Po dvou románech zabývajících se velkými lidskými otázkami vydal jablonecký spisovatel Štěpán Kučera knihu o svém rodném městě nazvanou jasně: Gablonz / Jablonec.

Již v dětství mu připadalo, že na Jablonci něco nehraje. Že schovává jakési tajemství. Ten pocit v něm podnítily třeba nezvyklé písmo na torzech náhrobků na zrušeném hřbitově nebo sousedka, jež mluvila zvláštní řečí. Možná už tehdy ve spisovateli Štěpánu Kučerovi naklíčila touha se do historie svého rodného města hlouběji zanořit. A zabývat se i jeho německou historií.
Výsledek ponoru přišel na svět na sklonku roku 2022. Je jím kniha s jednoznačným názvem Gablonz / Jablonec, kterou vydalo brněnské nakladatelství Druhé město. Zabývá se jedním stoletím druhého největšího sídla Libereckého kraje od roku 1901.
Jablonec v nové próze autorovi dvakrát nominovanému na prestižní ocenění Magnesia Litera slouží jako jakési zvětšovací sklíčko, které nasvěcuje velké dějinné události: obě světové války, komunistickou diktaturu či divoká léta devadesátá. A taktéž ukazuje, že někdy stačilo o trochu ustoupit a dějiny by se možná zakroutily jinam.
Jelikož se se Štěpánem známe a jsme oba členové Libereckého autorského kruhu, používám v rozhovoru tykání.

Jednoduchá otázka — proč kniha o tvém rodném městě a místě, kde aktuálně žiješ?

Ono to možná zrálo už někdy od dětství. Samozřejmě ne že už bych tehdy věděl, že napíšu knížku o Jablonci, ale zkrátka narodil jsem se tam, vyrůstal a u toho se díval kolem sebe a nějakým způsobem to město prožíval. Ty jsi taky Jablonečan, tak se zeptám – jak jste se ve škole učili o dějinách Jablonce?

Myslím, že jsme se o nich snad téměř neučili...

My jsme ve škole třeba moc neprobírali, že to bývalo německé město. Sice jsme se dozvěděli, že mšenská přehrada je největší vnitroměstská vodní plocha na východ od Ženevského jezera, ale že tady žilo německé obyvatelstvo, po válce odsunuté, to se v dějepise shrnulo pár větami.

A kdy ti tedy začalo vrtat hlavou, že je něco jinak?

Třeba u nás v paneláku bydlela stará paní, Němka, což mi jako malému dítěti přišlo zvláštní – divil jsem se, že mluví jiným jazykem než já. Další setkání s jinakostí jsem zažil, když jsme si jako děti chodily hrát na zrušený německý hřbitov ve Mšeně, kde byly zašlé náhrobky popsané pro nás neznámým písmem. V městském centru chátraly staré domy, kdysi krásné a vznešené. Kolem zkrátka bylo něco jako lehké tajemství. Když jsem dospěl, tak jsem se z Jablonce odstěhoval, bydlel v různých jiných městech a pak se po letech zase vrátil. Navíc na to samé místo, kde jsem vyrůstal, do Mšena, k přehradě. Můj syn chodí do stejné školky, kam jsem chodil i já. Jako by se uzavřel nějaký kruh. Přirozeně mě to vedlo k tomu se o Jablonec zajímat, snažit se ho znovu lépe pochopit.

Jaká k tomu pochopení vedla cesta? Do jakých pramenů ses nořil?

Bohatým zdrojem mi byl zdigitalizovaný archiv Novin Jablonecka, od padesátých let až po začátek let devadesátých. Věděl jsem taky o Christě Petráskové, která pro Jablonecký měsíčník připravuje rubriku Víme, čím žil Jablonec před sto lety, což jsou texty vybrané a přeložené z německého deníku Gablonzer Tagblatt. Ona sama navíc vydala skvělou knížku Zprávy z neklidné doby, kde popisuje roky první světové války v Jablonci právě prostřednictvím výstřižků z dobových novin. Tu každodennost, která válečnou zkušenost ukazuje úplně jinak, než jak ji známe z učebnic dějepisu. Oslovil jsem tedy paní Petráskovou a ona mě pak brala na takové vlastivědné procházky po Jablonci a ukazovala mi, kde kdo bydlel nebo kudy lesem vedla úzkokolejka, po níž se vozil kámen na stavbu přehrady z lesního lomu. Jablonec mi otevřela z nových pohledů. Navíc já neumím německy a ona mi jako rodilá Němka zpřístupnila německé prameny. Jitka Nosková z jablonecké knihovny mi zase byla velkým zdrojem znalostí zvláště o regionální literatuře. Pořizoval jsem taky rozhovory s českými pamětníky, třeba s Jiřím Tomíčkem, který byl jabloneckým „dítětem květin“ a pověděl mi hodně o době šedesátých let a následných letech normalizace. A musím zmínit i svoji ženu, která mi ve Fryčově antikvariátu objevovala různé, často bizarní dobové publikace, zvláště z padesátých let – jako brožuru Žena v budování Jablonecka nebo sborník vzpomínek Jablonecko v únoru 1948.

