Irena Dousková píšící ve verších – žádná legrace
Popularitu získala spisovatelka Irena Dousková (1964) především díky vtipným
románům Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák, které situovala do doby, v níž sama
byla školou povinným dítětem a studentkou, tedy do časů normalizace. V nové
knize Bez Karkulky se Dousková vrací k literárnímu druhu, s nímž
publikačně začínala, totiž k poezii.
Počátkem roku 1988 vzniká v Praze umělecký Spolek LiDi. Vystoupí
v pražské literární kavárně Viola, na minifestivalu DAMU, vlastním nákladem
si vydá Almanach Spolku LiDi. V následujícím roce spolek opakovaně účinkuje
v pražském divadélku Rubín. V březnu 1991 LiDi vydávají nákladem
200 výtisků na toaletním papíru básnickou sbírku Kadění (název je narážkou
na edici prvotin Ladění, kterou tehdy vydávalo nakladatelství Mladá fronta);
Kadění autoři během dvou dnů rozprodají na Staroměstkém náměstí
v Praze.
Když ještě patřila mezi LiDi
Za rok, v březnu 1992, Spolek LiDi vydává svoji „oficiální“ knihu –
básnický sborník Pražský zázrak. Vyprávím to zde proto, že členkou generačního
kvarteta LiDi byla právě i Irena Dousková, a to vedle Lucie Lomové, Jana
Reinische a Petra Ulrycha. Paperback Pražský zázrak je otevřen blokem Douskové
nazvaným Já si něco udělám.
Ireně Douskové tehdy bylo osmadvacet a název jejího básnického oddílu – Já
si něco udělám – mohl tedy být vnímán jako jasná a docela dobrá ironie. Ovšem na
třech desítkách stran jejích veršů se až tolik ironie nevyskytuje, natož aby
autorčinu oddílu dominovala.
Základními rysy básnířčiny poezie publikované ve dvaadevadesátém roce jsou
vědomí ubíhajícího času, melancholie, vratkost lásky. A nic z toho
nechybí v nynější sbírce Bez Karkulky, první samostatné básnické knize
Ireny Douskové.
Co se spisovatelčinou poezií udělalo sedmnáct let, které uplynuly od
Pražského zázraku? Obecně se ten posun dá označit za posílení všeho, co bylo
určující pro verše osmadvacetileté Douskové. Stručnost, patrná již u raných
básní, je nyní co možná maximální – jednotlivá čísla sbírky stojí na osmi-,
šesti- či čtyřverších, málokdy jde o básně delší. Nejkratší z nich –
Opravdu ne (Beseda) – je dokonce dvojverším, a podle mě ji Dousková neměla do
sbírky zařadit, neboť jde o pouhý vtípek, frk: „Ne nebaví mě fantasy/
Nějaké další dotazy?“
Formálně a kompozičně je svazek Bez Karkulky kompaktnější než oddíl
v Pražském zázraku. Funkci interpunkčního znaménka a „leitmotivu“ plní šest
různých básní nazvaných Vypravuj. A nenáhodnost stavby sbírky podtrhují
ilustrace-variace Lucie Lomové, ano té z Pražského zázraku, jíž stal
podkladem obrázek neznámého autora k pohádce O červené Karkulce.
Takže vypravuj, vypravuj, nicméně epika básnířky Douskové je kondenzovaná,
anebo také žádná, poněvadž nejedna báseň neobsahuje příběh, nýbrž zachycuje
emoční rozpoložení či existenciální paradox. Aspekt času se v nynějších
verších projevuje s intezivnější tíží; autorka – nebo lyrický subjekt,
chcete-li – má už dost odžito. V Pražském zázraku se některým veršům
Douskové dalo rozumět i coby typické juvenilní chandře poetické duše, která
přitom sídlí v mladém těle, a tudíž nalehnutí času, jakkoliv třeba
subjektivně mocně pociťované, v sobě nese cosi papírového, chtěného.
Teď už ne: Karkulka zmizela ve vřavě života, všechno je jinak: „Myslivec
visí v parádní vestě/ tam nad tou starou souvratí/ Potkala vlka
v hlubokém městě/ a už se nikdy nevrátí.“ Pohádkových motivů se Dousková
nedrží za každou cenu, Karkulky, vlci & spol. mají v celku sbírky
funkci a účinek jako dobře aplikované pojivo a jako základní metafora, která se
ale čtenáři nevnucuje, autorka se jí nedrží stůj co stůj.
Závěrečná báseň sbírky se jmenuje Kralevic, ale také by docela klidně
mohla nést název Střední věk: „Ta nejčernější tma/ Jablka však tiše zlátnou/
Jsem na místě/ I s ježčí kůží/ ještě to zkusím.“
Svazek Bez Karkulky není poezií, při níž se tají dech a zůstává rozum stát
nad zázrakem a hlubinami slov. Je to v nejlepším slova smyslu sbírka čtivá,
s ambicí protrhnout zevnitř blánu kolem komunity spřízněných a zasvěcených
čtenářů poezie směrem k širšímu publiku.
Copak psaná poezie musí být něčím, co mizí z drtivé většiny lidských
životů po skončení školní docházky nebo poté, co jsme přestali věřit na moc
vlka, který sežral Karkulku?
