Bědné pozůstatky národa českého. Sylva Fischerová se pustila do milostného příběhu z Prahy 80. let

Řeklo by se, že Sylva Fischerová pouze vydala svou další knihu a že Elza a muchomůrka je jen milostným příběhem z Prahy 80. let. Ale možná že se zde autorka dotkla časoprostoru, o nějž se brzy svede zásadní ideologický boj. Protože mnozí, co 80. léta nezažili, nabývají čím dál silnějšího pocitu, že nebyla tak špatná, ba právě naopak.



Holky to mají těžší, to víme… Třeba Elza. Ta sice chodí s Richardem, ale vyspí se s jeho mladším bratrem Míšou. Ovšem to nic neznamená. Nicméně to, že to nic neznamená, ještě neznamená, že to bylo pouhé nedopatření: „,Jestli o tomhle řekneš Richardovi, tak s tebou už nikdy nebudu nic mít.’ … ,Počkej, a když mu to neřeknu?’ ,Tak nevím, co bude. Ale když mu to řekneš, tak vím, co bude.’ ,Tomu se říká ženská logika.’ ,Nevím, jak se tomu říká. Ale tak to je.’“

Elza se nakonec Richardovi s tímto selháním svěří sama a je nemile zaskočena tím, že se jí následně začne vyhýbat: „,Ale řekni mi, Míšo, co bys dělal, kdybys se mnou chodil, a já se pak vyspala s tvým bratrem? Taky bys mě pak nechtěl?’ … ,Nevím. Asi ne. Já tě prostě hrozně chci. A navíc jsem ten mladší, víš. Já nosil po bratrovi i gatě.’ ,Tak to jsi přehnal. To jsi, Míšo, fakt přehnal… Tak tyhle sukně po bratrovi už prostě nosit nebudeš.’“Teď si troufáte!

Z toho hned vidíme, že Elza a muchomůrka je skutečně milostným příběhem, jak je napsáno na obálce nové knihy Sylvy Fischerové. Milostným příběhem z Prahy 80. let. Hlavními hrdiny tak jsou většinou studenti, ti, co chtějí mít titul, i když všechny ty zkoušky z marxismu-leninismu a vůbec celý režim nesnáší. Třeba Elza: „Mě to sere úplně bytostně a z podstaty. Proč se mám na tom podílet, když vůbec nechci?“ Jako odpověď můžeme vzít to, co říká Míša o pár stránek dál: „Protože chci dostudovat. Už jsem do toho investoval dost velký množství energie.“

Jenže v tomto směru to mají těžší kluci, jelikož Elza chce mít pouze titul z Univerzity Karlovy, zato kluci chtějí mít titul z Univerzity Karlovy, a ještě k tomu nechtějí jít na dva roky na vojnu. Proto musí chodit na vojenskou katedru, kde poslouchají: „Jak vy k my, tak my k vy! Rozumíte? Jak vy k my, tak my k vy!“ Nejlepším řešením by byla samozřejmě modrá knížka, kterou disponuje Richard, jelikož má nemocné srdce – nikoli z toho, co mu provedla Elza s jeho bratrem –, díky čemuž se mohl z této hloupé hry vyvázat, nemusí studovat a šprtat marxák. Ale zase nebude mít titul. Kdo chce mít titul, je zdravý a zároveň nechce na vojnu, ten musí obětovat hodně: „Ty vole, já nechci dávat ruku na horký kamna! Fakt nechci.“

Sylva Fischerová (1963) se tak svou nejnovější prózou vrací do doby, již si někteří pamatují – a jež je hojně připomínána na nejrůznějších televizních kanálech, kde se neustále reprízují všechny ty filmy z „krásně“ oprýskané Prahy. Některé jsou prostě průměrnými dobovými snímky, některé jsou jednoduše pitomé a ideologicky pokroucené a některé zas ukazují, jak se film v 80. letech dostával k nenápadně pozoruhodným výsledkům, díky socialistickým penězům a díky tomu, že tvůrci mohli už být kritičtí, ale pouze nepřímo.

Připomeňme namátkou Faunovo velmi pozdní odpoledne či Nejistou sezónu. Bohužel tyto snímky zůstaly mnohdy nepřekonány: i proto, že novější filmy už neměly k dispozici ony socialistické peníze. A taky mohly kritizovat režim na plnou hubu, což postrádalo ono kouzlo a často to vyznívalo hloupě, zbaběle – teď najednou si troufáte!