Překvapilo tě na výletě do historie něco?

Vlastně asi všechno. Tedy ne v tom smyslu, že bych netušil, že se ta která dějinná událost odehrála, ale překvapilo mě, jak ty věci najednou vypadají jinak, když je vidíš zblízka. Zapůsobil na mě například vznik Československa v říjnu 1918. Ten my Češi máme spojený s oslavami, s fotografiemi prezidenta Masaryka, jak ho národ nadšeně vítá. Ovšem Němci v Jablonci říjen 1918 vnímali jako velkou národní prohru. Jeden novinový článek v Gablonzer Tagblatt popisoval, jak do města vstoupila československá armáda a starosta musel kapitulovat a město předat. Na střechy domů byly rozmístěny kulomety, vojáci obsadili nádraží. Jiný článek popisuje, jak českoslovenští vojáci obklíčili hostinec v Rychnově a odnesli si odtamtud mimo jiné cigarety, doutníky a deset hus. Najednou je ten příběh o vzniku Československa zarámovaný docela jinak.

Co konkrétně tehdy mezi Němci a Čechy zajiskřilo?

Němci se odvolávali na právo na sebeurčení, ale to jim nebylo přiznáno. Navíc si stěžovali, že v době poválečného nedostatku je zbožím přednostně zásobena česká menšina. Vznik Československa samozřejmě nebyl izolovanou událostí, vztah Čechů k Němcům navazoval na vztah Němců k Čechům a národnostní boje devatenáctého století, vzájemné křivdy se potom dál rozdmýchávaly během hospodářské krize ve třicátých letech a přispěly k událostem druhé světové války. Jestli jsem si z toho „výletu do historie“, jak říkáš, něco odnesl, tak to, že možná stačilo být k sobě navzájem trochu vlídnější a dějiny se mohly ubírat jiným směrem.

V knize narážíš také na různé, často dnes již polozapomenuté jablonecké osobnosti. Vypíchl bys pro příklad nějakou?

Rád zmíním Marcela Safíra, velkého Jablonečana, který je méně známý, než by si zasloužil – ač ho Miloslav Nevrlý zvěčnil v krásné knížce Cestovní zpráva čarodějova učně. Safír byl maďarský žid původem z Podkarpatské Rusi, za války zažil hrůzy, jaké si těžko dokážeme vůbec představit, v holocaustu přišel o většinu svých blízkých, a tak se po válce rozhodl přestěhovat do Jablonce a začít znovu. Stal se lesníkem a velkým znalcem, a hlavně přítelem hmyzu. Svoje „šestinohé bližní“ s nekonečnou trpělivostí a empatií pozoroval a vydal o nich dvě krásné fotografické publikace. Ve svých textech hmyz trochu polidšťoval, viděl u něj podobné příběhy a dramata jako u lidí, což nesouznělo s poznatky entomologů, že chování hmyzu jsou v podstatě jen vrozené stereotypní instinkty. Ale současné vědecké objevy ukazují například to, že i jednoduší bezobratlí jako třeba mušky octomilky mají sny… Nedávno jsem dělal rozhovor s jedním americkým filozofem, který říká, že živočich, který je schopný snít, má vědomí. A i kvůli tomu bychom se k němu měli chovat s respektem. Jako by současná věda potvrzovala poetické tušení Marcela Safíra.

V knize popisuješ Jablonec také v době, kdy se mu díky bižuterní slávě říkalo Paříž severu, ale i v časech poměrně nedávných, kdy se vyrojili různí kontroverzní podnikatelé či byznysmeni s chudobou. Dají se nějak tato období s odstupem času porovnat? Byl Gablonz lepší než Jablonec?

Asi jak v čem. Předválečný Jablonec byl multikulturním velkoměstem, odkud se vyvážela bižuterie do celého světa a zůstalo po něm neobyčejné architektonické dědictví, ale běžní skláři nebo dělníci v továrnách byli velmi chudí. V knížce cituju Annu Drahou, autorku prvního česky psaného románu o Jablonci, která začátkem dvacátého století pracovala jako dělnice v jablonecké kartonážce. Drahá píše o přemíře práce, nedostatku jídla i podlomeném zdraví dělnic, které v zimě umíraly na zápal plic. Dnešní Jablonec se Paříží severu už asi nikdy nestane, ale životní úroveň obyvatel se za těch sto let zvýšila. Pořád máme problémy s chudobou a sociálním vyloučením, které je nutné řešit, ale hlady a zimou se tu už neumírá.

Díváš se po vydání knihy na Jablonec jinýma očima?

Dívám se na něj možná s větším porozuměním. S vědomím, jaké věci se tu odehrávaly, jaké křivdy, jaké radosti. Žádná procházka po Jablonci už není obyčejná, protože vím, že po cestách, kudy chodím já, chodili před sto lety jiní lidé, kteří mi dali nahlédnout do svých příběhů.