kroměříže, kde máme centrálu Národního památkového ústavu. 

Vy přece ani nikam nemusíte, ne? Tisíce lidí jezdívají za vámi, respektive na zámek. 

To zase jo, obzvlášť letos byla sezona jako nikdy. Češi prý jezdili míň do ciziny, protože se do některých zemí báli a do Chorvatska se celá Evropa nevleze, tak zkusili zámky, a to je dobře. 

 

Kolik návštěvníků do Milotic přijelo? 

Obvykle jich míváme tak třiatřicet tisíc ročně, letos to bude kolem čtyřicítky. 

A je to jenom radost, nebo taky opruz? 

Radost, protože nás to živí, tyhle peníze pak zůstávají na zámku. Mimochodem, poslední dobou nám hodně pomáhají historické kostýmy, ty jsou tu trhákem. 

Kostýmy? 

Půjčujeme je, což byl nápad manželčin. Kdysi jsme při nočních prohlídkách potřebovali pár kostýmů pro průvodce a ona řekla: „Tak si tři čtyři kusy ušijeme! Její sestra je krejčová, moje vlastně taky, takže jich pár ušily dobrovolnicky, a jakmile to lidi viděli, zajásali: „Jé, nemohli bychom si to oblečení půjčit a vyfotit se v něm na zámku?“ Tím všechno začalo a dnes už tu máme šicí dílnu, před kostymérnou bývá celodenní fronta a návštěvníci, ti jsou u vytržení. Například dnešní děcka obecně o zámky nemají zájem, ale my musíme odmítat spoustu školních zájezdů, protože se termíny vyprodají už v únoru: celá třída je v kostýmech, provází je hraběnka, děti jsou nadšené. 

Byl byste ochotný udělat cokoli pro to, aby turisté do Milotic přijeli, nebo máte jisté hranice? 

Divoké věci typu hlasitého tuc-tuc v zámeckém parku rozhodně nechci. Kamkoli dnes dojedete, tam máte nějaké akce, ale nám tady lidí říkají, že jsou vlastně rádi, když dorazí do Milotic, kde se nic neděje, kde si můžou jen tak sednout na lavičku v parku. Ony přece nemusí být pořád nějaké akce, vždyť je to šílené, lidi jsou přežraní. 

Donutil by vás někdo, abyste se převlékl do kostýmu? 

Blázníte? To by si nikdo ani nedovolil navrhnout. 

A provádíte tady někdy? 

Zcela výjimečně. Když občas přijede důležitější návštěva. 

Kdo tady třeba byl? 

Dejme tomu Ivana Zemanová. Prezident byl na návštěvě Jihomoravského kraje, tak se stavila, přivezla si knížky, chtěla podepsat Aristokratku. Myslela si, že tady máme obrovské psy, kteří jsou v té knížce, tak jim přivezla veliké umělé kosti... 

... to je celkem vtipné. 

My už jsme si zvykli, že u nás návštěvníci hledají reálie z knížek, například právě ty aristokratické dogy. Bohužel ale najdou jen husy, ty tady opravdu máme... S paní Zemanovou nám brzy došlo, že jsme studovali ve stejnou dobu na brněnské fildě v Brně, bydleli nastejných kolejích, ale vůbec jsme o sobě tehdy nevěděli. 

Takže jste si hned potykali? 

To zase ne, i když je příjemná, sympatická. Ale mezi námi – mně skoro vždycky začne být sympatický ten, komu se líbí moje knížka. 

První dva díly jste vychrlil chvíli po sobě, ale na další si teď čtenáři museli tři roky počkat. Co se stalo? 

Asi jsem se Aristokratkou trošku předávkoval. 

Začal jste na ni být alergický? 

Spíš už se mně nechtělo. Zpočátku mi psaní připadalo osvěžující, ale poslední dobou jsem váhal: „To se přece ani nikomu nemůže líbit, to nebude nikdo číst.“ A taky jsem si slovy klasika říkal: „Dyť já jsem jenom unavenej kluk...“ První dva díly jsem si psal, jak jsem chtěl, ale teď se přidalo takové to, „už by se to mělo vydat, kdy to bude, jak to vypadá?“ Nakladatel na mě sice tlačil velmi decentně, ale občas jsem to cítil a hůř se soustředil. Letos v létě jsem raději odjížděl do takové búdy tady kousek u Kyjova, protože i když jsem vstalna zámku ve čtyři, tak jak byla ta horka, zahradníci chodili na půl pátou, a jakmile začali něčím hrkat, tak mě ty zvuky zaprvé strašně rozčilují a zadruhé si říkám, proč vlastně vznikají, jdu se tam podívat a to mě rozhodí. 