To literatura naopak po sametové revoluci zažila jiný posun. Najednou mohlo být publikováno cokoli, a tak byla daleko širší nabídka, takže rovněž menší prodeje jednotlivých titulů; i proto, že byla spousta jiných lákadel. Oficiálně vydávaná literatura 80. let není z dnešního hlediska žádnou studnicí krásných textů, nicméně mohly vycházet opět alespoň neangažované knížky Ladislava Fukse či – více či méně zcenzurované – texty Bohumila Hrabala. Debutovali i autoři jako Michal Ajvaz či Petr Šabach.

To Sylva Fischerová debutovala již v roce 1986 básnickou sbírkou Chvění závodních koní. Dnes vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vystudovala klasickou filologii, a má na svém kontě již řadu titulů, ať básnických, nebo prozaických. Žádnou velkou literární cenu sice dosud neobdržela, generačně spřízněnou výsečí literární kritiky je každopádně neustále sledována a hodnocena pozitivně.

V posledních letech knihy Sylvy Fischerové vydává brněnské nakladatelství Druhé město, takže má dobrou péči. Neboť koho má nakladatel Martin Reiner v oblibě, tomu vydá vlastně cokoli – což je pro dotyčné autory příjemný luxus. Nic na tom nemění fakt, že by někdo mohl namítnout: to se mu to dělá, když měl nejdřív léta peníze z prodejů knih Michala Viewegha a nyní zas z prodejů aristokratické série Evžena Bočka… Taky by si ale mohl peníze jednoduše nechat a nevydávat tituly asi spíše prodělečné.Kdo si to stěžuje?

Možná už to někoho zarazilo: proč spisovatelka, jež v 80. letech mohla studovat na Univerzitě Karlově a vydat básnickou sbírku, dnes má potřebu – nebo dokonce tu drzost? – si na tehdejší dobu stěžovat. Otázkou ovšem je, zda se dá jednoznačně říct, že si stěžuje. Víme, že na mládí nostalgicky vzpomíná každý, ať už bylo za okupace, anebo třeba za normalizace.

Na druhou stranu je pravda, že obecně čím dál víc postrádáme schopnost vnímat dobové nuance a máme tendenci vše hodnotit jako špatné/dobré. Přitom životopisy Sylvy Fischerové a její rodiny jsou takových míst plné. Skoro by se na nich dal vyučovat dějepis. Autorčiným otcem byl filozof Josef Ludvík Fischer (1894–1973), jenž byl po válce nejprve děkanem na univerzitě v Brně a poté rektorem v Olomouci. V roce 1948 vstoupil do KSČ, a to již podruhé, v roce 1955 byl vyloučen.

Nevlastní sestrou Sylvy Fischerové byla básnířka Viola Fischerová (1935–2010). Ta patřila společně s Jiřím Kuběnou, Václavem Havlem či Věrou Linhartovou ke generaci takzvaných Šestatřicátníků. V roce 1968 odjela do švýcarské emigrace s manželem Pavlem Buksou (1932–1984), jenž je znám pod spisovatelským pseudonymem Karel Michal. Po manželově sebevraždě se přesunula do Německa, kde se stal jejím manželem další český spisovatel Josef Jedlička (1927–1990).

Sylva Fischerová byla pro změnu vdaná za Martina Komárka, nedávného poslance a ještě dříve komentátora, taky člena KSČ, studenta marxisticko-leninské filozofie a politické ekonomie a syna Valtra Komárka… To vše je zde uvedeno nikoli jako kádrování, nýbrž jako ukázka toho, kolik zátočin jen v jedné rodině může být ohledně minulosti.V podřadném postavení

Elza a muchomůrka je útlým svazkem, takže v ní nemůžeme čekat žádný panoramatický pohled na 80. léta, je to pouze letmá vzpomínka, pokus o zachycení atmosféry tehdejší doby, řeklo by se. A určitého prostředí. Protože tu vlastně nepotkáváme žádné kariéristy či práskače, ale ani zaryté disidenty, kteří by s režimem odmítli cokoli mít, ba byli proti němu.

Ne, tady jsme zkrátka mezi mladými lidmi, kteří to všechno kolem nenávidí, avšak nevidí jinou cestu než tím proplout, aby neobětovali svůj intelekt a budoucnost. Byla řeč o nostalgii, ale ta se může podobat muchomůrce – je krásná, nicméně jedovatá... A je rovněž otázka, do jaké míry se dokážeme vracet do takového „pravěku“ a nahlédnout pravdivě, nemilosrdně. Jistě, můžeme říct, že přece Sylva Fischerová nepředvádí žádné hrdiny, protože ti by dávno s patovou situací něco udělali. V Elze a muchomůrce vše vyřeší příchod sametové revoluce.

