V Čechovově hře Racek se Trigorin rmoutí nad svými texty a nad ohlasem na ně: „Ano je to milé, talentované… Milé, ale do Tolstého to má daleko,“ cituje své milé Nině Zarečné, co se říká a píše o jeho knihách. Trigorin je takzvaně slušný spisovatel se slušným ohlasem. Chtěl by však víc. Pozice Ireny Douskové (47) tomu není nepodobná a v její nové knize, románu Darda, se nikoli náhodou – a bohužel – vyskytují i partie, v nichž si postavy stěžují na reflexi svého díla, přijdou si nedoceněné.

Z dosavadních osmi autorčiných knih dosáhly suverénně největší obliby její romány Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák (naopak Douskové povídkové svazky vycházejí bez většího povšimnutí). Novinka Darda na oba ty bestsellery navazuje hlavní postavou Heleny, která v Budžesovi byla žákyní školou povinnou a v Oněginovi gymnazistkou. Nyní je vypravěčka Helena čtyřicátnicí, herečkou, matkou dvou dětí, rozvádějící se ženou, která k tomu všemu ještě podstupuje léčbu rakoviny.

Své nejlepší a nejoblíbenější prózy Dousková postavila na symbióze a konfrontaci malých a velkých dějin, konkrétně na vzpomínkách na dětství a dospívání během normalizace. V Dardě se Helena pohybuje v aktuální současnosti, vypravěčka přímo zmiňuje některé politické události uplynulých měsíců. Dějinný rozměr je zde zaznamenán víceméně publicisticky, všechno to dění v knize je až příliš aktuální, moc živé, je to příběh z těchto dnů a nejspíš hlavně pro tyto dny. V trilogii bude Darda vnímána asi jako únosný apendix. Středobodem všeho zde už zkrátka není Helena v dějinách, tedy dítě a specifická absurdita doby, nýbrž Helena coby člověk v určité fázi biologického a sociálního života, ve středním věku, kdy je konfrontována s dospívajícími dětmi a s náročnými dávkami existenčních, vztahových a zdravotních trablů. Už to není – jako v Budžesovi a Oněginovi – taková sranda. Ale tak se to může dít a děje prakticky kdykoli. V tomhle ohledu je Darda prózou víceméně běžnou. Co do literární kvality je pak lepším průměrem v soudobé české produkci. Specifikem a čtenářsky vděčným a posilujícím momentem je Helenina statečnost, s níž se staví zhoubné nemoci; činí tak bez patosu, ale také bez fňukání, s otevřeným koncem.

Irena Dousková se nedávno v televizním interview zařekla, že v Dardě se s postavou Heleny definitivně rozloučila. Bylo by to dobré pro ni jako autorku i pro postavu Heleny. Ta v české literatuře zůstane zanesena hlavně jako dítě.

Josef Chuchma