Nenapadlo vás někdy, že byste literatuře obětoval funkci kastelána? 

To vůbec ne, vždyť víte, jak to je: dneska jste, zítra nejste. Teď se moje knížky čtou, ale co my víme? Co bude za tři roky? Taky nezapomeňte, že jsem na zámku čtyřiadvacet roků, bydlím tady – a z jakého důvodu bych to měl ve svém věku měnit? Představa, že začínám v nějaké kuti, kde každé ráno klápu do klávesnice, mi dvakrát atraktivní nepřipadá. Nebo já bych možná i klápal, ale co potom? Začal bych v šest ráno, skončil po dvou hodinách, protože delší dobu psát neumím, a netuším, co bych dělal do večera. 

Čeho si ani po těch letech nepřestáváte tady na zámku vážit? 

Předně si vůbec neumím představit, že bych bydlel v paneláku. V mládí jsem sice jeden rok učil a tehdy jsme v hodonínském paneláku bydleli, nějak to šlo, ale teď už jsem starý, zpruzený borec – hnus. Viděl jste film Lepší už to nebude, jak tam Jack Nicholson hraje toho spisovatele; obsesivního chaota? Ne? Tak se podívejte aspoň na začátek – a pochopíte, v jaké já jsem fázi. 

Ale no tak, jste milej... Chápu správně, že si vážíte těch velkých zámeckých prostor? 

Zvykl jsem si na ně. A když si představím, že bych se měl odstěhovat do nějakých kutěk... Když jsme teď byli v té Praze, manželka si přála přespat v hotelu na Staroměstském náměstí, což bylo pěkné, luxusní, ale stejně jsem si říkal: Co je to za kuťku, kde to zase su?! Vstal jsem z postele a hned stál u okna, s manželkou jsme se jaksi nemohli vyhnout jeden druhému... Vlastně to je tak, že nemůžu být ve městě, mně to vadí – musím vidět do prostoru. 

A co vás naopak na zámku štve? 

Pořád něco. Jenom se tu něco opraví, tak to přestanu vnímat a vidím jen to, co musíme dělat dalšího, to je moje hloupá vlastnost. Teď třeba chystáme obrovskou rekonstrukci zahradnictví, ale já přemýšlím o tom, že pak bude třeba opravit střechu. Je to takový nekonečný boogee. 

PLNOU PAROU VZAD 

Musím říct, že jenom málokdy potkávám muže tak konzervativního, jako jste vy. 

Já ale nejsu konzervativní. Víte, co já su? Já su přímo zpátečník. Není totiž co konzervovat – musíme se vydat plnou parou vzad. 

Měl jste takové názory vždycky? 

To ne, postupně. Ale teď už mě opravdu všechno štve. 

Třeba v osmnácti jste býval životním optimistou? 

Vlastně jo. 

Tehdy jste prý hrával v kapele. 

No vidíte, to bylo kdysi. Představa, že bych dnes třískal do elektrické kytary, mě děsí. 

Co jste hráli za styl? 

Takový podivný bigbít, který se ale v okruhu zdejších gymnazistů překvapivě zalíbil. Jmenovali jsme se Chrousty: „U nás na zahradě máme chrousty a každý z nich je velký jak vůz...“ Název vzešel z tohohle mého stupidního textu, byl jsem sedmnáctiletý blb. 

Ještě si občas zahrajete? 

Vůbec ne, vlastně si ani neumím představit, že bych předstoupil někam na pódium a začal vyluzovat ten rachot, zvuk elektrické kytary! Já chcu ticho. 

Doma si nepouštíte ani klasiku? 

Nepouštím si nic, nejradši mám absolutní ticho. Třeba teď jde někdo po nádvoří, slyšíte? A po silnici projelo auto... Ticho neexistuje – a já ho přitom miluju. Nedaleko od nás leží polní letiště kyjovského aeroklubu a spousta lidí si koupila letadýlka nebo vrtulníčky. Proč?! Pak tu jsou ti blbci na padácích s motorem – když sedím na nádvoří, skoro si na ně můžu sáhnout, oni hned nade mnou vrčí a fotí. Kde to jsme? Veškeré aktivity, které vydávají průmyslový zvuk, jsou hrozné, možná proto mám rád cyklistiku. Ta aspoň nikoho neruší. 

Vidím, že se z vás už stal skutečný jezevec. 

