Komiks jménem Článek II. vypráví o počátku a konci heydrichiády očima méně známých hrdinů. Není to ilustrovaný dějepis, ale sevřené umělecké dílo.

Komiksové ceny Muriel letos ovládl opravdový hrdina. Muž bez kápě, jehož jedinými „superschopnostmi“ jsou odvaha a víra. Tento český hrdina má oproti mnohým kresleným kolegům další přednost: skutečně existoval. Komiks nazvaný Článek II. vypráví o činech pravoslavného kaplana Vladimíra Petřeka za druhé světové války a kvalitou se vymyká žánru tuzemské historické tvorby. Právem si odnesl tři sošky Muriel – za scénář, komiksovou knihu plus ocenění České akademie komiksu.
„Je to už takových 15 let, bylo nějaké výročí a na přebalu jednoho českého časopisu byl Heydrich. Říkal jsem si, jak je absurdní, že se u takových výročí objevují samé hakenkrajce a fašouni místo té druhé strany,“ vybavuje si pradávné počátky Článku II. jeho scenárista Jiří Šimáček.
Brněnský prozaik a dramatik už při tehdejší hospodské diskusi s kamarády, z nichž jeden byl výtvarník, dostal nápad na historický komiks. Zprvu uvažovali o odbojové skupině Tří králů, to znamená o Josefu Mašínovi, Josefu Balabánovi a Václavu Morávkovi. Nakonec z toho sešlo. „Ale semínko zůstalo zaseto,“ vzpomíná Šimáček.
Brzy se objevilo téma spřízněné, navíc osobní. Pravoslavný kaplan Vladimír Petřek není natolik skloňované jméno jako Jozef Gabčík či Jan Kubiš, kteří za války provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Přitom tím, že oběma poskytl úkryt, Petřek riskoval život úplně stejně. A nejen svůj, i vlastní rodiny.
„Vladimír Petřek je strýc mé ženy a postava, se kterou jsem se už jako malinký setkal, když jsem viděl v televizi film o atentátu,“ říká scenárista. „Babička mě na něj upozorňovala. Ale jako dítě nechápete, v čem je hrdinství, když někdo někoho schová.“

Dvě silné osobnosti

Scénář Článku II. vznikl už roku 2010 a původně čítal 250 komiksových stran. „Naivně jsem ho psal s tím, že by mohl vyjít v roce 2012, na kulaté výročí atentátu,“ přiznává Šimáček, že si neuměl představit, jak pracné je takový scénář nakreslit. Obzvlášť když se o výtvarnou stránku měl postarat precizní ilustrátor Ján Lastomírsky, pedagog Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Ten navíc neměl zkušenosti s komiksem většího rozsahu.
Na vydání se autoři původně domlouvali s brněnským Hostem. „Když se ukázalo, kolik by taková věc stála, jak dlouho by trvala a kolik práce by to bylo, tak správně odhadli, že to bude proces běsný,“ říká Martin Reiner, jenž se do toho s Jiřím Šimečkem pustil a na přelomu roku Článek II. vydal ve svém nakladatelství Druhé město.
Reinera projekt zaujal coby „jiný pohled na jinak už dost,vypráskané‘ téma novodobé české historie“. Roli hrálo i to, že Šimáček je jeho dlouholetý kamarád. Tudíž se do mnohaletého podniku pustil, přestože jinak komiksy nevydává. „Přišlo mi zajímavé, když přední prozaik spolupracuje se špičkovým výtvarníkem,“ dodává.
Spojení se neobešlo bez drobných komplikací. „Dvě silné osobnosti se maximálně snažily hájit si prostor,“ popisuje Reiner četné schůzky s tvůrci. „Můj kolega Jan Pražan, který má vystudovanou brněnskou fakultu výtvarných umění, rozuměl výtvarníkovi, já jsem hájil prostor pro prozaika. Občas to byla velká diplomacie.“
Výsledek za tu dřinu stál. Nakonec to není původních 250 stran čistého komiksu, ale přes 130 stránek, na nichž se komiks střídá s textovými pasážemi, neboť by se vše v tak monumentální podobě nestihlo nakreslit. Přesto nejde o z nouze ctnost.
Historické komiksy často trpí tím, že obrazy v nich jen ilustrují slova. Článek II. je jiný případ. Ján Lastomírsky se zaměřuje především na vykreslení těl a tváří hrdinů. Ačkoli do komiksu na přání scenáristy vnesl retro atmosféru a nadsazenou stylizaci, v níž jsou nacističtí padouši opravdu padouši, jindy je až naturalistický. Mnohé stránky zaplňují masové popravy, při vyvraždění Lidic dojde na explicitní obrazy, při nichž umírají lidé, kočky i psi.
„Dokonce jsem nutil Lastomírského, aby nakreslil pět stránek zastřelených pejsků a kočiček v Lidicích,“ říká scenárista Šimáček, který si uvědomoval, že komiks na rozdíl od filmu může vyobrazit drastické věci, aniž by to bylo citové vydírání publika. Nakonec zůstalo u několika sugestivních obrazů.

