ZAŠLÁ SLÁVA PAŘÍŽE SEVERU

Problémem současné české prózy není ani tak to, že se obsedantně obrací do historie, jak se jí často vyčítá. Únavné je, když to dělá černobíle, krkolomně fabuluje dobové materiály, příbuzenské zápletky a sentimen‑ tální traumata anebo se téma pokouší oživit přesazením do alternativních dějin ve snaze je formálně aktualizovat. Že to jde ještě úplně jinak, ukazuje Štěpán Kučera v próze Gablonz/Jablonec. Do hlavní role postavil celé město a vybral si příhodně. Česko-německé dějiny se tu zkoncentrovaly obzvlášť hutně. Prohnaly se ulicemi někdejší Paříže severu, jejíž sláva bižuterního umění kdysi sahala od Indie přes africké savany po americké prérie, tak zběsile, až ji proměnily v rozbředlou sídelní a industriální kaši, jež se nepřelila přes okraj jen díky kulise Jizerských hor, která té urbanistické změti dole v údolí přece jen dodává kontrapunkt jakési zvrhlé přitažlivosti a romantické nostalgie. Ze zašlé slávy zbylo jen náměstí, pár kostelů, mezi kterými vyčnívá ten modernistický Nejsvětějšího srdce Páně od architekta Josefa Zascheho, pár vil a měšťanských domů a přehrada Mšeno, na jejímž břehu namísto původně plánované futuristické zástavby napodobující vlnu vyrostlo tuctové panelákové sídliště. O tom, že na kraji města stál rýnovický lágr, kde byli nejdříve koncentrováni váleční zajatci z Francie, Itálie, Ruska a později židé z pochodů smrti, aby je po válce nahradili vyhnaní Němci, už dnes ví z Jabloneckých jen málokdo. Štěpánu Kučerovi se tuto dějinnou smršť podařilo směstnat na dvě stě šedesát stran. O městu tu promlouvá skrze citace dobového tisku, útržky z brakových románů regionálních spisovatelů, zápisky cestovatelů, kteří vyváželi jabloneckou bižuterii za oceán, mihne se tu Buffalo Bill se svým cirkusem nebo Kafka, který do Jablonce přijel jako úředník Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české, aby mimo jiné prosazoval zavedení bezpečnostní helmy do pracovních provozů. Nikdy nejde o suchá data nebo velké dějiny, Kučera nápaditě sbírá spíš perličky všedních rvaček mezi většinovými Němci a zdejší českou komunitou, portréty lokálních postaviček, přidá kapitolu o oblíbených sáňkách typu Rennenwolf, o satirickém spolku Schlaraffia, který později ležel v krku nacistům, nebo recept na makový závin, který se zachoval v pozůstalosti jedné z německých žen, zavřené v rynoltickém lágru — jeho německý překlad uvozuje přelom, kdy se německé dějiny Gablonze ostrým střihem přehouply do dějin českého Jablonce. Vymýšlet si krkolomné zápletky autor nepotřebuje, dějiny města a jeho obyvatel mu jich nabízejí víc než dost. Fabuluje tak jen málo. Třeba aby nápaditě představil špionku Klaru Wagnerovou z románu Cetky jabloneckého novináře a spisovatele Miroslava Sameše, který vycházel na pokračování v deníku Průboj. Posadil ji do baru naproti Jamesi Bondovi, kde mu vypráví o tom, jak se měla učit střílet v Hitlerjugend a po válce se vrátit jako nacistická agentka do Jablonce. Především tu však Kučera vystupuje jako upozaděný průvodce, který všechny ty malé, ale pohnuté události a portréty lakonicky a přesným stylem navlékal jako perličky do výmluvného vzoru, jako to dělaly africké ženy z kmene Zulu s jabloneckými korálky, když svým nápadníkům splétaly milostné dopisy. „Bílé perličky uprostřed ornamentu znamenají srdce nebo duši, jako by tím dívka chtěla říci, jak je už dospělá. Černá barva vyjadřuje zklamání, osamělost a také smutek z toho, že není dosud vdaná. Červená — umgazi — je krev, bolavé srdce, touha, veliká láska, která hoří jako oheň.“ Stejně jako adresáti těch korálkových dopisů, i čtenáři Kučerovy prózy si musejí všechny citované útržky, historky a portréty složit do příběhu sami. Bez jednoznačných výkladů o německé povýšenosti a henleinovském šílení, řádění revolučních gard i obyčejných zlodějů, bez moralistních nápověd o komunistické zvůli. Škoda jen, že autor svou literární koláží vypráví jen do konce devadesátých let, kdy z německého elementu už ve městě nezbylo skoro nic a nahradil jej romský a vietnamský. Člověk se tak při čtení ptá, čím asi Jablonečtí žijí dnes, kdo vlastně jsou a jak o převážně německé historii svého města přemýšlejí a jestli vůbec. Výmluvná je i replika, s níž se při procházce na autora obrátí jablonecká Němka paní Christa: „Tak už jste se začal učit německy?“ „Ještě ne,“ přiznává Kučera. „Vy to s tou knížkou nemyslíte vážně,“ napomíná ho paní Christa. „Bez němčiny se k ničemu nedostanete.“ To ale nic nemění na tom, že se Kučerovi daří vyprávět o svém rodném městě nebývale živě, autenticky, vtipně, plasticky a bez sentimentu. A vlastně nejen o Jablonci, ale o českých dějinách vůbec. Jeho kniha řekne ve výsledku víc než ledasjaký mnohasetstránkový opus.