PÁN JESKYNĚ PRAHY

Tahle knížka skic, z nichž jenom tři rozsahem překonají dvě tiskové strany, se otevírá slibně: hypnotickou mandalou z lidí, domů a pouliční zeleně na ilustraci od Kateřiny Sidonové. Pak je tu obrázek ulice plné šťastně opilých lidí a v úvodu se píše o rumištní květeně vyrůstající z pivní moči. Čtenář jako by tu byl lákán k rozvíjení špinavé poetiky všelijak zaneřáděných, nemilovaných, a přece živých prostor v osídlené krajině, jak ji v posledních letech praktikuje např. botanik Jiří Sádlo. Taková poetika je velice hmotná, neustále rozvíjí bezprostřední zkušenost se světem. Pavel Houser však přebývá především ve slovech a věcí nezabarvených vyprávěním, mytizací nebo stereotypem se dotkne málokdy. Pod rukou se mu hromadí věty rašící ze jmen pražských ulic, čtvrtí a hospod.

Všelijakou semiózu tu do pohybu uvádějí ty nejjednodušší, nejprůzračnější asociace. Neustále se tu opakuje figura etymologica. V Konětopské ulici byli obřadně topeni koně, na Perníkářce je od pohanských časů doupě požívačů pervitinu, v Dušní ulici jsou lidé dušeni při zádušních mších… Některé texty se vinou křivolakými zákruty, čtenáři se zdá, že už už spadnou do trapnosti, a on to autor nakonec vybere. Jiné začínají bídně a až do bájivé kódy typu „a tak je tomu podnes“ se nepozvednou.
Črty jsou nasyceny duchem doby – nejspíš asi doby odvívaných devadesátých a prvních nultých let. Nadává se tu na dráhu, zejména na kvalitu služeb ČD, občas po čtenáři sáhne neviditelná ruka trhu, najdeme tu i trochu omšelé antiklerikální a antiintelektuálské tropy. Sice tu existuje internet (autor do textů klade třeba úryvky z recenzí na Yelpu nebo si hraje s představou darknetového tržiště lidských orgánů se sídlem v Ledvinové ulici), jádro knihy je však pevně ukotveno v analogových slastech, jako je sex, chlast a vyměšování. Ve spojení s prosluněnými ilustracemi mi to celé evokuje atmosféru letních prázdnin okolo přelomu milénia, první nesmělé návštěvy hospod a naslouchání hovorům štamgastů. Vracet se nechceš, ale vzpomeneš si rád.
Připadá mi, že z tehdejší doby pocházejí i některé stěžejní nápady v knize, třeba odkaz k diskusi o roli obchodu s otroky při ustavování Českého státu, kterou na stránkách odborného i kulturního tisku po roce 2000 vyvolal Dušan Třeštík, nebo verše Jima Čerta ve spojení s drogovou delikvencí.
Na zadní straně desek se praví, že se tu Pavel Houser na pole čisté beletrie vydává poprvé. To není tak docela pravda, ale ani lež to není. Záleží hlavně na tom, co považujeme za beletrii. On se totiž tento autor vedle popularizace vědy (k níž se na deskách přiznává) či pořádání různých literárních klasobraní věnuje též psaní fantastiky včetně fantastiky praktické, spojené s hrami na hrdiny. Roku 1996 Houserovi vyšla knížka Z dob Říše, obsahující několik povídek o družince hrdinů. Hraničář, čaroděj, hobit… Čistý žánr Dračího doupěte. I první modul obsahující kompletní svět pro Dračí doupě, Dvanáct sošek Almiru, vzešel z Houserovy dílny.
V té rekomandaci na deskách se také mluví o autorovu „habitu vědce“, tedy racionálního člověka, který tu vykročil směrem ke krásné múze. I to na první pohled působí jako přihláška k „sádlovskému“ způsobu psaní. Onen habitus se má u Housera projevit při práci s fakty, která „jsou v této knize pomyslnou basou, která tvrdí muziku“. Tedy asi: Jsou přítomná a patřičně tvrdá na to, aby poskytla rozlet peru básníkovu. Na této frontě se v knize skutečně děje leccos, nedomnívám se však, že jde o projevy vědeckosti; spíše dává smysl hledat tu dobře trénované reflexy „pána jeskyně“, který pro hráče tvoří svět z daných ingrediencí, aby se v něm mohli cítit jako doma.
Se světy určenými ke hře lze dělat leccos, a to, jak se ukazuje, zejména se světy těch starodávných her, jako bylo Dračí doupě. Postavy prakticky bez minulosti, zřetelně zrcadlící aspirace svých lidských hráčů, vstupují do podzemního labyrintu jako do mytického podsvětí, aby se střetly se svými strachy. Právě takovým mytických prostorem se tu stává Praha. V souladu se stylem devadesátkových „jeskyní“ vsazuje Houser do své Prahy především antagonisty. Ti čtenáře občas dokonale odzbrojí prostotou nápadu, který je přivedl na svět. Tak třeba „alkoholič“, holič alkoholik, který lidem ustřihává uši. Podobnou roli mají i titulní motyky, které byly kdysi v Grébovce oživeny příslušníky Státní bezpečnosti a „od té doby v parku, zvláště za nocí, pouští hrůzu“.
V některých povídkách se projevuje snaha vtisknout nějaký řád změnám světa, zejména těm k horšímu, jako je zmrtvění bubenského nádraží, hynutí hospod nebo urban sprawl. V takových okamžicích se autor aspoň trochu pozvedá nad hru. Od toho, co říkáme, jen aby řeč nestála, se obrací k něčemu, co musí zaznít. Stává se tak nástrojem stejné lidské potřeby stavět smysluplné vyprávění proti chaosu existence, již realizují třeba i ti vášnivější z vynálezců konspiračních teorií.
Působivost Houserových textů v krásně ilustrované knížce, která má nakonec spíš charakter obrázkového alba, nicméně spočívá ještě v něčem jiném – v jednoduchosti tvůrčí metody a v lásce, již k ní autor chová. Díky tomu svádí k napodobení, třeba při cestě autobusem, když se člověk dívá přes zadýchané sklo na nápisy. Z mlhy vystupují písmena a na nich rostou příšery. Hle, oživená literatura.