Michalské schody Dříve než v Brně existovaly nějaké babyboxy, tak už tu byly schody chrámu svatého Michala na Dominikánském náměstí. A zatímco babyboxy sahají svou historií jen pětadvacet roků zpátky, na chrámové schody se baby odkládala prý už v čase, kdy tu místo Dominikánského náměstí byl ještě Rybný trh. Za první republiky se chrámové schody, a to už na Dominikánském náměstí, stávaly vyhledávaným dostaveníčkem nešťastných matek, jež si vyčíhly přesně ten okamžik, kdy se končila velká nedělní, hrubá mše a svátečně naladění a dobrým skutkům vstřícní věřící zaplavili schodiště a skláněli a shýbali se, ba přidřepli k neviňátkům v hadřících. Pokusy učinit přítrž „Michalským schodům“ částečně uspěly až za německé okupace. To už se Dominikánské náměstí jmenovalo Rathausplatz, neboť vedle svatého Michala byla jeho další dominantou radniční budova, ano ta, z jejíhož balkonu řečnil Adolf Hitler, když přijel převzít pod svou ochranu „starobylý německý“ Stadt Brünn. A přesto se právě zde, v bezprostřední blízkosti teď už německé radnice, podařilo zachránit aspoň něco málo židovských dětí, jejichž matky si už byly jisty tím, co je čeká na konci transportu, a zavčas vystoupaly po Michalských schodech až do křesťanského chrámu. Tehdejší farář věděl o několika zbožných rodinách, jejichž zbožnost překračovala kostelní práh, ale že jsou to židovské děti, jim přece jenom nesvěřil. Hned na konci války zde zas řečnil z emigrace (přes Košice) přiguljavší prezident Edvard Beneš, schvalující bezpodmínečný odsun německých Brňanů. Tehdy se na schodech objevilo několik baby z německých rodin, jejichž matky si už byly jisty tím, co znamená transport do armagedonu někdejší třetí říše. A hned po komunistickém puči se na Michalských schodech zas objevila dítka žen, které si netroufaly běžet s miminy přes ostře střeženou hranici. O měsíc později už do Brna zavítal Klement Gottwald, aby převzal protektorát nad „starobylým dělnickým městem“, a tím dnem taky navždy skončila slavná éra Michalských schodů. Katka byla poslední dítko ze schodů zvednuté a předané pečlivě vytipovaným rodičům. Nevěděli o něm naprosto nic, dostali je jenom s tím už přiděleným křestním jménem (každé nalezené dítě, dříve než opustilo svatého Michala, bylo tam okamžitě pokřtěno, a tomu zde za patronku zvolili svatou Kateřinu Sienskou) a s ovčí kožešinkou, do níž bylo zavinuto. 
Zázračné dítě Katka zahájila svou životní pouť vybavena sugestivním malířským talentem. Ano, sugestivním, to je to přesné slovo, protože už od první chvíle sugeroval všem, co měli to štěstí, že se s ním setkali, že přináší lidem neobyčejný dar, ale teprve až ho rozbalíme, seznáme, co v něm vlastně je. 
Ale abychom nezapomněli: manželé Daliborovi, kteří ke Katce tak snadno přišli, čekali, že o ni zas stejně snadno přijdou, že jim byla jen zapůjčena jak sousedský pytlík mouky, no to je hloupé přirovnání, beru zpět, prostě čekali, že jakmile diktatura proletariátu povolí ve svých švech a prasklými švy se zas emigranti pohrnou nazpátek, bude ta zánovní ovčí kožešinka, do níž bylo dítě zavinuto, poznávacím znamením, vizitkou těch zámožných exulantů, kteří si potom zapůjčenou Katku vyzvednou. To, že si Katku odvedou, bylo pro Daliborovy čím dál větší noční můrou, takže přetrvávající nepropustnost hranic nakonec přivítali. Tím pádem se však taky nedozvěděli nic o Katčině původu. Ale upřímně řečeno, bylo jim to putna. 
Však hned ve dvou letech vystrčil její talent růžky. Byla už posedlá čmáráním po všem a vším, co se nachomejtlo, a když se zrovna nenachomejtlo nic, postačily jí ušpiněné prstíky, které pořád strkala do kdejakého neřádstva, jímž se potom dalo čárat. Dovedla klidně hodinu proklečet opřená loktíky nad nějakou páchnoucí louží a rýpala do ní a měnila její tvar, až louže přijímala nejrůznější podoby, od obličejů všech sousedů v činžáku, v němž teď přebývala, až třeba po zobrazení Kalvárie, hory Golgoty, tak podobné lebce se vztyčeným křížem. Všechno kolem ní, ale taky v ní sloužilo jako sochařský anebo malířský materiál, a když zrovna něco nehnětla nebo nečrtala, tak jen nehybně seděla či třeba ležela na zádech, vysoko zvednuté bosé nožky opřeny o zeď, a talent v ní temně hučel jako včelí roj uvězněný v krabici od bot. 
