Tři časové bloky, od února 2013 do ledna 2015, s několikaměsíčními přestávkami. Žádné pravidelné deníkové záznamy, naopak, náhodné zachycování tónů prožitého a hned z nich vytvořený akord pomocí asociace, nápodoby, srovnání. Snaha o přetavení toho nezachytitelného v něco určitého, trvalého. Prý že když píše, věty autorce běžně utíkají, ledabylí mravenci ve vesmíru. Utíkají, ale jak krásně! Třeba to, když jde s jedenáctiletou dcerou a její třídou k památníku obětí holocaustu, se nakonec usadí v podobě: Tyhlety moderní humanistické školní projekty, projekty o hrůzách, tak kruté a nesmyslné. Jako by samotné vědění dokázalo někoho spasit! A pak jen tak mimochodem napíše recenzi na Kahudův poslední román, na půl stránky a skvěle. To vše v prostoru od východní Moravy přes Brno a Vídeň do Německa, do Berlína a jeho nejbližšího okolí; konečně v praxi fungující střední Evropa. Mnoho fascinujících příběhů pro ty, kteří si nemyslí, že čtenář je medvěd a autor jeho medvědářem.