Frustrace v plné polní

Bezprostřední, energické, lehce bezuzdné, sarkastické a naštvané na jakýkoli druh pozérství - takové jsou povídky scenáristy a kreativce Ondřeje Hübla, které právě vyšly pod názvem Hod mrtvou labutí.

Autor povídkového literárního debutu působí jako reklamní kreativec déle než 20 let a společně s režisérem Miroslavem Krobotem je i scenáristou chystaného komediálního seriálu Zkáza Dejvického divadla. Obě profese z podstaty věci vyžadují schopnost tvůrčí práce s jazykem, pohotovost, vtip a neotřelé nápady. Tím vším Hübl obdařil i svých šest povídek, v nichž se jen obtížně hledá hrdina, který by nebyl něčím frustrovaný.
Kniha startuje velmi zostra kratičkou črtou Heslo, která vypráví o důchodci, jenž se rozhodne potvrdit si vlastní důležitost netradičním způsobem. Nečekaná pointa vezme dech o to víc, že odkazuje na skutečnou událost. Druhý příběh Hod mrtvou labutí si ironicky utahuje z komunity hipsterů, kosmopolitních majitelů facebookových profilů i novodobých spasitelů a jejich zaručeně trendy životů, pod nimiž se často skrývá prázdno a chybí skutečná lidskost. V povídce Hlas barvy lesního jedu dává autor prostor nadsázce, drsnému černému humoru a s neskrývanou potěchou dovádí situace až na hranici absurdna. V příběhu operního pěvce Jiřího Líbezného, který se, nic netuše, zaplete do mocenské hry vyšších pater politiky a byznysu, za sebou nechává několik mrtvol. Povídka Průmysl 4.0 je dystopií odehrávající se v blízké budoucnosti a odkazující na orwellovský motiv „Velký bratr tě sleduje“, zatímco ve zcela současných, hravě mystifikačních Divotvorných hrncích řeší herci Dejvického divadla finanční krizi souboru prodejem hrnců pochybné kvality ve stylu šmejdovských metod. Závěr pak patří více melancholické a méně karikaturní povídce Špacírflinta, v níž řidič tramvaje čelí své životní situaci a zlu lovem zvěře, lesní i lidské.
Hüblova síla je bezesporu v satiře, slovním humoru a ve schopnosti všímat si nezdravých tendencí současné společnosti. Hýří nápady na originální dějové zápletky a nebojí se poslat k šípku hyperkorektnost. Užívá si morbidní, absurdní i surreální scény, které ovšem nepoužívá samoúčelně. Jeho jazyk nepostrádá vulgarismy, ale ani poetismy, a svižné dialogy trefně charakterizují figury z různých sociálních skupin. Občas sice ve své zanícenosti a množství epizodních odboček připomíná onu cimrmanovskou sopku, která svou činností zasypala samu sebe, zato ale nenudí, rozesměje a v druhém plánu často i přimrazí.