SPISOVATEL ONDŘEJ HORÁK O FACEBOOKU BEZ FACEBOOKU, O VELIKÁNECH V NEGLIŽÉ A O TOM, JAK SKLIDIL ÚSPĚCH ZA KNIHU, KTEROU NENAPSAL. 

Nedávno vydal knihu s názvem Boží zboží, která má podtitul Česká historie v 50 fejsbukových profilech. několik knih vydal však již dříve, včetně biografií, s nimiž pomáhal známým osobnostem, jakými jsou Zdeněk Pohlreich, jakub Vágner, jaromír Bosák či stanislav Bernard. 
„moc si to nemalujte,“ tak přijal ondřej Horák žádost o rozhovor. Byl čtyři roky šéfredaktorem literárního časopisu Tvar a poté výraznou postavou deníků, nejdéle lidových novin, v nichž psal knižní recenze. Bavil čtenáře, roztrpčoval autory a v literárním světě patřil k tomu, o kom se mluví. Recenzování ho však přestalo bavit a začal sám psát. 
Po první vydané knize Dvořiště o klukovské sázce, sbírání dámských kalhotek a sebevraždě vydal Ligu pravých mistrů o světě kapříků a čistých na stole ve fotbale. napsal ji pod pseudonymem Čestmír Kapřík. svou hrou s pseudonymy ostatně nedávno vyvolal pěkný zmatek. Před měsícem vyhrála knižní cenu magnesia litera kniha jiného ondřeje Horáka, doprovázená ilustracemi jiřího Franty. tento ondřej Horák musel vysvětlovat, že za onou knihou o výtvarném umění on nestojí. a zhruba ve stejné době vyšla jeho kniha Boží zboží s ilustracemi již zmíněného jiřího Franty. od Věstonické venuše přes české velikány, jako byli jan Žižka, Vojta náprstek nebo jan Werich, až po pohádkové postavy všichni chatují na svých facebookových profilech o tom, co je zrovna trápí. a tak třeba Bohumil Hrabal má svůj profil jako Bogan Pábitel, nabízí půjčení peněz, ovšem stěžuje si, že v Kersku ještě nemají wifinu. 
ondřej Horák přitom původně nakročil ke gastronomii. studoval střední hotelovou školu, protože se chtěl naučit vařit. 

Umíte vařit? 

Pochopitelně že umím vařit. chlap, který se dnes žení proto, aby mu manželka uvařila a vyprala, je asi už jen mýtus. a stejným mýtem jsou holky, co naopak vařit umí. což možná souvisí i s tím, že jim dneska kluci ani nedají šanci v kuchyni zazářit. mám dokonce i kamarády, které ta ženská přičinlivost otravuje. a tak když za ženskými konečně zaklapnou dveře, běží si rychle přemýt nádobí, protože to ta holka určitě neumyla tak dobře. a pak mám i kamarády, kteří rádi někoho na jídlo zvou, aby ukázali, co v kuchyni dokážou. to je mi zcela cizí. Vařím, abych se najedl, nikoliv proto, abych se předváděl… a co se týče toho umění vařit, je ještě třeba dodat, že ve srovnání s takovým Zdeňkem Pohlreichem samozřejmě vařit vůbec neumím. 

Na rozdíl od něj jste ale absolvoval hotelovou školu. 

to ano, ale už před více než dvaceti lety, takže to dávno neplatí, protože to bych musel celých těch dvacet let vařit po celém světě. V ročníku nad námi byli ještě dcery a synové všech těch šéfů a číšníků z Rajů a HaRů a ročník pod námi zas pro změnu děti prvních majitelů soukromých restaurací – často pochopitelně bývalých šéfů a číšníků z Rajů a HaRů. 

 Proč jste si vůbec takovou školu vybral? 

Protože mě bavilo vařit. ještě na základní škole mě to najednou chytlo a dostával jsem pak k Vánocům lecjaké tehdy dostupné knihy o vaření, třeba i muže v zástěře od achilla Gregora. Když si to člověk čte dneska, je to často velmi k popukání, neb tam recept kupříkladu spočívá jen v otevření konzervy, vyklopení jejího obsahu na talíř a ozdobení snítkou petržele. a podobedávno né to bylo ještě na začátku devadesátých let na hotelové škole. Pamatuju si, že úplně první, co jsme ve cvičných kuchyních vařili, byl smažený celer. Což jsme tedy nedělali ani doma. A když se náš profesor spolužáka zeptal, jaké zná jídlo ze zvěřiny, ten odvětil, že kuře a la bažant. Dnes říkám – zní to jako anekdota, ale je to fakt –, že kdyby se nás někdo u maturity zeptal, jaký je rozdíl mezi mortadelou a mozarellou, tak bychom nevěděli, protože jsme ani nevěděli, že něco takového existuje. 

