Po jedenácti letech má Martin Fahrner (* 1964) novou knihu – Bláznův kabát. Jméno muže, který počátkem minulého desetiletí zaujal románem Steiner aneb Co jsme dělali, ale v roce 2008 padalo v úplně jiných, neliterárních souvislostech. 

Abychom tu úvodní narážku hned vyřídili: Fahrner figuroval – spolu se svojí manželkou – v takzvané kauze Kuřim. V podivném případu s Barborou Škrlovou, která utekla z brněnského Klokánku a jíž se v květnu 2006 ujali manželé Fahrnerovi z Česka a odlifrovali ji do Skandinávie, tam s ní žili a ona se vydávala za jejich syna Adama. Na podzim 2008 se konal soud, v němž vycházely najevo různé podivnosti, z kterých moudrý nebyl nikdo – asi kromě aktérů. Zrovna Fahrnerovi ale nejspíš vědí, jak to celé bylo, v jakých sítích se motali.
Absolvent češtiny a dějepisu na ústecké pedagogické fakultě a posléze i absolvent dramaturgie na DAMU prošel coby dramaturg divadly v Jihlavě, Pardubicích a Brně, zkoušel se živit keramikou a – jak píše na záložce – „nakonec jsem nastoupil znovu do Východočeského divadla a kromě dramaturgie jsem začal vyhledávat a překládat u nás neznámé hry. Naučil jsem se ale i jiné profese, například řídit kamion. Z příběhů vyslechnutých na parkovištích celé Evropy jsem sestavil i velkou část téhle knížky,“ píše na přebalu Bláznova kabátu. Pohled do nynějšího personálního obsazení pardubické scény ukáže, že Fahrner tam nepracuje, že formulace „nakonec jsem nastoupil“ se vztahuje k titulům, které Východočeské divadlo mělo na repertoáru před zhruba deseti lety. Dobře, zanechme už investigativně kádrovacího rozboru toho, co autor o sobě na záložce své novinky selektivně praví, a věnujme se textu samotnému, ten je pro recenzi tím podstatným. Martin Fahrner je prostě fabulátor…