Daliborovi nebyli na soužití s tak zázračným talentem vůbec připraveni. Malířství pro ně začínalo Alšem ze slabikářů a končilo hodně potemnělými obrazy v nedělních kostelích a sochařství zas morovým sloupem na náměstí Svobody a zrovna tak morovým rudoarmějcem na tehdejším náměstí Rudé armády. A když pak Katce v jejích čtyřech letech koupili barevné křídy, využila těch dvou večerních hodin, které strávili v kině Úderka na Anně proletářce, a vystavěla si ze všech židlí a stoliček (měla štěstí: byt Daliborů byl hojně zažidličkován a zastoličkován) nestvůrné lešení a proměnila holou zeď obýváku ve velikou pohlednici města při východu slunce, tak jak je znala při pohledu z okna ve třetím poschodí činžáku. 
Holčičko! vyděsila se Daliborčice, když uviděla to monstrózní lešení, vždyť ses mohla zřítit a zabit se! 
A poté, co Dalibor lešení rozebral a zas odtahal stoličky a židle, které tam maličká Katka tak pracně natahala, a křídový obraz se jim odkryl ve své ochromující kráse, zůstali zkoprnělí. Na střeše jednoho z těch domů se v jitřním tanci vzpínali hřebec s hřebicí. 
Znali se jen s jedním malířem, s Jožkou Hřímalem, který uměl jedním tahem salutujícího vojáka, jímž kdysi okouzlil samého ministra obrany, ten potom nosíval soldáta v peněžence, a kdykoli ztrácel půdu pod nohama, vždycky po něm sáhl. Hřímal byl poté pověřen zřízením lidové školy umění a do domácností směly proniknout jeho obrázky z českých luhů a hájů. Hřímal si myslel svoje o takzvaných zázračných dítkách, talent přece nepadá z nebe, musí se poctivou prací doslova vyfachčit, ale když tak moc naléhali, slíbil, že se přijde podívat. Ale protože s přijitím nijak nepospíchal, Katka si mezitím v osobité zkratce proběhla celými dějinami malířství a sochařství, aniž se přitom dostala k nějaké výtvarné publikaci. Byla v tomhle smyslu dočista immaculata, neposkvrněna cizími vlivy, vůbec je nepotřebovala, všechno, co v ní bylo, bylo tam už ve chvíli, kdy se proklovala skořápkou. Manželé Daliborovi jí ze svých skrovných prostředků opatřili všechny výtvarné nástroje, o nichž se doslechli, a tak když se Jožka Hřímal konečně objevil, nestačil hledět, čekala ho už celá Katčina galerie: kresby a malby na papírech, překližkách, sololitech, dřevěných a skleněných destičkách a papundeklech, pérovky, tuše, akvarely, kvaše, ba dokonce tempery, oleje, enkaustiky, ale taky už přeludné výjevy z modelovací hmoty, sádry, hlíny, vosku a dřeva a navíc nějaké srostlice sdrátované snad z kovového odpadu. Katka daleko předběhla svou dobu, o čemž ovšem Hřímal neměl páru. Ani Hřímal se nedokázal vyhnout ohromení a ochromení z toho nástěnného křídového rozbřesku nad brněnskými střechami, a když se pak podíval na tu drobnou holčičku připomínající mu čertví proč kdouli, což bylo o to tajemnější, že žádnou kdouli v životě neviděl, pocítil proti své vůli jakousi až posvátnou bázeň. A když potom procházel celou tou Katčinou galerií, uvědomoval si už, že se tu setkává s něčím přímo zázračným, co daleko přesahuje všechno, co dosud poznal, a že tady už překročil hranici, za níž je kumšt víc než kumšt, a že tenhle mrňavý holčičí spratek je možná vyslancem čehosi nevyslovitelného, a tak tím byl zasažen, že ho to přimáčklo k zemi a zároveň vytáhlo za vlasy až ke stropu. Nadechl se, vydechl a věděl, že teď musí říct něco, co zahladí to jeho nezvládnutelné dojetí, a už to měl na jazyku a už to málem řekl, totiž, že fantazie té malé výtvarnice se tu vydala bludnými cestami a že to už je entartete Kunst, ale zavčas se lekl a jazyk mu ztuhl. 