To jste chtěl mít restauraci? 

Možná že jsem si po škole něco takového i chvíli myslel, protože bych měl kde si ji udělat, ale naštěstí to zůstalo v teoretické rovině, jelikož by to jistě dopadlo špatně. Naší základní chybou, pokud budu mluvit i za další kamarády z hotelovky, bylo, že jsme si spletli strany. Chtěli jsme totiž sedět na baru, ne stát za barem. A stejné to je s vařením. Dělat jedno jídlo pro čtyři lidi celé dopoledne je prima, ale když jsem v osmnácti letech stál sám v kuchyni restaurace a přišel čtyřicetihlavý zájezd, už to tak prima nebylo. Takže když všichni intelektuálové kolem mě pořád zasněně opakují, jak by si rádi otevřeli restauraci, tak jim říkám, ať si představí srpen, kdy bude venku třicet stupňů, oni budou mít v kuchyni šedesát a budou vařit těch čtyřicet jídel najednou. Nebo si představte, že máte bar, je červenec, pátek odpoledne, všichni jedou z města ven a vy stojíte v tom svém baru a čekáte, jestli tam náhodou zas nepřijde ten jeden zoufalec a nebude vám říkat to, co vám říkal už dvacetkrát. Přesto kvůli němu nezavřete, protože co kdyby náhodou přišel… Kšeft je kšeft. 

 Měla jsem taky dojem, že na kuchaře šel hlavně ten, kdo se špatně učil. 

„Jsme výběrová škola, nikoliv zaopatřovací ústav,“ bylo nám neustále opakováno. Hotelová škola bylo trochu něco jiného než se jít učit na kuchaře. Tehdy byly, pokud vím, jen tři – v Mariánských Lázních, Poděbradech a v Praze. My byli teoreticky připravováni na to, že budeme pracovat v luxusních hotelích. Akorát nebylo vždycky jasné, jakou pozici tam pro nás mají přichystanou… Takže jsme s kamarádem taky na praxi dělali pokojské, což spočívalo v tom, že opravdová pokojská šla před námi, posbírala na pokojích všechny tringelty a pak chtěla, abychom uklidili. My měli strategii, že jsme se zamkli, v předsíni jsme zapnuli lux a za zavřenými dveřmi ložnice se potom dívali na televizi. Ale nejlepší bylo, když jsem dělal portýra a tahal kufry od autobusů do pokojů. V roce 1992 jsem si tak vydělal na diškrécích pět set korun denně. Takže jsem pak šel třeba do Bunkru na koncert, kde cola stála, myslím, třicet korun. A já si ji mohl dát, protože jsem měl hrozně peněz. Také jsme měli předmět, kterému se zkráceně říkalo obsluha, a tam nám vždycky učitelka nalila vodu na dva mělké talíře a teď jsme je nosili po číšnicku v jedné ruce nad sebou a nesměla nám téct „svíčková do rajské“. A mně tedy dost tekla. Ale každý si odnesl své psychojizvy, můj kamarád zas pro změnu dostal čtyři méně z okurkového salátu. Poté, co jsem vzdal gastronomii, jsem se čím dál víc propadal do literárního světa. Pořád jsem četl a velmi pilně jsem psal. A aby mě práce co nejméně rušila, dělal jsem nejdřív skladníka, potom ještě chvíli i účetního. Zpětně mám pocit, že tehdy byl můj vztah k literatuře nejčistší nebo nejsilnější. 

Přesto jste literaturu vystudoval. 

Mně se to tehdy na fakultě pochopitelně líbilo, protože jsem byl najednou uvnitř literatury, přímo v tom, mezi těmi lidmi. Ale už tehdy se ukázalo, že praxe je mi bližší než teorie a práce je mi bližší než studium. Brzy jsem se díky tomu, že jsem tam publikoval jednu prózu, seznámil s lidmi z Tvaru, kde jsem potom brzy začal dělat recenzní stránky a nakonec jsem se stal šéfredaktorem. A pak jsem přešel do Lidových novin a odtud zas do Hospodářských novin. Pokaždé jsem tu určitou práci dělal nebo v té určité redakci byl, dokud mě to bavilo, dokud jsem v tom viděl smysl. Jinak to neumím. Když jsem začal mít pocit, že bych si mohl patentovat větu „… a nyní vychází jeho další kniha…“, opanoval mě směšný pocit a věděl jsem, že je na čase práce v novinách nechat. A jediné, co k tomu bez jakékoliv hořkosti dodám, je, že mi přijde úsměvné, jak se po redaktorovi v novinách chce, aby byl v recenzích ostrý, nesmlouvavý, aby měl zkrátka silný názor. Ale titíž lidé jsou pak velmi zaskočeni tím, když ten silný názor projeví i jinde a jindy. 