No jasně, nejradši bych zalezl do díry jako ten v Lišce Bystroušce, což je nádherná knížka, doporučuju. Na mě z ní padá takový klid! 

Je váš zámecký byt zvukově izolovaný? 

Není. Máme okna na nádvoří a to je stejné, jak byste bydlel na Václaváku. 

Často asi slyšíte hulákání opilců, kteří obrážejí okolní sklepy. 

Příšerné jsou burčákové pochody. Autobusy ráno vyklopí na parkovišti tisíce lidí, kteří se vydají pěšky ke sklepům, před nimiž stojí barely s burčákem, to jsou pak ty hordy zlískané raz dva. A zámek je vlastně nezajímá – maximálně se otočí na nádvoří a zajdou nazáchod. 

Vy do sklepů nechodíte? 

Kdysi jsem chodíval, teď už mě hned začne bolet hlava. 

Takže žádný nemáte? 

Ne, ale všichni ostatní mají. Kdysi jsem zavedl tradici, ze které už jsem ovšem taky unavený – před Vánoci naše zaměstnance pozvu do jejich sklepů, tou dobou už se mladé víno trochu dá. Teda oni ho dnes lidi pijí i dřív, na svatého Martina, což je hezká marketingová akce, buďme za ni vděční, ale já si přeci jenom pamatuju, že se víno odjakživa pilo až později... Jednou za rok tím pádem sklepy pořád obejdu, ale jinak jsem opravdu nejraději sám na tom kole, i když... Já vlastně i tu dnešní cyklistiku přestávám chápat, podle mě se všechno mění k horšímu. Řekněte mi, k čemu jsou například kotoučové brzdy na silničce? A k čemu je elektrické řazení?! Já chci poctivé čelisťové brzdy bez nějakých elektrik a mám pocit, že si brzy, dokud to ještě jde, budu muset koupit do foroty mechanické sady – je mi z toho zle. 

Z brzd? 

Ze všeho, nedělejme ten rozhovor. Já su rád, že jsem vás viděl, povykládal jsem si, ale zbytek snad není nutný. 

Neblázněte. 

To by člověk blil, Milane. Dyť to je furt vo tom samým – chceš, aby to šlo nějakým tím směrem, ale ono to dycky dopadne takhle... 

Petr Čtvrtníček a Ivan Horník jsou géniové, protože co věta, to moudro! 

Přesně tak: My tady dřem, plivem krev, a stejně se nad tebou všichni vyserou, proletáři.

ALESPOŇ OČISTEC 

Upřímně, opravdu vás dnešní doba tak vytáčí? 

Ta přece vytáčí všechny, ne? 

Já jsem s ní docela smířený. 

Vždyť se musíme trochu zvednout – je to úplně hrozný. 

A jak přesně se ten úpadek projevuje? Neříkejte mi, že skutečně nevidíte, jak jde všechno do kopru. Jak padla morálka a ztratila se veškerá pokora. 

Co je podle vás za tím? 

Základem je odpadnutí od Boha. 

Takže komunisté? 

Z toho ani nemusíme vinit komunisty, to má kořeny ve Velké francouzské revoluci. Já třeba nemůžu poslouchat francouzskou hymnu, ta je děsivá: „Nechť krev nečistá naplní brázdy našich polí...“ Vždycky si vzpomenu, co prováděli republikáni ve Vendée, jaká to byla genocida. Více katolíků tehdy nezabili jen proto, že neměli tytéž technické prostředky jako o sto padesát let později Hitler, bestiálním způsobem povraždili čtvrt milionu vlastních lidí, a to na rtech s písní, kterou dnes zpívají jako hymnu. Jako bychom my oslavovali padesátá léta, co to je?! Neboli soudruzi osvícenci to začali, hipíci akcelerovali, a my tu teď máme prima multikulti, gender, a vůbec docela Krásný nový svět jak od Huxleyho. Plus teď ještě ty muslimské brášky... No a třeštění se bohužel nevyhnulo ani církvi. 

Pokud vím, vy ale na mše pravidelně chodíváte. 

Na ty staré, předkoncilové, tridentské. Míváme je i tady v zámecké kapli. 

Jak došlo k tomu, že jste se stal součástí konzervativního křídla v katolické církvi? 

Každý katolík je konzervativní, protože pravdy Boží jsou neměnné; ti takzvaní moderní katolíci jsou nezřídka mimo církevní nauku a děsivý je fakt, že o tom ani neví... Já jsem byl dlouho úplně vymytý, ale nakonec jsem k tomu jako čtyřicetiletý, díky Boží milosti, dospěl. 