Není pochyb, přiznal, když už zas byl s to vládnout jazykem, že je tady jakýsi talent, ale musíme mu zavčas pořídit opratě, jinak sběhne tam, odkud není návratu. 
A mínil si Katku okamžitě odvést. A už viděl, jak ten zázračný přírodní talent zbaví všech nebezpečných výrůstků, a když bude třeba, i surově oseká. Hlavou mu běžely rychlé obrazy všeho, co ho teď čeká. A naplní se tak jeho dávný sen, že si vybere na Hradčanech nějaký slavný barokní nebo renesanční palác, Schwarzenberský, Dietrichštejnský, Černínský, Salmovský, a nechá z jedné z jeho stěn oškrábat starou omítku, zeď potom navlhčí a na dobře navlhčenou nahodí první vrstvu o síle asi sedmi milimetrů a druhá vrstva musí pak být mnohem mastnější, jeden díl vápna a dva a půl dílu písku, ale pod tu vrstvu nesmí zapomenout ještě vrstvu pěnovou, tedy stejného složení. A po zatuhnutí, kdy už omítka nepovoluje pod tlakem prstů, může začít malovat, vždyť kolikrát si už o tom četl v Cenniniho slavném traktátu o nástěnné malbě, ale stejně si k ruce vezme dobrého zedníka, který tu přípravu zdi pohlídá, a potom už přistaví příslušné lešení a přivede holčičku. Vůbec nepochyboval, že s Katkou to dokáže, musí však zvolit ten správný palác a tu správnou zeď, aby byla vidět z celé Prahy, totiž, aby trůnil nad celou Prahou, ten monumentální portrét Lenina, v provedení inspirovaném mexickým revolučním monumentalistou Diegem Riverou. 
Odteď se už ujímám vaší adoptované dcerušky. Na mých dlaních leží teď její veliká budoucnost. 
Chtěli protestovat. Chtěli se mu postavit do cesty. Srazit se s tím hřímajícím kolosem (sto devadesát centimetrů, sto deset kilo), ale Katka se usmála a mrkla na ně, že je vše v pořádku. Krása jednou spasí svět Dopřejme si nyní změnu kulis. Příběh se teď přesouvá o mnoho let později. Ale Katka si pořád ještě drží svou holčičí, no řekněme dívčí krásu a sedí na terase s postarším, no řekněme už hodně starým chlapíkem, kterého dole zaparkovaný mercedes už za chvíli přemístí do Strakovy akademie, kde je, jak víme, sídlo vlády.
Je nezapomenutelné letní ráno, ale ještě dost brzké, takže pekařství zatím nepremávají a rohlíky jsou včerejší. Ale Katka si ví rady, strčí je do trouby, aby se tam pěkně rozpekly, ale předtím, zapomněl jsem říct, je rozkrojí na půlky a ty teď podává s višňovým džemem, jak to má náměstek ministra nejraději. Ale hned se slétly vosy, které mají po ránu a pohříchu stejné chutě jako vládní úředník. 
Dřív než se Hřímal mohl pustit do monumentální Leninovy fresky, tak musel v Praze ledasco kolem vyřídit a zařídit. 
A jaks byla, prosím tě, tenkrát veliká? 
Tak jak jsou prosím veliká čtyřletá děvčátka. 
Představuju si, baví se náměstek, jak maličká Katka stojí na rameni obrovitého Hřímala a maluje na zdi paláce Lenina. 
A vypravěč, tedy já, se zas baví tím, jak náměstek marně máchá rukama, pokoušeje se zahnat dorážející vosy. Ale protože se teď právem obávám, že vládní úředník by s džemem mohl spolknout nějakou tu vosu a bylo by po ranní idyle, zatáhnu ho do domu, kde si pak úředník oblízne ubleptané prsty a vrátí se na terasu. Avšak chvíli zůstane stát ve dveřích a Katka se otočí a dívá se, jak mu jakási neslyšná slova běží po rtech, na okamžik je uhranutý z jejich krásy (jsou to verše nevídané krásy, ale o tom později). 
Co se děje? 
Nic. Pokračuj, jak to dopadlo s Leninem? 
Tož Hřímal se vrátil z Prahy, kde už všechno zařídil a vyřídil. Ten nápad se jim tam líbil velice a moc: z Hradčan bude hledět monumentální Leninovo oko na monumentální Stalinovo oko na Letné, budou na sebe nad Prahou přísně pomrkávat. Ale na malování nám přidělili Maxe Švabinského a že mu budem jenom podávat namočené štětce a v poledne mu přinesem v kastrolcích teplej oběd. S mým malířským talentem se vůbec nepočítalo. Tak to teda ne! 
