MÍŘIT PŘESNĚ

Elza a Muchomůrka, útlá kniha Sylvy Fischerové, působí na první pohled nenápadným dojmem. Anotace navíc slibuje milostný příběh z Prahy osmdesátých let, tedy časoprostor současnou prózou značně vytěžený. Méně zkušení hledači nových čtenářských zážitků by tak mohli tuto drobnou prózu snadno nechat bez povšimnutí. To by ovšem byla škoda.
Sylva Fischerová je jednou z autorek, které své literární profese — akademickou i básnickou — dokážou ve svých prózách plně využít. Vědomě a poučeně pracuje s vypravěčskými konvencemi. Její vyprávění je v zásadě chronologické, nicméně jeho základním principem není linearita, ale spíše epizodičnost spojená s výraznou obrazností. Próza tak není běžným návratem do osmdesátých let, ale jejich evokací pomocí situací a slov. O důslednosti, s jakou Sylva Fischerová k tématu přistupuje, svědčí i záměrné odchylky od současné jazykové normy — především na poli velkých písmen v názvech. Autorka se drží úzu osmdesátých let.
Protagonisty lehce načrtnutého milostného trojúhelníku jsou Elza a dva bratři, mladší a trochu oportunističtější Michal a autentičtější Richard. Elza i Michal studují vysokou školu a Richard pracuje jako hlídač v Náprstkově muzeu. Těžištěm vyprávění jsou jednak skvěle vystavěné dialogy a pozorování, ale i útržky z deníků či záznamy snů. S postavami, glosujícími nejen pozdní osmdesátá léta, se setkáváme při různých příležitostech — v kavárně Slavia, na procházkách, v Náprstkově muzeu, na vojenské katedře, v pražských hospodách, ale i při návštěvě východního Berlína zrovna v období prvomájového průvodu. Jeho popis patří mimochodem k nejgrotesknějším pasážím knihy.
Kromě společných hrdinů propojuje jednotlivé epizody bez zbytečných efektů, ale značně působivě vystižená atmosféra končící normalizace a organicky vložené filozofické vsuvky. Co se Sylvě Fischerové mimořádně daří, je uchopení existenciální situace mladých lidí. Na tom se podílí především styl vyprávění, které si udržuje minimální časový odstup od vyprávěného, vystihuje samozřejmost a lehkost, ale zároveň tíhu, časovou propast, která leží před každým mladým člověkem v jakékoli době. A jde-li o osmdesátá léta v Československu, musí se její hloubka jevit jako bezměrná.
Putování soudobými pražskými hospodami za ayahuascou, touto „liánou duše“, se jeví jako jeden ze způsobů, jak onu propast překlenout. Autorka svůj text nekoncipuje jako vzpomínky dávno dospělé autorky, ale jako bezprostřední a mnohdy lehce snově posunutý záznam skutečnosti.
Jakýmsi pandánem k milostnému příběhu jsou kmenové pohádky či pověsti „primitivních národů“. Ožívá tak například bizarní sibiřské vyprávění „Čoril a Čolčinaj“, jehož jednu z variant lze nalézt v knize ruského autora Dimitrije Nagiškina Pohádky z tygří stezky, vydané u nás právě v roce 1980. Tyto příběhy jednak souvisejí se zájmem hlavních hrdinů o etnografii, ale především přinášejí možné východisko z bludiště tematizovaných leibnitzovských úvah o „dostatečném důvodu“ existence — třeba reálně socialistického režimu.
Je třeba uvést, že zmínka o Leibnitzovi nemá znamenat, že Elza a muchomůrka je prózou nadbytečně zatěžkanou komplikovanými úvahami. Vždyť si tu mladí lidé celkem nezávazně a především hravě povídají. Další reflexe jejich úvah jsou spíše možností, jež klidně může zůstat čtenářem nevyužita. I tak zůstane literární zážitek.
Zážitek, balancující mezi lehkostí a vážností, groteskností i tragičností.
Samostatnou kapitolou této tenké knížky zůstává jazyková suverénnost.
Tou autorka nepřekvapuje, spíše ji opět potvrzuje. Snad právě ta je důvodem, proč má text pouhých sedmdesát čtyři stran.
Schopnost vyjádřit na malém prostoru, na co próze mnohdy nestačí desítky stran, je totiž základní vlastností poezie. Sylva Fischerová je zkrátka básnířka. Cíl proto umí trefit přímo. Nejen tam, kde nechává ožívat ztracená slova jako „bufeťák“, ale také v reflexi jazykové skutečnosti. Drobná lingvistická úvaha o futuru přesně vystihuje časovou strnulost epochy, v níž jsou mladí hrdinové nuceni žít.
A proč muchomůrka? Jedním ze základních stavebních kamenů recenzovaného textu je nedořečenost. Nebude snad proto působit jako svévole, zůstane-li tato část názvu pro případné čtenáře knihy prozatím zahalena tajemstvím.
Číst Elzu a muchomůrku přináší čistou radost. Ukazuje se, že moc literatury nespočívá jen v umění fabulovat, ale především ve schopnosti přesně zasahovat.