Stejně ale máme dojem, že postavy se tu vyjadřují příliš neohroženě – vůbec si nedávají pozor na pusu. Navíc nabízejí až podezřele jednoznačné průhledy. Míša například vypráví Elze o Petschkových vilách, jež si rozebraly ambasády mocností. Mimochodem až na to, že už není Sovětský svaz, nýbrž Rusko, se dodnes nic nezměnilo, neboť tyto vily rodině emigrující za oceán – jinak by skončila v plynových komorách – po válce zabavil prezident Beneš.

V rodinné diskusi potom Richardův a Míšův otec, „sociální vědec zaměstnaný v podřadném postavení v ústavu Akademie věd od té doby, co sotva prolezl stranickými prověrkami, když sem přijely ruské tanky“, ohledně nízké kvality československého obyvatelstva rozkládá: „To víš: chabá zemská šlechta, pobělohorská emigrace – a ti, co odešli po roce 38 se taky všichni nevrátili. Nemluvě o odsunu a o těch, co pak šli pryč po únoru 48 a po osmašedesátým. Žádná země nemůže ve zdraví přežít tolik emigračních vln. Takže to, co tady zbylo, jsou jenom bědný pozůstatky. Včetně nás všech.“

Pokud se takhle u někoho doma běžně mluvilo, tak to bylo lepší, než by člověk myslel… Nebo jde o machrování ex post, jak už o něm byla zmínka v souvislosti s filmy 90. let? Zkrátka 80. léta jsou dlaždicí, na niž se zatím příliš nešlape, ale to se jistě brzy změní, a to právě v souvislosti s bojem proti údajně lacinému antikomunismu. Takže útok přichází z úplně jiného směru, než jsme čekali. To, že jsme nebyli dostatečně proti komunistickému režimu, již nevadí, vyčítáno je nyní naopak to, že si někdo dnes dovolí velebit svobodnou atmosféru 90. let.

Což však ještě automaticky neznamená velebení toho, že byl tehdy často podivně prodán či předán státní majetek. Ten byl „krájen“ právě za hustou mlhou oné svobody předhozené plebsu kvůli odvedení pozornosti.

Stejně tak je 90. letům vyčítána asociální a nekulturní pravicová politika. Ovšem to nebyla žádná pravicová politika, to byla pouhá systematická práce toho, kdo se posléze dokázal stát i českým prezidentem, na diskreditaci pravicové politiky. I skrze tlachy o tom, co všechno je údajně levicové, třeba kuřecí řízek. Něco takového může přece říct jen správný prokremelský řízek, který s dalším prokremelským řízkem chtěl vládnout podle opoziční smlouvy.Nový marxák?

A když 90. léta byla fuj, tak jsme patrně blízko tomu, že budou 80. léta brzy novými levicovými proroky vynášena do nebe a že bude pamětníkům vymlouváno, že to tehdy bylo špatné. Ba budou za tento závěr vysmíváni jako senilní troubové. Je tu však jedna maličkost: v atmosféře těch tolik nenáviděných 90. let bylo zcela normální něco, co dnešní kulturtrégři nesnesou – odlišné názory tenkrát nikoho nezneklidňovaly. V současnosti je zpět snaha, aby byl názor jenom jeden, a když si někdo myslí něco jiného, je ihned onálepkován a zdiskreditován. Potom se ale nelze divit, že to pamětníkům cosi připomíná…

Když například pořad Šťastné pondělí na serveru Seznam Zprávy hrdě oznamuje, že do jeho dosud výhradně mužského týmu přibyla dvě děvčata, připomíná to tu scénu, kdy František Louka v Koljovi věší do oken československý a sovětský praporek – aby měl klid, aby se zachránil. A když kritička ze serveru Alarm potřebuje dorazit dýchavičné kmety, kteří stvořili televizní sérii Pozadí událostí, pak dokonce ve svém svatém hněvu dojde k závěru, že příčinou skutečnosti, že muži baží po mladých milenkách, je to, že se zralých – tedy sebevědomějších – žen bojí… Krásný zásah nepřítele, akorát po něm bylo potopeno plavidlo samotné ostřelovačky. Taková argumentace pro změnu připomene, jak v Sovětském svazu dokázali rozdojit i kozla.

Jistě, zpozdilý dotaz, ale není náhodou divné, že někdo po nás pořád chce, abychom uznali, že každý je zkrátka jiný, a zároveň chce, abychom si všichni mysleli totéž? Budeme se zas muset šprtat marxák, Elzo?