Kolik tenkrát bylo Švábovi? 
Co já vím, možná už něco přes osmdesát. 
Ten se určitě celej třásl namalovat Lenina. 
Netřásl, nemaloval. 
Lenin pošol domoj? 
Něpošol. Lenin byl! A jakej! Byla jsem už totiž na Lenina nažhavená. Když Hřímal přijel z Prahy utahanej a otrávenej z toho, jak to dopadlo, a svěřil se mi se vším, dala jsem mu do čaje nějaký bylinky, aby tvrdě spal, a pustila jsem se do díla. 
Úředník už dlouhý čas trpí chronickou rýmou. Pod terasou se rozkládá pestrá louka. Ale teď si uvědomuju, že jsem měl říct „prostírá se“, protože rozkládá, to je jako by ta louka procházela rozkladným procesem. Tím spíš prochází ten úředník. A kvůli své rýmě nemůže tu louku pořádně vychutnat. Jeho tupý nos nad tou loukou jen smutně slzí, slzy jako hrachy (anebo ten nos mlsně slintá?). 
Já byla tenkrát opatřena tím nejšpičkovatějším talentem. Picasso tvrdil, že děti jsou geniální malíři, a já byla superdítě. Ve tři hodiny ráno jsem dílo dokončila. Vydařil se mi trojrozměrný panoramatický obraz na způsob Maroldovy Bitvy u Lipan, čímž chci říct, že malbu jsem zvýraznila plastickými detaily. Byl to můj zatím nejpovedenější kousek. Obludně krásné. Troufnu si tvrdit, že jsem do toho Lenina vložila svou duši. Kdybych ho pak nemusela zničit, vstoupila bych jím mezi Nesmrtelné. Ale nechtěla jsem už otálet, moc jsem si přála, abych už mohla tu krásu s někým sdílet. Probudila jsem Jožku Hřímala, pořádně jsem s ním zatřepala, jak to jen malé holčičky umí. A první, co uviděl, byl ten můj Lenin, tyčil se mu přímo u postele: kulisa mauzolea, v níž se Lenin zvedal z otevřeného sarkofágu a z huby mu visel dlouhý, hodně dlouhý a překrásně rudý jazyk. Hřímal zařval, vyskočil a proletěl (sto deset kilo) zavřeným oknem. Ta krása ho prohodila oknem v pátém poschodí. Ale to jsem rozhodně nechtěla. Já tu nejsem, abych hubila životy. Umění nesmí být nadřazeno životu… Tak nač tady jsi? 
Abych rozdávala krásu. Třeba i obludnou krásu. Však víš, aby lidi vzali krásu ještě trochu na vědomí, musí si už někdy nasadit škrabošku ošklivosti. 
Úředník kývl: Rozumím, turpismus se tomu říká. Stanislaw Grochowiak. Pokračuj prosím. 
Už toho moc nezbývá. 
To nevadí. Právě ten zbyteček je vždycky nejzajímavější. Tak prosím. 
Zahubila jsem lidský život. A to jsem si nesměla dovolit. Umění není nadřazeno životu. A tak bylo mou povinností doplnit stav lidí o ten jeden život, co jsem zahubila, a přijmout tak obyčejnský lidský osud. Zahodila jsem svůj talent a směla jsem být už jen obyčejná holčina. Vrátila jsem se ke svým adoptivním rodičům a snažila se dělat jim radost. Vystudovala jsem ekonomku, ale skončila jako sekretářka. A potom jsem už potkala tebe. 
OK. Dávám si to dohromady. Takže seš tady jako náhrada za toho, cos ho zahubila, doplnilas stav lidí. Ale jestli tomu správně rozumím, mělas poslání. Krása jednou spasí svět, pravil jeden spisovatel. Nesměj se, měla jsem být spasitelkou. Za tím účelem jsem sestoupila na zem. Ale nevyvedlo se to. Oženil ses se zkrachovalou spasitelkou. 
Nejseš první ani poslední, komu se to stalo. Myslím ten krach. A teď mě poslouchej, nejkatkovatější Katko. Běž nám udělat tu svou sekretářkovskou kávu a já ti pak možná prozradím, jak se věci mají. 
