Sláva a bída stavu spisovatelského

Kdo je spisovatel, jaký je vztah jeho života k vlastním knihám, odkud čerpá náměty a témata, podřizuje dílo životu – nebo naopak život dílu?

Francouzský romantik Alfred de Vigny, žijící po  skončení vojenské kariéry o  samotě v  proslulé „věži ze slonoviny“, uveřejnil v  roce 1835 prózu Sláva a  bída stavu vojenského. Jiří Kratochvil, žijící naopak plně uprostřed naší současnosti, vydal letos nový román Femme fatale, kterému bych si dovolil přiřknout podtitul Sláva a  bída stavu spisovatelského.
Látkově je ale Kratochvilův román o  všem jiném; je příběhem Kateřiny Káníčkové, vyprávěným tělocvikářem a  později majitelem fitness-centra Zdeňkem Šťastným, jedním z  jejích četných milenců. Kateřina je autorkou prvního úspěšného polistopadového románu
a  má být onou femme fatale. Výklad o  tomto typu ženy (jako příklad je uváděna Alma Mahlerová-Gropiová-Werflová, milenka Oskara Kokoschky) podává vypravěči psychoterapeut Oldřich na  stránkách 49–51. Jeden z  Katčiných milenců, kolečkář Zbyněk, končí dokonce sebevraždou a  jeho matka ho tvrdě pomstí. (Autor si neodpustil přiznání, že k  této epizodě byl inspirován vynikajícím filmem Romana Polanského Hořký měsíc). V  druhé části knihy se hlavní postava přesmykla ze současného Brna do  doby Rudolfa II. a  zase nazpět – a  to nikoliv silou fantazie, nýbrž pomocí injekce (!).
Pestrý kolotoč sexuálních eskapád hlavní postavy by mohl čtenáři připadat přepjatý, kdyby se na  jeho pozadí nevynořovala postupně stále naléhavěji základní otázka knihy: Kdo je spisovatel, jaký je vztah jeho života k  vlastním knihám, odkud čerpá náměty a  témata, podřizuje dílo životu – nebo naopak život dílu?
Kratochvilův román není ovšem traktátem ani esejem o  spisovatelství: je plnokrevným vyprávěním, z  něhož problémy spisovatelství vyplývají zcela přirozeně, jako jakýsi druhý plán předváděných dějů. Na  několika místech je ale autor formuluje zcela explicitně, zejména v  Krátké odbočce čili snu, který se Katce zdál – v  němž se autor setkává se svou hrdinkou. V  tomto dialogu zprošťuje vypravěč Katku viny za  sebevraždu jejího milence Zbyňka: „… tvý kardinální provinění je jinde… Rozhodla ses nadřadit své psaní všemu ostatnímu, své i  cizí bolesti. Zle, zle, jakmile tvůj život slouží
příběhům… To je trest za  tvou rouhačskou opovážlivost:
seš teď zakletá v  příbězích, to je tvoje past, to je tvoje peklo, sestřičko… Proč mi říkáš sestřičko?… Taky jsem podlehl stejnému pokušení… Prodal jsem svůj život za  příběhy.“
Děj románu je samozřejmě nekonečně pestřejší a  není účelem recenze jej reprodukovat. Můžeme jen prozradit, že jedna část vyprávění se odehrává v  miniatuře království Rudolfa II. a  že jeho dvůr si vypravěč nevybral náhodou, neboť velká část textu má vysloveně
manýristický charakter. Nepřekvapí, že po  návratu Katky do  Brna ji objeví na  lavičce v  parku truhlář Egon Treblík, jehož přední polovina těla je obrovským orlem a  zadní polovina lvem; manýristická obraznost nás tedy neopouští ani v  současnosti. A  na  Šilingrově náměstí Katka potká svou dvojnici, avšak neosloví ji…
Pestrost fantastických momentů Kratochvilova románu by se mohla zdát samoúčelná a  více poplatná manýrismu, než je zdrávo, kdybychom si neuvědomili, že čteme knihu o  tvůrčí svobodě, o  říši spisovatelské imaginace, o  její slávě i  bídě, o  jejích svůdných i  zrádných podobách.