8. prosince 2012 praskla spisovateli Michalu Vieweghovi aorta. Mohlo by se zdát, že za tu dobu, kdy se na okamžik ocitl na hranici mezi životem a smrtí, tak trochu zapomněl. Opak je pravdou. Dodnes „vyžírá“ následky této fatální zdravotní příhody, která mu v jeho devětačtyřiceti letech od základu změnila život. 

Ještě stále odmítáš přijmout vysvětlení, že to, co se ti stalo, byl vlastně vzkaz? 

Pokud přistoupím na logiku, která je lehce absurdní, že tyhle věci jsou něco jako odměna a trest, pak se ptám, proč mě osud tak trestá. Ten vzkaz byl podle mě krutý a oběti byly příliš velké na to, jaké jsou zisky. Nebyl jsem až taková svině, abych si tenhle trest zasloužil. Dělal jsem i dobré věci, ale samozřejmě visí ve vzduchu, jestli to není jen úlitba bohům a zda si tím nekompenzujeme všechny naše hříchy a průšvihy na tomhle světě. 

Kniha Můj život po životě byla první, kterou jsi vydal potom, co ses „vrátil“ zpátky do života. Četl jsi ji zpětně? 

Vůbec nemám sílu připomínat si průser, ve kterém jsem byl. Měl jsem silné deprese, špatnou medikaci, obden úvahy o sebevraždě. Docházely mi prachy a já věděl, že když nebudu psát, zabaví mi barák, který miluju. Ta kniha byla to jediné, co jsem byl schopný napsat. Někdo ji nazval knihou nářků. Dávám mu za pravdu. Na druhou stranu nemohla být jiná. Je to deníček pacienta. 

Jak tě to všechno jako chlapa změnilo? 

Vždycky jsem byl sympatický, charizmatický a sexy chlap se smyslem pro humor, a tím jsem zůstal. Samozřejmě to byl pokus o vtip, takže teď vážně... Nedělám si iluze o tom, jak jsem asi působil na lidi. Jenže úspěch tě změní. Toho playboye jsem hrál docela úspěšně, byl jsem mistr světa, co si najednou koupil pěkný byt, jezdil super autem, lítal na Maledivy, chodil do drahých barů... Byl to pro mě vysněný cíl z dětství, tak jsem jen šel po vytoužené cestě. Kdybych v té době mohl nahlédnout svůj život optikou sedmdesátníka, vydal bych se jiným směrem. Jenže jak jeho zkušenost sdělit pětadvacetiletému pitomci, který je slavný? 

Co jsi chtěl sám sobě dokázat? 

Každý chlap si v životě potřebuje dokázat, že je úspěšný a oblíbený. Nic z toho jsem do té doby nepoznal. Zažil jsem chudé dětství, v atletice, kterou jsem v mládí dělal, jsem nevynikal, a na základce ani na gymplu jsem rozhodně nebyl playboy třídy. Byl jsem brýlatý intelektuálek woodyallenovského typu, kterého holky mají docela rády, ale žádná ho nemiluje a nejde s ním do kina. Když jsem nastoupil jako učitel na základku, bral jsem plat necelé tři tisíce a práce nočního vrátného ti sebevědomí taky nepřidá. Potom jsem vydal svoji první knížku, následovala Báječná léta pod psa a mně se začalo dařit. Najednou jsem měl peníze a mohl jsem si dovolit odejít na volnou nohu.

Upozornil tě třeba někdo na to, že se chováš jako pitomec? 

Lidé tě spíš poplácávají po zádech a převažuje pocit sebeuspokojení. A pak snad jsem se nechoval tak hnusně jako typický pražský podnikatel, který jezdí v porsche, je na koksu a dělá jiné problematické věci. Nicméně kdybych mohl vzít leccos zpátky, tak to vezmu. Dneska vidím, že jsem podlehl nejbanálnějšímu klišé a že to byl ten největší omyl, kterého jsem se mohl dopustit. 

Co bys udělal jinak? 

Víc bych se věnoval rodině, dětem a lidem kolem sebe. Úspěch vede mimo jiné k tomu, že zanedbáváš ty, kteří byli dříve součástí tvého života, protože potkáváš nové lidi a máš spoustu zajímavých možností. Najednou nestíháš svůj vlastní život. 

A největší devíza tvého úspěchu? 

Že jsem se našel. Že jsem se ze zakomplexovaného gymnazisty změnil v sebevědomého chlapa a úspěšného českého spisovatele, který žil život, jaký chtěl, a dělal, co ho baví. 

Teď ovšem příliš sebevědomě nepůsobíš... 