Čas zvednutých závor

Kromě Steinera (2001) publikoval Fahrner prózu Pošetilost doktora vinnetou ologie (2004) a debutoval roku 1993 Pohádkami pro veliké děti. Steiner je dosud jeho stěžejním dílem, které dosáhlo přívětivého kritického i čtenářského ohlasu – rok po prvním vydání následovala reedice. A zůstane pro autora dosud stěžejním, vyslovme to rovnou, i po Bláznově kabátu. V autobiografickém, mile intimním, přitom ne selankovitém Steinerovi nechal autor vyprávět a vzpomínat třicátníka formou krátkých kapitol řazených chronologicky i asociativně. Rovněž Bláznův kabát je podán v krátkých nikoliv kapitolách – těch je v románu devět a tvoří vždy určitý vyšší, uzavřený celek –, nýbrž výpovědích jednotlivých postav. Bláznův kabát je tudíž sledem monologů střídajících se figur: Šárky, Radka, Lumíra, Anežky, Pepíka, Heinricha, Světlany, Bruslaře, Sofie, Dominika, Nadi, Kataríny a na posledních stránkách i Rudiho.
Cesty těchto lidí se více či méně protínají; některé postavy jsou epizodní, jiné hlavními hráči, ovšem ústředního hrdinu román nemá. V zásadě běží o propojení osudů Šárky, Radka, Heinricha, Bruslaře a Sofie – osob v produktivním věku, které řeší vztahy a živobytí; respektive vyjma Němce Heinricha, někdejšího profesora filozofie, jehož život nabral po úrazu elektrickým proudem nečekaný směr, cosi se mu v hlavě přehodilo a on cestuje vlaky sem a tam, vlastně v nich přebývá, a nabyl specifických schopností náhledu do druhých lidí.
Protínání cest má v Bláznově kabátu násobený význam: přenesený i doslovný; protínají se nejen osudy, nýbrž i konkrétní cesty vlaků a hlavně aut, přesněji kamionů, neboť řidičem jednoho z nich je rovněž Němec, jemuž Fahrner říká Bruslař, a posléze i Radek, který nejprve žije se Šárkou a později se Sofií, ženou, kterou počátkem devadesátých let – tenkrát jako dívku – převezl z válkou porcovaného Balkánu. Bláznův kabát si tedy můžeme představit i jako mapu Evropy, na jejíž části spisovatel zanesl trajektorie několika postav. Román začíná v Československu osmdesátých let, ale převážná část děje se odehrává až po pádu železné opony, kdy se otevřela stavidla nejen na hranicích mezi státy, nýbrž i v perspektivách, v možnostech zvolit si čistě svou životní trasu a strategii. Takže například původně silně alternativní Šárka se přešaltuje ve spořádanou,měšťáckou paní doktorovou, neboť Radek byl pro ni příliš navlečen, abychom uchovali slovník knihy, v bláznově kabátu.
A nyní to hlavní: k čemu to vše? O čem to vypovídá? Jaký je smysl, jaká umělecká úroveň? Fahrnerova mozaika je čtenářsky přívětivá, to za prvé. Bláznův kabát se dobře čte, autorův styl je nekomplikovaný, ne však primitivní. Nesmíme se ovšem ptát, proč se všechny postavy vyjadřují týmž slovníkem, proč nejsou i jazykově odlišeny ve svých projevech, v monolozích – to bychom pravděpodobně žádali příliš. To za druhé. Stejně tak se nesmíme příliš nimrat v důvěryhodnosti některých fabulačních kroků; tedy nakolik daná situace vyplývá z logiky postav a nakolik ze svévole autora. To za třetí. Když na tohle všechno rezignujeme, hladce se konfrontujeme s románem „vyššího populáru“, se čtivou prózou, která potěší důvěryhodnou empatií a hmatatelnou konkrétností nejedné situace i scenerie. Kdyby Martin Fahrner sám nejezdil s kamionem, těžko by mohl napsat tak zasvěcené, respektive uvěřitelné partie o zvycích řidičů těchto aut nebo o španělské krajině, o tamějších silnicích, jimiž Bruslař vozí náklady.
„Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tímněco změní,“ končí svoji „přímluvu“ spisovatel a knižní redaktor Ondřej Horák na záložce Bláznova kabátu. Účel takového textu je primárně doporučující, což neznamená, že nemůže trefit hřebíček na hlavičku, ovšem superlativ o Fahrnerově empatii neplatí: natolik Bláznův kabát v tomto punktu nevyčnívá ze současné tuzemské prozaické produkce; náleží k jejímu obstojnému průměru. Nejen v tomhle ohledu.
Většině aktuální prozaické produkce se nedaří nalézt uvěřitelnou, harmonickou a přirozeně působící rovnováhu mezi „malými“, rozuměj osobními, a velkými“ dějinami; ani v tomhle Bláznův kabát nevyčnívá. Fahrner se uchyluje – pokud potřebuje figury zasadit do historického času – k typizovaným, skoro prefabrikovaným obrázkům z dějin; například Šárčin otec Lumír se v 80. letech setkává s Magorem Jirousem – a působí to šustivě, papírově; ostatně i Radkova balkánská mise je dost velká vymyšlenost.
Ve Steinerovi neční historické reálie (v tomto případě husákovské normalizace) s onou ilustrativností, co v Bláznově kabátu, kde autobiografický prožitek ustupuje kolektivnímu portrétu, v němž jednotlivé postavy jsou reprezentativními dějinnými událostmi přece jen více seříznuty do prototypů. Bláznův kabát je prostě slušná kniha, řečeno se vší distancí, která k takovému výrazu může patřit.