Příští rok šedesátiletá Sylva Fischerová rovnocenně ovládá poezii, prózu a lingvistiku. Má za sebou publikace ve všech těchto disciplínách a je v nich ceněna, byť to dosud - bůhvíproč - nebylo vyjádřeno literárními poctami. Její nejnovější kniha, delší povídka či krátký román Elza a muchomůrka, nese na zadní straně obálky nápis "milostný příběh z osmdesátých let". O lásce paperback rovněž vypráví, ale víc je zprávou o konci dekády, do níž je situován.

Elza je studentkou pražské filozofické fakulty. Je ve vztahu s Richardem, který pracuje v Náprstkově muzeu a nemíní akceptovat "dohody s režimem", jež podepisuje každý vysokoškolák už tím, že musí absolvovat povinnou výuku marxismu-leninismu. Jeho mladší bratr Michal ideologickou indoktrinaci - stejně jako Elza - se zaťatými zuby skousává, ale rupnou mu nervy na vojenské katedře, kde to zabalí, což by znamenalo, že ho po fakultě čeká dvouletá vojna. To je jedna potíž. Druhá je, že se vyspal s Elzou. Trojúhelník se napíná a vychyluje tím spíš, když si Richard sežene ayahuascu, která ho však nakopne natolik, že skončí na psychiatrii v Bohnicích. Mezitím se dostaví listopadový převrat a politicky náhle "osvobozená" Elza dojíždí za Richardem, který je paradoxně mimo dění. Konec je otevřený…

Fischerová přinejmenším v popisu dobové atmosféry čerpá z autopsie. Evokuje stručně, fragmentárně a vcelku zdařile (což autor recenze může jako pamětník posoudit) rozpoložení určité vrstvy studentů z druhé půle osmdesátých let, kterým vládnoucí ideologie lezla na nervy, avšak jejím rituálům se - jakkoli formálně - pořád podřizovali. Současně podléhali stavům jakéhosi (někdo by mohl říct cynického) heroismu, že oni ji přece nežerou. Ústa si přitom na veřejnosti neotevírají úplně na špacír, protože "oni" všude mají své lidi-uši. A putují po oblíbených hospodách, kde si z toho vyplachují hlavy.

Fischerová nic z toho nehodnotí, líčí to v chápavém nástinu, v komorně posazeném a těkajícím příběhu kombinujícím citovou paměť a dokumentarismus. Komu však Elzu a muchomůrku vypráví? Že by (a především) nám, generačním druhům? Pak je třeba poznamenat, že "pocitově" próza do určité míry sedí, ale dilemata doby bývala pro přemýšlivější typy, na nichž autorka příběh postavila, přece jen o dost bolestnější, než je nastiňuje. A občas dokonce jen nezávazně vrší slova.

Co do výrazu i významu už Sylva Fischerová napsala ostřejší věci. Jako kdyby i této výsostně intelektuální tvůrkyni časový odstup smyl ostré hrany a niterná potřeba rekonstruovat si srdeční příběh snesla na její paměťovou krajinu melancholický opar, v němž sice sedí lecjaká reálie (včetně příjmení pověstného tupého lampasáka z vojenské katedry), ale beztak tu dominuje přibližnost.