Do svazku Bleší trh sebral Jiří Kratochvil (* 1940) své nebeletristické texty velmi různého charakteru. Nejedná se o běžný soubor příspěvků, které spisovatel nahrne z určitého období do knihy. 

Jiří Kratochvil z nyní aktivně píšících českých spisovatelů umí reflektovat literaturu, především prózu, jako málokdo, nadto originálně. Michal Ajvaz mimo beletrii zvládá tvořit spisy filozofické; Daniela Hodrová je setrvale vnímána jako prozaička, ale také – a v nemenší míře – jako literární vědkyně; Petr Král vedle básnické a prozaické tvorby dokáže do světa umění vstoupit jako artistní esejista; Petr Hruška je básník, který je profesí literární vědec a historik, jenž je s to napsat obsáhlou monografii žijícího básníka (Karla Šiktance). Několik dalších příkladů osobností, které disponují jak schopností vlastní autorské tvorby, tak reflexe díla jiných tvůrců, bychom ještě našli, a přece by se typově žádná z nich zcela neprotnula s Kratochvilem. Ten v reflexi nikdy nepřestává být spisovatelem ve smyslu zaujatého pozorovatele, zastánce určité poetiky, jistého způsobu vyprávění. Nikdy se nestaví do role „objektivního“ analytika významů a anatoma struktur uměleckých děl; nepíše studie, nýbrž je angažovaným poukazovatelem. 
Většina těchto jeho textů je „pouhým“ vyznáním a přiznáním. Ale jak už to Kratochvil má rád, klame tělem: jeho nezastíranému subjektivismu předchází teoretická průprava, přičemž si dává velký pozor, aby při psaní nesklouzával do odborné hantýrky. Je to u něho čtenářství člověka, který literaturu také sám dělá a umí jí nahlédnout „do střev“. 
Kniha bez obsahu Bleší trh je třetím autorovým souborem esejů – po titulech Příběhy příběhů (1996) a Vyznání příběhovosti (2001). Už názvy napovídají, že tentokrát se tvůrce odklonil od tázání se po smyslu a způsobech příběhů k něčemu „skromnějšímu“: přívlastek bleší neevokuje závažnost, soustavnost, nýbrž neklid, drobnost, okrajovost. Kratochvil uvede čtenáře do Blešího trhu krátkou kurzívou, v níž mu sdělí, že memoáry psát nikdy nemíní, protože mu přijdou, stejně jako poezie, „příliš osobní a příliš důvěrné“, a že již odmítl tři žádosti o knižní rozhovor. Ale v téhle knize si zástupně realizuje svůj čtenářský sen: sestavit z díla některého jemu blízkého spisovatele, „takový osobitý výbor, v němž by byla směs všeho možného“ – včetně úryvků z korespondence, z intimních deníků, záznamů snů, z fragmentů rukopisů atd., atp. Protože se toho nedočká, sestoupil do svých textů, avšak, přiznává, kompromisně, cudně: namíchal směs „svých esejů, fejetonů, recenzí, sloupků a neidentifikovatelných útvarů a jednoho vlastního dopisu“. Tudíž máBleší trh za svoji knihu dosud nejosobnější; už proto, že „portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím...“ 
Dodejme ihned: nepřehání, jde o jeho titul nejosobnější, tedy v explicitním smyslu – tady se Kratochvil svěřuje, jak v něm zraje látka, jakými fázemi u něho prochází tvorba próz, jaké má spisovatelské zvyky, tedy kde, čím nebo v jakém pracovním rytmu píše. Z textů vyzobeme leckteré reálie z jeho života, můžeme si z nich složit poměrně ucelenou představu o životní a tvůrčí pouti. 
Kompozičně Kratochvil přistoupil u Blešího trhu k věci s radikální jednoduchostí. Příspěvky pouze rozčlenil do oddílů Portréty, Příběhy, Omrvinky. V knize nenajdeme obsah, natož ediční poznámku, odkud byly jednotlivé materiály převzaty, jaký byl jejich původní účel a jaká podoba (například stať Obnovení pořádku (nejen) v literatuře byla původně publikována v Orientaci LN vloni 20. dubna). Zbavil tedy celek běžných nezbytností, aby zdůraznil osobní rozměr souboru a v účinku jej přiblížil toku prózy. Čtenář na takové uspořádání může reagovat dvojím způsobem: lineárně a systematicky se pročítat jednotlivými příspěvky nebo jen tak, náhodně, zasouvat do knihy prst a začíst se právě na tom místě, kde se publikace rozevřela. Autor této recenze zvolil způsob první, ale říká si, zda by ten druhý způsob býval nebyl případnější, protože leckterá fakta i autorova líčení se textech ne přímo opakují, avšak variují. 
I když čtenář zvolí metodu náhodného vplutí do Blešího trhu, skoro jistě narazí na některou z interpretací knih Milana Kundery, kterého Kratochvil vykládá téměř soustavně a má jeho knihy načtené s důkladností, jež v této zemi má jen málo obdob. Faktem je, že Kundera pro změnu čte Kratochvila a vydání některých jeho próz prosadil ve Francii, ale i kdyby tohle nenastalo, byl by velmi pravděpodobně Kunderovým příznivcem, neboť mu imponuje jeho vůle a talent k uměleckému tvaru. Kunderu také vehementně brání vůči tuzemským kritikům, a vůbec je vůči zdejšímu literárnímu provozu i vůči místní produkci ostražitý a zdrženlivý. 
Vyplývá to asi z Kratochvilova osobního ustrojení, kdy – jak to čtenář jeho předešlých beletristických i nebeletristických textů už dobře zná – v mládí a vlastně až do listopadu ’89 setrvale nabýval pocitu outsidera, který byl ostrakizován, neboť jeho otec emigroval a v jeho širší rodině se vůbec vyskytovala vysoká míra takzvané protistátní činnosti, pak oficiálně vydávat nechtěl a nemohl, ovšem vůči jeho „antirealistickému“ psaní se postavil i pražský samizdatový mikrosvět (cituje z dopisu, v němž mu kritik a překladatel SergejMachonin v červnu 1988 odmítl zařadit Medvědí román do samizdatové edice Petlice; tento titul pak vyšel roku 1990 a vzápětí obdržel Cenu Toma Stopparda). Toto je uvedeno v postscriptu k centrálním fragmentu Blešího trhu, jímž je obsáhlý a obsažný (jednou větou vychrlený) dopis Ludvíku Vaculíkovi z února 2004. 
V tom dopise také stojí: „Bezpečně vím, že bez vyprávění příběhů nedokážu existovat.“ Ano, Bleší trh je souborem textů člověka posedlého, který už jako kluk byl vrstevníkům schopen vyprávět v kuse dlouhé hodiny. A nepřestal vyprávět dosud. Jen způsob a publikumse změnily. Chceteli poznat, jak může vypadat čtivý projev konstruktivního a plachého šílence, jenž se vyjma publikace textů pokud možno vyhýbá veřejným prezentacím, pak navštivte Bleší trh.