Jaké jsou vaše vztahy se samotnými autory, k nimž jste se posléze přiřadil? 

Onehdy jsem jel tramvají z Nuslí a potkal se s básníkem Jiřím Dynkou. A on mi říkal, že vydal novou knihu, a než jsem vystoupil, ještě mi řekl: „Já vim, ty o mně nenapíšeš, ty zas napíšeš rači o Kolmačkovi!“ A nemyslel to nijak zle, nicméně až když jsem ušel pár kroků, mi došlo, že si patrně ten chudák Jirka pamatuje, že jsem snad před čtyřmi lety pochválil sbírku Pavla Kolmačky. Jak dlouho si tedy takovou „křivdu“ v sobě nosí. Plno lidem jsem pochopitelně zůstal ležet v žaludku, ale patrně spíš tím, jak špatně jsem psal, než tím, že bych psal tak trefně a výstižně. Kvůli negativní recenzi mi psali zoufalí a přiopilí autoři maily i ve tři ráno. Jáchym Topol po recenzi jedné jeho knihy napsal vyčítavý mail a já mu na to odpověděl, ať se má hezky, protože jsem se nechtěl pouštět do jakéhokoliv vysvětlování nevysvětlitelného, na což mi on napsal, jestli nejsem trošku drzý. Viděl jsem tedy bohužel i takzvané velikány v negližé. Pro dnešek si z toho vzal to ponaučení, že když jsem napsal tehdy leccos o leckom, teď musím zas vydržet, když leckdo píše leccos o mně. A taky jsem samozřejmě viděl, co blbých knih vychází. Ale že zas na druhou stranu některé jsou i velmi dobré. To vše mělo ten příznivý důsledek, že jsem přestal kontinuálně psát, jak jsem byl od osmnácti zvyklý. A proto taky můj román Dvořiště je tak tenká knížka. To recenzování byla opravdu blahodárná literární antikoncepce. 

Není to, že recenzent sám nenapsal žádnou knihu, nevýhoda? 

Ne, to je naopak výhoda. Dokud totiž nemá žádnou svou knihu, může vzbuzovat dojem, že pokud by někdy něco napsal, bylo by to patrně dobré. Když jsem vydal Dvořiště, viděl jsem, že řada lidí ode mě čekala něco jiného. Nějaký důstojný, ba vznešený příběh, hodně tragické lásky a dramatických peripetií, kde nebude mít nikdo žádné podpásové problémy a intimní příběh se bude vinout mezi skalami velké historie. Zkrátka taková ta literatura, kde se čtenář dozví něco, co se dozvědět chtěl, je ujištěn. V tom smyslu jsem jistě řadu lidí zklamal. 

Jještě poťouchlejší jsou kvazifacebookové profily českých velikánů i zrádců ve vaší knize Boží zboží. Proč Facebook? 

V Božím zboží mi šlo o to, aby se tam všichni setkali napříč historickými epochami. Všichni jsou v té knize živí a je tam samozřejmě hodně sportovních komentátorů, protože se náš svět čím dál víc připodobňuje sportovnímu klání, všechno chce být změřeno a seřazeno v žebříčku. A na druhou stranu se zas v rámci zachování rovnováhy o sportovcích mluví jako o nadpozemských géniích. Nemám Facebook, což mě vůbec nebrzdilo, protože důležitější než věrnost facebookové komunikaci pro mě bylo vytvoření úrodné půdy pro vtip. Jde o ohýbání v rámci žánru. Kdyby inspektor Clouseau říkal „papež“, nebylo by na tom nic vtipného. On ale říká „bábeš“… Není to správná výslovnost, ale já bych mu to tedy rozhodně nevyčítal. 

 Loni jste pro změnu vydal jako Čestmír kapřík Ligu opravdových mistrů. 

