MEZI BÍLOU A ČERNOU NEJVĚTŠÍ HLUBINA

Básník Jiří Staněk (nar. 1957) propustil letos na svět kus sebe – v ponuře vyhlížející knize, jejíž obálka i stránky z křídového papíru leskem a černí připomínají parte. Novou básnickou sbírku s pichlavým názvem Blázinecké vydalo – podobně jako výbor Pornofilie v roce 2009 – brněnské nakladatelství Druhé město.
Vznik předložených básní se váže ke konkrétnímu, krátkému (napadnutelné slovo) časovému období autorova života, a – jak napovídá už název, ale i poznámka na konci sbírky – také prostoru, který byl důsledkem a snad završením tohoto období. Myslí-li si čtenář při otevírání knihy, že nové Staňkovy texty přinesou reflexi mezí lidské existence, bude zklamán. V básnickém smyslu však příjemně zklamán, protože pravá báseň „myslí“ jinak a po svém. Svazek přináší záznam těch nejniternějších a nejostřejších, často velmi bolestných, ale také zázračně odlehčených momentů, které existence v krajní situaci přináší. Činí tak na nejmenším možném prostoru básnického textu, do jehož precizní a jemné struktury (netřeba zde dnes rozebírat Staňkův cit pro zvuk, jazykové hry, pečlivé vážení nikoliv každého slova, ale každé hlásky, každého předělu mezi verši, každého interpunkčního znaménka) zachytí autor výraz, který se pro tu chvíli – pro chvíli setkání čtenáře s básní – stává jediným, dlouze znějícím akordem.
Poezie Jiřího Staňka je prožitá. Nevyšla jen z jeho pera, ale celou měrou z toho, co bychom mohli nazvat jádrem, niterností. Z těch hlubin, jež tvoří dialektický protipól mechanického automatu, stroje, za nějž se sám básník dlouhodobě, trpělivě a tvrdohlavě považoval a označoval (začalo to už jeho úplně první sbírkou z roku 1979, kterou také pojmenoval Hrací automat).
Od dob Hracího automatu prošla poetika Jiřího Staňka výrazným vývojem a proměnami, ač si zachovala své základní principy a osobitý styl. Na poslední knihu básní je ovšem třeba skutečně pohlížet jinak než na knihy předchozí. Nesmírně těžké je vybrat básně, které by bylo vhodné citovat, neboť se domnívám, že vytržení kteréhokoliv verše z kontextu této sbírky je zároveň jeho pošpiněním. Staňkovy Blázinecké fungují jako ucelený (chce se mi napsat: posvátný) artefakt. Přesto si dovolím z knihy něco opsat, třeba báseň: „Vlna za vlnou / když voda monotónně stoupá. / Svět z nás – stříhaných – / plst v stoupě stlouká.“ Skepse, kondenzovaná v desiluzivní „plsť“, je houpavě nesena múzickými vlnami řeči. U Staňka i blasfémie přiměje k pohledu vzhůru: „Svět / holubí modře / která je šeď. / Věřící peří snáší / lehýnce do dolů / po útoku jestřába. // Kdesi je ten, jenž není // a ten to všechno pořádá!“
Martin Skýpala ve svém doslovu k Blázineckým citoval druhou polovinu úvodní básně sbírky, já ještě doplním první: „Vysbírat / hnízdům drobné / milodary ptačích / peříček snad dech / se ještě jimi zaznamená / postřehne: nevím.“ Staňkovo „snad“ doplněné o konečné „nevím“, to je akcent, který je s jeho poezií neodmyslitelně spjat. Protože: co lze dnes předpokládat? Čím si být jistý? Zbývá povzdech. Poezie je možná kvintesencí tohoto postoje, této věčné nejistoty a tápání. Jak ostře kontrastuje s bohorovným „věděním“, „jistotami“ a „recepty na život“, které se nám snaží vnutit okolní svět-spektákl!
