CIVÍ PŘED SEBE A JEŠTĚ K TOMU SLINTÁ!

Sylva Fischerová (nar. 1963) je plodná autorka, jejíž verše i prózy byly přeloženy do řady jazyků. Píše také knížky pro děti a dvě alba z jejích básnických textů vydala Monika Načeva. Přitom se čtenářům ani v nejmenším nepodbízí, ba právě naopak: Předpokládá inteligentní a neuspěchané recipienty, kteří mají kompetence k pochopení jejího náročného kódu tvorby. Kdo ji dosud nezná, měl by se připravit na to, že ne všechno hned pochopí. A že se do textů Sylvy Fischerové bude muset prolamovat s jistým úsilím.
Její nejnovější osmdesátistránková novela Elza a muchomůrka je nakladatelstvím avizována jako „milostný příběh z Prahy osmdesátých let“. Což mě docela zaujalo, protože nic takového z osmdesátek neznám, natož pak z Matičky stověžaté. Měl jsem první moment z toho milostného příběhu nejspíš očekávání hodné paní a dívek odkojených Michalem Vieweghem. Tak nějak jsem se i dočkal, neboť řečená Elza v knížce sice chodí s Richardem, ale vyspí se s jeho mladším bratrem Míšou. Ale když se s tím Richardovi svěří, je překvapena, ba dotčena, že se jí Richard začne vyhýbat. Čímž jsem vlastně prozradil celý děj a nemuseli byste prózu už ani číst. Kdyby vám šlo o báječná léta pod psa.
Jenže všeobecně známé reálie osmdesátek zde pro naši snazší orientaci nejsou, atmosféra doby je nasvícena nepřímo, a ještě lomeně, skrze pocity hrdinů a jejich hovory. Ve druhé polovině textu se extrakt doby navíc zahušťuje a komplikuje vkládáním výpisků z četby, deníkových i snových záznamů, verši a citáty, takže původní „realistický“ záznam přechází do jakéhosi halucinogenního mystéria nočních děsů, způsobeného psychotropní látkou, snad lehce toxickou muchomůrkou nebo exotickou liánou. Ta muchomůrka z názvu prózy postupně metamorfuje v můromuchu pohádkových a mytických textů.
Děj novely je psán er-formou, ale současně skutečnost vnímáme rovněž ich-formovou perspektivou hovorů postav, a navíc filtrovanou skrze cigaretový kouř hospod nižších cenových skupin a u piva s pěnou tak hustou, že se v ní udrží kolmo zastrčená sirka. V takhle roztříštěné mozaice nazírání se čtenář nesnadno orientuje. Debaty hrdinů, vysokoškolských studentů, jsou podbarveny filosoficky a granátomety hospodských tlachů zde nepostrádají pábitelské historky i festovní básnická přirovnání: „… falešný prachy tančí s pravýma u baru a šminky zmalovaly i noční nebe.“ Místy se v podsvětí dokonce obáváme o svoje dobré vychování: „Dva štamgasti dole pod pódiem řvou na zpěvačku: Pradlena má svoje necky a děvčátko velký cecky, vyližte nám prdel všecky.“
Autorka si nejspíše dala práci s využitím dobových pražských výrazů. Ty neumím kvalifikovaně postihnout, ale i na mé Moravě osmdesátek se pilo šumavské bylinné z „hořčičného servisu“, tak se říkalo sklenkám od hořčice.