Jazyk současného fotbalu je tak šťavnatě dementní, že je přímo k pomilování. Já mám fotbal rád a většinou mi nevadí ani komentář během hry – tedy záleží na tom, kdopak to mluví –, ale ty rozhovory před zápasem, o přestávce a po zápase, to je teprve opravdová krása. Když ti, co neumí mluvit a často ani hrát, mají mluvit o tom, jak hráli. A navíc se jich na to ptají ti, co se neumí zeptat. Případně ti, kteří vědí, že není na co se ptát, případně že se kloudné odpovědi stejně nedočkají, i kdyby se zeptali sebechytřeji. 

 Takže jste se teď shodou okolností stal odborníkem na kratochvilnou literaturu? 

Po vydání Dvořiště jsem si říkal, že jeden pokus o vysoké umění stačí. A abych měl co psát a zároveň neotravoval dalšími a dalšími „podstatnými“ knihami, naordinoval jsem si vlastně taky takový náhradní program jako Adam, akorát nikoliv životní, nýbrž literární. Takže jsem si vymyslel, že budu psát takovou kratochvilnou veselohru, humoristický román, který bude mít devadesát devět kapitol – a taky jsem si rozepsal, co v které bude. Já jsem totiž systematik, nepíšu jen tak od někam do někam. Mám na víc než na osm let o zábavu postaráno, protože každý měsíc napíšu jednu kapitolu, která se ve mně vždycky celý ten měsíc nějak usazuje, uspořádává, doplňuje. Je to něco jako literární menstruace. Vždycky před napsáním jsem trochu nepříjemný a potom je mi zas chvíli docela dobře. 

 Podle čeho se rozhodujete, zda kniha vyjde pod pseudonymem, nebo ne? 

Říkal jsem si, že je vlastně jedno, kdo knihu podepíše, že stejně záleží na tom, jaká je, jestli lidi zaujme. Navíc mě baví to, že když použiju pseudonym, můžu napsat o příběh víc v medailonu smyšleného autora. Takže Liga opravdových mistrů vyšla pod pseudonymem Čestmír Kapřík. Když jsem ale připravoval Boží zboží, tak mi nakladatel Martin Reiner říkal, že si myslí, že není pseudonym třeba, že stejně každý bude vědět, že jsem to napsal já. Ale pak to nabralo zajímavé obrátky, protože jsme si k ilustrování knihy vybrali Jiřího Frantu. Mezitím ale vyšla kniha druhého Ondřeje Horáka, který je navíc i stejný ročník, a také s ilustracemi Jiřího Franty. A k té jejich knize mi pak spousta lidí gratulovala, že jsem to napsal moc pěkně a bez jediného sprostého slova, a ještě se tam říká leccos moudrého o výtvarném umění. Takže jsem s knihou, kterou jsem nenapsal, dosáhl značného úspěchu. 

Navíc když pak získala ocenění pro nejlepší dětskou knihu v rámci cen Magnesia Litera... 

Ano, dost lidí mi potom zcela vážně gratulovalo. Chudák Tereza Boučková mi volala a hrozně mi blahopřála. Musel jsem všem složitě vysvětlovat, že to nejsem já, a řada lidí si myslela, že to je jen nějaký můj podivný úhybný manévr. A naopak mi minulý týden zase několik lidí volalo, jestli jsem nenapsal knihu Nuselskej punk, pod kterou je podepsán nějaký pseudonym. Udělal jsem v tom asi zkrátka trochu nepořádek… Je to ale zajímavý materiál k přemýšlení o jménu jako značce. Když už někdo má jméno značku, je jasné, že ho bude používat. Když J. K. Rowlingová vydá krimiromán pod pseudonymem, tak si sice může přečíst recenze, v nichž autoři neberou v potaz věhlas Harryho Pottera, ale nakonec slavná spisovatelka stejně své jméno značku s tímto dílem spojí, už jen kvůli nakladateli, protože ten potřebuje debutový krimiromán domnělého mladého autora taky trochu prodat. A na druhou stranu by mě zajímalo, kolik z těch, kteří jsou připraveni cokoliv v Kunderových románech vysvětlit jako autorský záměr, by pochválilo knihu, kterou by Kundera vydal pod pseudonymem. Pokud by ji vůbec vzali do ruky… A je i otázka, jestli vlastně není v rozporu to, že Milan Kundera neustále zdůrazňuje, jak chce zůstat skryt za svým dílem, a přitom pořád nechává na obálku psát své jméno. 

* Plno autorů vnímá literární čtení jako možnost propagovat vlastní knihu, vy číst veřejně odmítáte. 

