Hrdý Budžes básnivý!

Irena Dousková vydává svůj první samostatný básnický počin, sbírku veršů s názvem Bez Karkulky. Zde bez patosu a naštěstí ne bez vtipu píše o prchavosti času, ztrátě iluzí nebo si rozmarně pohrává s jazykem.
S jménem Ireny Douskové , autorky celkem osmi knih, většině čtenářů nejspíš hned naskočí titul Hrdého Budžese, její nejslavnější prózy, již k popularitě vyneslo mimo jiné i půvabné divadelní zpracování s Barborou Hrzánovou v hlavní roli. Jako básnířka přitom není Dousková žádným neškoleným autorem chvějící se prvotiny: v roce 1992 přispěla svým partem nazvaným Já si něco udělám do sborníku Pražský zázrak z dílny uměleckého spolku LiDi, ke kterým kromě Douskové patřili také Jan Reinisch, Lucie Lomová a Petr Ulrych.
Motiv pohádek, který je patrný už z názvu, jemně prolíná celou sbírkou. Dousková sice už nevěří na Karkulky, Budulínky, sedm začarovaných krkavců a podobnou pakáž, ale pomáhají jí nenásilně pospojovat stěžejní myšlenky básní. Autorka je ve středním věku, všechny pohádky i iluze už přezrály, popadaly dolů a ona si z toho utahuje: „Kam složil chudák Jiří hlavu/ Té noci/ Krkavci i mravenci rychle zapomněli/ na svá předsevzetí/ Ryby jen dokonaly dílo zkázy/ A vrátit/ Už šlo leda dvě tři plomby,“ píše třeba v básni O živé vodě.
Přesto – pokud čtenář očekává přívaly ironie a vtipu, bude zklamaný. Formálně to vypadá, že Dousková nebere svou poezii nijak vážně; její básničky mají podobu často jen obyčejného čtyřverší. S přísně dodržovaným rytmem si hlavu nijak neláme, zato tematicky verše nelze pojímat jen jako miloučké, ale bezobsažné legrácky nebo slogany. Naříkavými, proklatě vážnými tématy ale šetří, takže jestli jste na škole dostávali osypky při pochmurném rachocení o tom, „jak na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,“ tahle poezie vám neublíží.
„Já se mám dobře/ Já se mám sakra dobře/ Mám se do prdele dobře/ Na to se vyser/ Říkám že se mám dobře/ Kurva/ Ať zase chvíli vypravuje/ někdo jinej,“ naváží se Dousková do oblíbených dialogů typu: „A co ty?“ – „Já dobrý, a ty?“ v básni Vypravuj, jejíž název se s jiným obsahem objevuje ve sbírce hned šestkrát. A Irena Dousková vypravuje dobře.
Vášnivým čtenářům té „opravdové a těžké“ poezie můžou heslovité rýmovačky jako „Ne nebaví mě fantasy/ Nějaké další dotazy?“ připadat trochu pitomoučké (a ekologům zase plýtvavě zbytečné – taková minibásnička si totiž nárokuje celou jednu stránku jen pro sebe). Ale kolik lidí si ze školy nazpaměť pamatuje nějakou z básní Antonína Sovy? O kolik oblíbenější a čtenější bývá Christian Morgenstern se svými nonsensovými rybími zpěvy a půlnočními myšmi!
Dousková si nehraje na rozervanou umělkyni mučenou vlastní obrazností; místo toho prezentuje solidní srozumitelnou poezii. Ta sice nemá tendence být poetickou senzací, ale díkybohu ani nudit a vemlouvaně přesvědčovat o tom, jak hnusný místo tenhleten divnej svět je.