Západovýchodní díván Milá Katko, jak víš, jsem náměstkem ministra financí a jako takový jsem byl před čtyřmi měsíci v Curychu na konferenci o nejlepších postupech při prevenci a detekci podvodů v bankovním systému. A tam jsem se setkal s Alexejem Abramovičem. Před více než třiceti lety emigroval z tehdejšího Sovětského svazu a za ten čas se z něho stal významný švýcarský bankéř, znamenitý hráč na finančním trhu. A jak my teď sedíme v brzkém ránu na terase s výhledem na pestrou louku, tak jsem se s Alexejem Abramovičem usadil pozdě večer v lodžii curyšského hotelu s výhledem na obrovské jezero, osázené v ten pozdní čas šálivými světélky. A protože ve mně okamžitě poznal svého blížence, povyprávěl mi svůj příběh. 
V předminulém století žil v Petrohradě jistý Dostojevskij, Fjodor Michajlovič. Byl seslán na zem, aby krásou spasil svět. Ale ve svém bolestném a strastiplném spasitelském životě se dopustil hrubé chyby. Napsal totiž román, v němž jeho hrdina zavraždil stařenku. A román byl tak podmanivý, že se našel čtenář, který jeho hrdinu napodobil a taky utloukl stařenu, a taky sekerkou. A protože umění, jak víme, nesmí být nadřazeno životu, Dostojevskij musel za trest odhodit svůj podmanivý talent a přijmout obyčejnský lidský úděl. Ale dychtivé armády grafomanů odedávna čekají na takovou příležitost a zvedly si odhozený talent a zgrafomanily ho. 
Cože? Idiot? Bratři Karamazovi? Běsi? 
Přesně tak, holčičko. Ty románové příběhy povstaly z Dostojevského génia, ale byly už sepsány grafomany. Proto se o Dostojevském mluví jako o kolportážním géniovi. Ten švýcarský bankéř, Alexej Abramovič, je inkognito Dostojevskij a za trest, že svým románem inicioval zahubení lidské bytosti, prochází teď staletími, aby byl svědkem toho, jak zas grafomani hubí jeho dílo. A stejně i ty musíš za trest nést svůj zlý osud: být svědkem toho, jak výsostnou krásu tvého talentu rozmělňují podřadní malíři a tvé geniální dílo rozdrobí na omrvinky. 
I posadil se teď na schůdky, vyzul si boty, svlékl ponožky a sestoupil do orosené trávy. Je to jeden z těch velkých zážitků, nesmrtelných okamžiků všednosti, které knížeti poezie natruc všemu ještě zůstaly. 
Když jsem psal Utrpení mladého Werthera, cožpak by mě napadlo, že někdo napodobí mého nešťastného hrdinu? Ale sugestivní krása toho románu vyvolala celou vlnu sebevražd, a tak jsem byl zvlášť krutě potrestán. Chceš říct, že taky Faust? 
Johann Wolfgang se brodí v mokré trávě a z nosu mu tekou slzy jak hrachy a přidržuje si úřednické nohavice, aby si je neorosil. 
Nebuď labuť, Katko, není-liž pak druhý díl Fausta jen bezbřehá nuda? A v prvním díle zas grafomani zpotvořili můj krásný příběh o Markétce. Ale Fausta vzal čert, o toho mi nejde. Nejvíc mě bolí, co udělali s mým Západovýchodním dívánem, což měla být nejkrásnější kniha milostných a filozofických veršů. Měla být výsostným plodem mého vzplanutí k mladičké Marianne von Willemer. Jak Dostojevského v kůži Abramoviče dodnes bezpečně poznáš podle jeho občasných epileptických a hráčských záchvatů, tak ve mně, v jakémsi úřednickém Maňouškovi, zas dodnes planou neutuchající goethovské vášně jak Eliášovy ohně na stožárech lodí… 
Tu zabzučí mobil a bosý úředník už běží a pak se už rychle obouvá a omlouvá, že už musí. 
Jak vůbec můžeš? Geniální básník a náměstkem ministra financí! 
Mýlíš se, Káťo, křivdíš mi, Kateřino Sienská. Ten náměstek mně může být ukradenej, to je pouze a jen stupínek na kariérním žebříčku.
Ale to už spěchá ke služebnímu mercedesu a tam se jen nakrátko otočí: Chtěj mi rozumět, Katko, proč to všechno dělám. Musím teď trpělivě stoupat po žebříčku, až jednou budu tak vysoko, že budu moct prosadit zákon, že umění je nadřazeno životu. To je taky to jediné, o co mi jde. A potom na dlouhé prádelní šňůře vyvedu z předpeklí zástupy básníků. 
Dvakrát ťukne na klakson, a zatímco se cesta před ním odvíjí a hned za ním zas zavíjí, na jeho rtech neslyšně běží ty skutečné a nefalšované verše Západovýchodního dívánu, jež svět zatím nepoznal, ty verše uhranující svou podmanivou krásou, ty verše iniciované tou nádhernou mrchou Marianne von Willemer.