Doře Kaprálové, ženě mnoha povolání, vyšla druhá samostatná beletrie Berlínský zápisník. Kniha je to zvláštní - tekutá. Podnět pro její napsání dal schopný nakladatel Martin Reiner, jenž Kaprálovou (podobně jako v minulosti mnoho jiných) požádal, aby napsala na jeho web každý týden jeden text. Autorka žijící v Berlíně souhlasila a začala zachycovat život ženy, matky, začínající dokumentaristky, rodilé Brňanky, pozorovatelky a pochybující intelektuálky… Ta četnost je namístě: přes tolik různých brýlí se Kaprálová na svět kolem dívá, mezi tolika rolemi těká a pod tolika vlivy se ocitá její psaní.
Nejde ale o deník v pravém slova smyslu. Reálné situace jsou impulzem k fikci, která sune skutečnost k zajímavějším pointám. Hranice je propustná jako říční hráz postavená dětskýma rukama za letního odpoledne. Je tu pro chvilkovou radost, pro hru; ale voda spěchá dál a s ní myšlenky, pozorování a dojmy stahující do proudu další metafory, mikropointy a přirovnání. Kaprálová má cit pro obrazy, kterými dokáže zastavit čas a obyčejné příhody významově povýšit: „Najednou mě něco ostře řízlo do jazyka. Střep, sklo, z jazyka mi tekla krev. Bylo to hloupé. Bylo to zvláštní. Vedle našeho stolku seděl neslyšící chlapeček. Naše jazyky se v tu chvíli spojily.“ Je také schopná stylistka a nechybí jí humor a provokativnost, byť občas až moc rostoucí ze stereotypních představ o femme fatale.
Zvlášť v závěru nicméně dostávají konkrétní situace víc prostoru; s tím se těkání vytrácí a zápisky připomínají spíše povídky nebo kapitoly roztříštěného románu o vzdělané ženě, která si žije dobře, ale jako by něco postrádala nebo nenacházela. Její bohatý vnitřní život se pro ni stal skrýší, kam lze utéct před ostatními i před sebou. Jediný, kdo má schopnost ji odtamtud vytáhnout, jsou děti a jejich živelnost. Pouto melancholie však zůstává.