Chceme-li se tázat, co dělá Jiřího Staňka Staňkem-básníkem, pak je to, ano, i trocha mudrlantství, trocha ironie, trocha výčitky, trocha stesku. Bývá u toho ještě erotika, která se ovšem v poslední sbírce vytratila. Zůstává jen do nejmenšího základu osekaný (avšak nikde přímo jmenovaný) pohlavní akt – bez jakýchkoliv významů kromě jediného – a to jeho možného důsledku: plození. Výrazně z knihy vyvstává již dříve u Staňka patrný a opracovávaný princip „darování“ života ve smyslu uvrhnutí v život. Přičemž na slovo uvrhnutí je třeba klást zvláštní důraz. „Vržení“ asociuje násilný akt, „podarovaný“ o svou existenci neprosil, neměl na vybranou, jiní vybrali, rozhodli za něj a zahájili tak proces jeho protloukání dnešním světem, vyjádříme-li to eufemisticky: proces, který nepřináší jen to dobré. Tak jsme již od počátku linie žití postaveni před řadu úskalí a švů, protože někdo, rodič („RODIČE, / vy mechaniko slávy!: / není otázek na vaše počínání / není odpovědi než moje bytí. // Kdo se jím sytí?“), rozhodl. Vypravil nás na cestu, o jejíchž dírách, klikatosti a prašnosti nemohl sám mnohé tušit – a stejně by ji nezvládl zamést a upravit pro pohodlné projití. Postavil nás před množství psychických i fyzických ohrožení, které na každého jedince čekají, a zároveň před vyústění všeho, ba možná jedinou jistotu – smrt, konečnost (a také její podobu). Koloběh lidstva je tu chápán jakožto cyklický, nezvratný mechanismus: „Odkázán, poděděn, / počat a odětěn / mechanika zvyku / kus masa, pouzdro / na duši, o níž netuší / SE, zda vůbec je.“ Koloběh života jako nutnost, danost – lidští mravenci, co tu běhají a dělají, co musí. Aktivní naprogramované schránky, až se najednou ptáme, je-li vůbec něco v nich, mají-li něco, čemuž tu říkejme třeba – duše.
Pak nás, poutníky světem, řežou otázky (možná navíc nikdy neslyšené): „Zdráv jsi? Jak ti je?“ Odpověď přitom zůstane v hlubině: „Pomalu míjí procesí léta, / korouhev-vlasy v čele. / Jen zeptej se mě po zdraví: // – Díky, mám se skvěle.“ A cože předcházelo otázkám? „Nůž / tah smyčcem / přes strunu karotidy / nebo kýho šlaka / otevřít maso poškoláka / sbor vánoční mše v červnu / Jakube Jene nedošlo na / Platona na četbu vznešenosti / antický tik. Do hloubi protržení / hráze. Mezi nebytím a bytím. / Opaku otcova koitu. Jeho kopie. / Zdráv jsi? Jak ti je?“
Velikým symbolem je pro mě v této knize podoba záložky – ano, toho dnes už téměř archaického, tkaného proužku, který najdeme už jen ve výjimečně pečlivě, až exkluzivně vypravených publikacích v pevné vazbě, k nimž Blázinecké patří. Pakliže mám tedy provedení správné a podoba záložky je stejná ve všech vydáních, respektive její dvojbarevnost – nahoře černá, dole bílá. Na první pohled se totiž může zdát, že se do knihy vloudila vada – chybné obarvení záložky; jistě tomu tak ale není. Její polovičaté černobílé obarvení totiž koresponduje se sbírkou Blázinecké do všech možných krajností. Stékající černá barva tu špiní barvu bílou. To, co o budoucnosti víme, je toliko poznání nezvratné zákonitosti: černá se bude šířit, zatímco bílé nepochybně ubývá. Pouze posouvání hranice mezi dvěma barvami je tím, co zůstává nejisté. Jak rychle, skokem, jak plynule, rovnoměrně… stéká (ostatně všemocná voda je ve sbírce často připomínaným živlem). Nakonec zbývá černá. Po hranici ani stopy. Jen ve výjimečných situacích se může kus bílé navrátit. Díky takové výjimce máme dnes v rukou tuto sbírku.