Jak jsem již naznačil, autorka záměrně ztěžuje čtenářům orientaci v textu. V dialozích na začátku kapitol třeba neuvádí, kdo vlastně hovoří; což jaksi mimoděk vyjeví až později, takže se musíme vracet, abychom hovor kontextuálně pochopili. Postupně si na to i zvykneme a oceníme, že jednotlivé krátké číslované kapitoly mají říz a šmrnc, abychom se v nich nestačili nudit. Přistoupíme i na obecnou češtinu autorského textu. Ale nestačíme se čtenářsky ukolébat, neboť vyprávění se formálně proměňuje až do závěrečné toxické psychózy, doprovázené bludy, jak je diagnostikuje MUDr. Brož. Prokousáváme se tedy Richardovými sny, ve kterých mě zaujala třeba solná pieta: „truchlící matka, která ale nemá syna – v náruči drží prázdno.“
Možná bych měl výhrady k vylíčení vojenské katedry v VI. kapitole nazvané oblíbeným výrokem podplukovníka Brabce Jak vy k my, tak my k vy! Tu vojenskou katedru na zastávce Krematorium Motol považuji v celé novele za nejreálnější, a to přesto, že ji Sylva Fischerová osobně jako žena zažít nemohla. Její figura podplukovníka Brabce je nejspíše střižena podle skutečné postavy tehdejšího důstojnického blba, který měl to štěstí vyučovat vojenským vědám vysokoškolské studenty. Já prošel obdobnou vojenskou katedrou v Brně na Monte Bú, dokonce i ty unimobuňky jsme měli stejné. Tak třeskutého hlupáka, jako je postava Brabce, jsme tam ale neměli a našich podplukovníků nám bylo spíš líto, neboť to byli původně vyučení zahradníci a plukovník velitel katedry byl vystudovaný zubař. Strana jim přiřkla hořce komickou roli a oni ji bez valného nadšení rezignovaně hráli. Ti stárnoucí podplukovníci si byli nejspíše vědomi své duševní ochablosti a záviděli nám naše mládí. Můj vojenský den byl čtvrtek a já si vždycky ráno v novinovém stánku pod katedrou koupil Literární noviny, které jsem pod lavicí během výuky taktiky a radiotechniky celé přečetl. Takže na svoji vojenskou katedru, včetně závěrečného dvouměsíčního cvičení v Novém Meste nad Váhom, dnes s odstupem nevzpomínám nijak trudně, spíše nostalgicky.
V XVI. kapitole se Elza vypraví za Richardem do Bohnic, do toho „shromaždiště porouchaných duší“. Richardovi jsou dávky neuroleptik sníženy, takže sice ještě civí, ale neslintá. „… Čerstvě osvobozený národ už brzo bude mít nového prezidenta, který bude zase vztyčovat prezidentskou vlajku nad Hradem pro všechny hosty kavárny Slávie…“ Husákovy osmdesátky tady končí bez jakékoli pompy, jaksi jen mezi řečí a na okraj. Elza v masce kačiny, kterou si sama ušila, zpívá Richardovi, že: „Všechno je naplněno krásou! / Všechno je naplněno krásou! / Všechno je naplněno krásou!“ Nejspíše náhodou vyšly tyhle tři verše samostatně na zvláštní závěrečnou stranu, což jejich hořkosladkou ironii umocnilo.
Nakladatelství Druhé město knížku pečlivě redakčně ošetřilo, nenašel jsem v ní žádné pochybení. Na závěr téhle recenze ještě ocituji roztomilou ediční poznámku svědčící o tom, jak důsledně se Sylva Fischerová do zobrazení svých osmdesátek vnořila: „V souladu s přáním autorky jsou názvy hospod uváděny nikoli podle současné gramatické normy, ale podle pravidel platných v době, kdy se děj této novely odehrává. Od dnešní normy se místy odchyluje také interpunkce a několik dalších detailů. Výrazy Cikán, Cikáni vycházejí
z dobového, tj. bezpříznakového užití (srv. film Cikáni jdou do nebe).“
Novela Elza a muchomůrka je próza sice dobrá, ale Fischerové povídková knížka Tisíce plošin mě nadchla víc. Také ji vydalo nakladatelství Druhé město a rovněž brožovaně. Že by autorce slušely spíše kratší, formálně i obsahově vybroušené povídky? To ať si každý čtenář rozhodne sám.