To, že se během okamžiku změníš v invalidu, tě sejme. Ještě donedávna jsem byl napůl dementní, jen to na mně nebylo vidět. Scházela mi paměť, chyběla mi prostorová orientace. Vlastně ani dneska se úplně neorientuju v prostoru. Když jedu v autě, zabloudím i s navigací, mám problémy mluvit s prodavačkou v nákupním centru. Nemám skoro žádnou energii, jsem stále ospalý. Ale asi je nutné se s tím naučit žít. 

Učíš se to? 

Zlepšuju se. Mám zakázáno fňukat. Ale to nejpravdivější, co ti můžu říct, je, že se ve mně střídá role úspěšného spisovatele a sebelítostivého pacienta. 

Ovlivnila tvoje zdravotní příhoda styl psaní? 

Mám nějaké technické problémy. Například si nepamatuju, že odstavec, který právě píšu v kapitole čtrnáct, mám už v kapitole dvanáct. Ale to jde vyřešit. Opustila mě taky některá témata. Dneska už bych nenapsal Povídky o manželství a sexu, a nechť to nezní jako povinná skromnost, že jsem se polepšil. Je mi protivné Oskarovo donchuanství. Zpětně chápu i znechucení některých čtenářek. Ale bylo to jedno z mých životních období a jsou chlapi, pro které to byla kniha roku. 

Řekni mi, ty bys byl vážně schopný spáchat sebevraždu? 

Každý, kdo měl deprese, ti potvrdí, že se budíš s nechutí vstát z postele a říkáš si, že kdybys už nikdy nevstal, bude to lepší. Nechce se ti vracet do světa, ve kterém máš na stole nezaplacené složenky, seznamy nesplněných úkolů a vyčítavé maily od kamarádů, že jsi jim dva měsíce neodpověděl. Všechno, co děláš, je špatně. Byl jsem zvyklý mít život utříděný, přehledný, lidé věděli, že je na mě spolehnutí. Byl jsem znechucený sám sebou. Pak bereš sebevraždu jako vysvobození. 

To jsi opravdu takový slaboch? 

Nejsem typ pro zátěžové situace, vím to o sobě a nic s tím nenadělám. I když jsem byl zdravý, potřeboval jsem, aby věci klapaly. Jakmile se zhroutily, zhroutil jsem se taky. Teď se to jen zhoršilo. Stav, ve kterém jsem, pro mě není impulz pro aktivizaci, naopak. 

 Když jsi pomýšlel na sebevraždu, co tě přimělo žít? 

Jednoznačně moje dcery, kvůli nim jsem to neudělal. To je ta největší zodpovědnost, kterou mám. 

Jak reagovaly na to, že jejich táta mohl zemřít? 

Nejdřív byly v šoku, pak byly vděčné, že táta přežil, a nakonec byl táta morous, který se jim zprotivil stejně jako manželce. 

 Jaký jsi vůbec byl otec? 

I roli otce vidím sebekriticky. Staral jsem se, aby děti chodily hezky oblékané, abychom jezdili na dovolené, byl jsem extrémně opatrný rodič. Ale jinak vím, že jsem jim nedával tolik, kolik bych mohl. 

Rozvádíš se, protože ses přiznal k nevěře. Co se musí stát, že se chlap nedrží rady doktorka Plzáka „zapírat, zapírat, zapírat“? 

Bylo to selhání, psychický zkrat ve vypjaté scéně. Byl jsem u své nové psychoterapeutky, ke které jsem před časem začal chodit, a ona se mě pokoušela odblokovat. Zřejmě se jí to povedlo, protože po několika dnech od návštěvy u ní jsem ztropil své ženě Veronice žárlivý výstup a ona mi oprávněně vmetla do tváře, že mi nikdy nebyla nevěrná na rozdíl ode mne. A já, odblokován psychoterapeutkou, jsem nebyl schopen taktické lži. Všechno jsem na sebe řekl a dojel na to. 

 I přesto, nešlo manželství nějak zachránit? 

Nechtěl jsem se rozvádět. Říkal jsem Veronice, že ji miluju, že spolu máme dvě děti a že to všechno nezahodíme. Myslím si, že se v našem vztahu potkalo moje pacienství a moje donchuanství. Když to řeknu zjednodušeně – kdybych se přiznal k nevěře ve chvíli, kdy jsem byl suverén v plné formě, který budoval domy, lítal s ní na dovolené a byl oslnivý ve společnosti, asi by mi třeba i odpustila. Bohužel jsem jí o tom řekl jako pacient, který doma chodil v teplákách, ztloustl o patnáct kilo, smrděl prášky a byl odporný sám sobě. Ukaž mi ženskou, která by to ustála. 