Jak? 

Byl jsem samozřejmě pokřtěný a chodil na náboženství, první svaté přijímání měl roku 1976, ale potom utrum, hotovo, stal se ze mě pohan a hovado. Až před tou čtyřicítkou jsem asi začal brát rozum, protože víra je úkon rozumu a vůle. Manželka chodila do kostela vždycky, děcka tam zpívala, starší dcera je varhanice a já se k nim pomaloučku přidával – v devětatřiceti přišla na řadu zpověď. Ale tyhle moderní, pokoncilové mše se mi pořád nějak nezdály; už třeba pohled na obětní stůl! 

Tomu nerozumím. 

Pokud si člověk zachoval elementární zbytky vkusu a vkročí do kostela, kde vidí obětní stůl, tak pozná, že to tam nepatří. My máme v Miloticích nádherný barokní kostel, ale stojí tam cosi bílého navíc, veliký obětní stůl. Proč? K čemu? Vždycky se přece sloužívalo u oltáře. 

 

 A kněz byl k lidem zády. 

Ano. Nebo vlastně ne: Nikoli zády k lidu, ale čelem k Bohu. K oltáři, kde se znovu a znovu obětuje Ježíš Kristus za naše hříchy. 

Podle vás tedy církev zachvátil populismus? 

Nevím, jestli bych to nazval populismem, každopádně prožívá těžké období. Pořád nicméně platí, že brány pekelné ji nepřemohou, ale to už je pro váš magazín kapánek odtažité, ne? 

Nemyslím. Podle vás se tedy většina křesťanů přestala bát Boha a přidala se na stranu anarchie? 

Su ten poslední, kdo by mohl někoho soudit, ale například dnešní povědomí o hříchu je, mírně řečeno, značně rozředěné. Ani dřív se sice člověk nemusel pořád třepat strachy, ale možný trest za hříchy byl neustále jasně přítomný. Zato dnes? Slyšíte ještě někoho mluvit o tom, že můžete skončit v pekle? Ne. Přitom peklo je, a – jak tvrdí kastelán Josef v mých knihách – skončí v něm drtivá většina lidstva. Dnešní kněží už často hříchy ani nezmiňují, tím pádem lidi vůbec nevědí, že něco přestupují, a tak se může úplně všechno. 

Nevzal byste mě někdy na tridentskou mši? 

Ale rád, je to nádhera. My jezdíme každou neděli ráno do Kostelan nad Moravou, kde to je i s gregoriánským chorálem a neuvěřitelně důstojné. Jak říkám, já se i u těch nových mší snažil, ale pořád jsem měl pocit, že je něco špatně, že se to tam obrátilo od Boha k člověku; z bohoslužby se stalo hlavně představení kněze, v horších případech estráda. A když jsem se pak konečně dostal na mši tridentskou, okamžitě jsem byl nad šený. I člověk nevěřící musí uznat, že to je dokonalé; že tam zůstalo tajemství. 

Spoustu lidí asi odradí, že je ta mše vedena latinsky. 

Kdo chce, ten přesně ví, o čem se tam mluví... Nebo jak to, že to lidem dva tisíce let nevadilo? Ukážu vám kartičku, na níž je zobrazený kněz, samozřejmě otočený čelem k oltáři, a ministrant mu říká: „Otče, já neumím latinsky a nerozumím tomu, co říkáte.“ Odpoví mu: „Synu, ale já se nemodlím k tobě.“ A to je ten podstatný rozdíl, o kterém mluvím. Dřív se modlilo k Bohu, teď je to až příliš často k lidem. A my se hlavně musíme modlit, aby se to zase otočilo, protože nic jiného už zjevně nepomůže. 

Vidíte nějakou naději? 

Vidím, protože evangelia nikdo nepřepsal, nezrušil a přepsat nebo zrušit je ani nemůže. A tak musíme bojovat. Snažit se aspoň o očistec, protože ona to fakt není sranda... Představte si, že moje dcera hraje na varhany v různých kostelech a nedávno za ní přišel jeden kněz, že prý bude svatba a ženich s nevěstou si přejí, aby jim zahrála Edith Piaf. V kostele! Před padesáti lety by to nikoho ani nenapadlo, ale dnes ty blasfemie spousta farářů podporuje nebo mlčky trpí. 

To by člověk blil, Evžene. 

Pozor, slyšíte to?! 

Co? 

Nic. Teď je tady dobře, ticho, klid. 

A jo. Krása! 

Aha, tak ne. Zase už se blíží blbý letadlo...