Červenáčkova traumata

Rok 2019 nebyl v českém komiksu tak „nabitý“ jako ten předchozí. Na loňských cenách Muriel bojovala o sošky tři ambiciózní díla: scenáristický i kreslířský opus Vojtěcha Maška Sestry Dietlovy, komiks Svatá Barbora a první část trilogie Návrat krále Šumavy podle stejnojmenného knižního bestselleru. I na druhých dvou se scenáristicky podílel Mašek. A jsou to skvělé, originální počiny, které ukazují, že v českém prostředí pravidelně vznikají díla mezinárodních kvalit.
Loni možná ubylo opusů, ale nikoli kvality. Druhý díl komiksové trilogie Návrat krále Šumavy scenáristů Ondřeje Kavalíra s Vojtěchem Maškem a kreslíře Karla Osohy pokračuje v laťce nastavené první částí. A zachycuje přerod pohraničníka Josefa Hasila v obávaného Krále Šumavy opět filmovým stylem, ovšem též s důrazem na specifické vyjadřovací možnosti komiksu.
Jen má – coby prostřední díl – smůlu, že je bez začátku a bez konce. A také osobitý výtvarný styl tentokrát vede, vzhledem k epičtějšímu záběru a rychlému střídání dějových linií, k drobnému zmatení čtenářů. Přesto trilogie dokazuje, že v českých podmínkách lze přetvořit historické téma v napínavé žánrové čtivo.
Za pozornost ale stojí i drobnější počiny. Pavel Čech v útlém svazku O Červenáčkovi rozbíjí hranici mezi dětskou tvorbou a komiksem pro pamětníky. Vypráví melancholický příběh o konci dětství, kdy už i na slavnou klukovskou partu Rychlé šípy přišla puberta. A jediný Červenáček by chtěl dál trávit čas v klubovně a ve Stínadlech.
Hudebník a grafik Tomáš Motal, který působí v temné elektronické kapele Schwarzprior, zase vlastním nákladem ve třech sešitech vydal atmosférickou směs popkulturních odkazů a historických událostí nazvanou Traum. A čerstvě si odnesl cenu Muriel za nejlepší kresbu i krátký komiks.
„Přináší do současné české komiksové scény nové podněty. Jeho výtvarný styl pracující téměř výhradně s černými a bílými plochami připomíná tvorbu Američana Charlese Burnse nebo Francouze Patrice Killoffera,“ komentuje ocenění člen poroty Antonín Tesař. „Originální je i jeho apokalyptická, noirová, snová imaginace, která vytváří bytostně traumatickou vizi našeho světa.“

Vítězství víry nad hákovým křížem

Hlavní vítěz cen, Článek II., klade akcent na jiné motivy než většina historických vyobrazení heydrichiády. A přitom se klíčových a odjinud známých scén umí dotknout drsně, až brutálně, avšak bez sentimentu, jemuž se nevyhnul například čtyři roky starý film Anthropoid. Klaustrofobie protektorátu se zhmotňuje v tělech protagonistů, kteří se tísní v obrazovém rámu a propadají chmurám. Nikdy se ale nezlomí. Na některých stránkách se panely rozpadají, jako když se tříští sklo, a ze slov zůstávají jen citoslovce znázorňující střelbu na desítky neprávem odsouzených k smrti. Jindy v pravou chvíli přijde klidná modlitba či uštěpačná poznámka, která shodí veřejný obraz monstra jménem Heydrich.
Je to komiks, který – tak jako skutečnost, jež mu stála obrazem – končí smrtí. Zároveň ale končí ve světle, které symbolizuje naději. Článek II. není ilustrovaný dějepis. Je to sevřené umělecké dílo, pro nějž jsou fakta jen živnou půdou.
Nakladatel jeho vznik popisuje jako několikaletou bitvu. Ta nakonec skončila rychlým vítězstvím. Jen pár týdnů po vydání přišel úspěch na komiksových cenách. „Říkal jsem si, že nějaký nakladatelský bůh asi je,“ poznamenává k tomu Martin Reiner. A z kategorie událostí „mezi nebem a zemí“ je i fakt, že pouhé dva dny po získání cen došlo ke svatořečení Vladimíra Petřeka a dalších hrdinů vystupujících v komiksu. „To je krásná shoda. Když hodně lidí vloží do nějaké věci hodně energie, asi se to nakonec zhodnotí,“ uzavírá nakladatel Martin Reiner.