Někdo by mohl podotknout, že opustit chlapa, když je mu nejhůř, se prostě nedělá... 

Ano, moje budoucí exmanželka mě opustila ve chvíli, kdy jsem na tom byl špatně. To se nedá popřít. Mnozí ji za to, že odešla, kritizují. Paradoxně jsem to já, kdo ji hájí, protože vím, že mě tři roky obětavě opečovávala. 

Nemrzí tě, že sis takhle hloupě zničil manželství? 

Jasně že mě to mrzí. Kdybych měl druhou šanci a mohl to vzít zpátky, žil bych jinak. 

To se jako chlap neumíš ovládnout? 

Samozřejmě že si to zakazuju, jenže občas mám slabé chvilky. Použil bych paralelu s dietou. Taky víš, že nesmíš třeba těstoviny, ale když je miluješ, tak si je dáš. 

Nedáš, pokud máš pevnou vůli... 

Když sedíš v jedenáct večer v podniku, za příjemného osvětlení a po dvou sedmičkách přemýšlíš, jestli půjdeš na svůj pokoj, nebo na pokoj sympatické slečny, co sedí vedle tebe, nerozhoduje mozek. Je to výsledek večera a chtíče. Chladnokrevné úvahy jsem schopen, když chci vydat knihu. 

Nenapadlo tě někdy, že tě ženské milovaly proto, že jsi byl úspěšný a měl prachy? 

To je přece přirozené a vždycky to tak bylo, že si holky hledají pro život silného a schopného alfa samce. To jim nikdo nemůže vyčítat. A chlap, který má ve svém oboru úspěch, bude mít vždycky větší sex-appeal než chudák, který v životě nic nevytvořil. To ale podle mě neusvědčuje ženské z povrchnosti. 

Toužíš ještě vůbec někoho potkat? 

Abych odpověděl humorně, nikoho už nehledám. Mám výhodu, že za mě hledají sousedi, kteří mi nosí fotografie žen ze seznamek. Teď vážně, oba víme, že to nejde naplánovat. 

A nemáš strach, že zůstaneš sám? 

I když prohlašuju, že už zůstanu starým mládencem, při vší skromnosti připouštím, že stát se může cokoliv. Nejsem imunní vůči lásce a všichni chceme vedle sebe někoho mít. 

 

 Proč jsi najednou ke světu tak otevřený? 

Nerad bych, aby to někdo chápal jako exhibicionizmus. My dva tu spolu sedíme jako kamarádi a bylo by absurdní, kdybych před tebou něco zamlžoval. Navíc neříkám nic, co by se jiným lidem v životě nedělo. 

Přemýšlíš teď víc o smrti? 

Když překonáš zdravotní příhodu, kterou přežije jen deset lidí ze sta, tak chtě nechtě začneš o smrti přemýšlet. Žiju stále na hraně. 

Jak sis v mládí představoval, že bude vypadat tvůj život, až ti bude třiapadesát let? 

Napadá mě jedno rčení ilustrující moji současnou životní filozofii – Život je to, co se děje, zatímco my si děláme jiné plány. Mohl jsem je tedy mít jakékoliv, ale život to zařídil jinak. Vidím teď kolem sebe tolik tragických osudů, že mám pocit, že osud není fér. * 

***

Michala jsem poznala osobně před patnácti lety, kdy jsem k němu chodila na kurz tvůrčího psaní. Od té doby jsme kamarádi. Ve stejném duchu se nesl i tento náš rozhovor. Pavla, šéfredaktorka SPISOVATEL V KOSTCE Narodil 31. 3. 1962 v Praze. Vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu UK v Praze, obor český jazyk a literatura – pedagogika. Pracoval jako noční vrátný, učitel na základní škole na Zbraslavi a byl redaktorem v nakladatelství Československý spisovatel. Nyní patří k nejúspěšnějším a nejpřekládanějším českým autorům. Na kontě má 27 knih, řada z nich byla zfilmována a adaptována do divadelních her. Z prvního manželství má třicetiletou dceru Michaelu. O ČEM JE BIOMANŽEL? Právě vycházející román Michala Viewegha je volným pokračováním bestselleru Biomanželka (2010). Jak spisovatel uvádí na svých webových stránkách, psal tenhle román s dlouho nepoznanou chutí a samozřejmě doufá, že něco z oné pozitivní energie se přenese i na čtenáře. Toužíte-li po jeho nové knize i s podpisem, autogramiády jsou v plném proudu. Více na viewegh.cz. 

„Dneska jsem vděčný třeba za to, že si se sousedem uděláme karbanátky a povídáme si. Dřív bych tím pohrdal.“