Přemítání Ireny Douskové

Obal knihy Ireny Douskové Doktor Kott přemítá vám v hlavě může asociovat nejrůznější literární žánry a jako první vás pravděpodobně napadne tzv. červená knihovna. Po přečtení několika stránek ale zjistíte, jak moc jste se zmýlili…
Její kniha povídek je tomuto brakovému žánru na hony vzdálená hned z několika důvodů. Za prvé – jejími hrdiny sice jsou obyčejní lidé s naprosto obyčejnými, všedními problémy… Autorka však dokáže velice přesně, autenticky a barvitě vylíčit nejrůznější odstíny jejich nálad a charakterů. Při čtení těchto stránek se vám bude chtít brečet i smát, v mnohých modelových situacích poznáte nejen své blízké a známé, ale především sebe sama. Za druhé – Dousková je bystrá vypravěčka, které nechybí nápad, vtip a smysl pro pointu (velice povedená a haklovsky laděná Easy Way, Na Čulíka, homolkovsky realistická Svatba…). Na několika místech vás určitě napadne srovnávat ji s Michalem Vieweghem, na rozdíl od něj však autorka netrpí pozérskou snahou za každou cenu upozornit mezi svými hrdiny i na svůj intelekt a um. Je od nich odpoutána, přestože ji s nimi stále spojuje pupeční šňůra zážitků a příhod, které se mohou stát komukoli a na kterémkoli místě na světě. „Marquezovská“ fatalita a její pohrávání si s našimi životními příběhy je přítomna nejen v čísle počtu povídek (jeho Dvanáct povídek o poutnících), ale třeba i v pointě povídky Boban se vrací.
Se stereotypy, které nám jsou už od mala vtloukány do hlavy, jsme srostlí jako siamská dvojčata a boj s nimi může být srovnatelný s neporazitelnými donquiotskými mlýny. Úspěchem je už pouze to, že si je uvědomujeme. Poslední kniha Ireny Douskové potom může posloužit jako velice dobrá učebnice.