Není účinnější propagace než šeptanda. Třeba když moje matka přijede v noci na kole domů z karet s kamarádkami a v ruce drží Žítkovské bohyně. Nebo když mi píše, že její kamarádka dostala k šedesátinám Poslední aristokratku od Evžena Bočka a že ta kniha vypadá zajímavě. V té chvíli je mi jasné, že to propadlo tím sítem až mezi lidi, kteří takzvaně nečtou – spíše to ale jsou ti, kteří čtou, ovšem nebudou číst nic, co by je nebavilo. Dostat se do šeptandy je samozřejmě výhra a je potom úplně jedno, co o té knize napsalo všech sedm recenzentů. Všichni by se chtěli dostat do šeptandy, ale nejde to zařídit. Nicméně i mezi těmito „výherci“ jsou autoři, kteří těžce nesou, že nejsou zároveň velebeni recenzenty, třeba Michal Viewegh mezi ně patříval. Možná byla ale chyba v recenzentech, tedy i ve mně. Třeba by bývalo bylo možno knihy Michala Viewegha chválit jako žánrovou literaturu. Ale to by autora asi taky příliš neuspokojilo. To jsou prostě literáti, kteří by byli rádi populární jako Švandrlík, ale zároveň ctění jako Joyce. A to bohužel nějak nejde. A na druhou stranu to, že je knížka nudná, ještě neznamená, že je to umění. Dnes totiž panuje atmosféra, v níž zdání, že je někdo spisovatel, může v klidu přetrvávat spoustu let a nikdo mu to nechce anebo ani nedokáže vymluvit. 

 Jste také ghostwriter, tedy spoluautor v pozadí, který píše s osobnostmi jejich autobiografie. Jak se jím člověk stane? 

Začalo to nabídkou od nakladatele. Že mám hotelovku a dělám v novinách, tak jestli bych nepomohl napsat knihu Zdeňka Pohlreicha. Byl jsem rád, že jsem se mohl k vaření vrátit aspoň v téhle rovině. Pak jsem psal knížku s Jakubem Vágnerem, čímž jsem se trochu vrátil pro změnu k rybímu světu, v němž žili mí pradědové na Třeboňsku. S Jaromírem Bosákem jsem zas mohl být chvíli víc ve světě svého oblíbeného fotbalu. A teď naposledy jsem psal knihu se Stanislavem Bernardem. Musím Standovi zavolat, protože váš fotograf mi říkal, že billboard k naší knize, kde byl slogan „Pivo dobré, majitel magor“, viděl někde přestříkaný na „Pivo průměrné, majitel narcis“. A když budu ohledně ghostwriterství generalizovat, tak většina lidí na začátku řekne, že toho má hrozně moc k vyprávění, že to bude nejméně na pět set stránek. Nakonec ale zjistíte, že to s fotkami udělá stran tak dvě stě. Moje zkušenost je, že i ten nejzajímavější život nevydá na víc než na dvacet hodin nahrávky. 

Uživíte se psaním? 

Když jsem šel na volnou nohu, tak jsem si myslel, že uživit se bude těžší a že třeba díky tomu zhubnu, ale zatím to docela jde. Ostatně v Praze kdo chce pracovat, pracuje, nejsme ve Šluknovském výběžku. Nicméně takzvaná kariéra je v Česku hrozně krátká. Člověk stihne hodně věcí hodně rychle a pak už není kam jít. Musí se zpátky a zas jinou chodbičkou. A ještě k tomu řada věcí ztratila v poslední době rapidně na významu. Proto dnes taky asi nejúčinnější způsob, jak reagovat na jakoukoliv, byť třeba oprávněnou kritiku, je nereagovat vůbec, protože mediální svět už je tak roztříštěný, že to málokdo usleduje. Dřív to bylo tak, že když jste byla v televizi, všichni to věděli. Dnes když jste v televizi a chcete, aby to někdo viděl, musíte mu to naopak říct. To říkám proto, že nedávno jsem během jednoho týdne byl v televizi, v rádiu a o Božím zboží vyšla zmínka i v časopise a v novinách. Kdyby se tohle stalo Williamu Styronovi v Americe na začátku padesátých let, tak asi ví, že je slavný a bohatý. Když se to stane dnes tady mně, tak vím určitě, že to vůbec nic neznamená… Nicméně nutno dodat, že já bych určitě nebyl slavný a bohatý ani v Americe na začátku padesátých let. Protože Williamu Styronovi bohužel nesahám ani po kotníky.