Po básnické sbírce První život přichází Jan Němec s prozaickou prvotinou. Drobná knížka obsahuje devět povídek; její podtitul dobře vyznačuje ironický vztah k tématu, jež je spojuje, totiž k lásce, respektive celému širokému vesmíru jevů, které toto slovo může označovat. V Němcových prózách se setkáme s melancholicky modulovaným citem i s naturalisticky až cynicky pojatou tělesností, s laděním vzpomínkovým, deníkovým i anekdotickým. Avizovaná ironie se projevuje v množství podob autorského vztahu k tématu i v diverzitě úhlů vyprávění: od ich-formové intimní zkušenosti až k exkluzivnějším či bizarním podobám tématu podávaným v er-formě. Dlužno předeslat, že autor je nejsilnější tam, kde zůstává na prvním zmiňovaném pólu této škály. Kvalita textů je do značné míry odvozena od možností žánru povídky.

Zdá se, že v určitých případech autor možnosti povídkového žánru značně přeceňuje: tak například v „Plátnem ke zdi“, tematicky nabitému vyprávění komponovanému jako příběh v dopisech, je, zdá se, půdorys povídky úzký, množství emocí a dějových náznaků v něm uzavřené by si říkalo o širší prostor. Čtenář tu snadno získá dojem, že čte výsek z románu či novely. Stejně tak se malému prostoru vymyká drastický závěr „Redhead busty Ariel“, jakoby vypůjčený od Borise Viana, respektive Vernona Sullivana. Nevadí naturalističnost sama o sobě, ale její nepřiměřenost celku textu (naopak si ji právě může dovolit Vian v závěru románu jakožto útvaru delším). Na druhé straně víme, že povídka je mimo jiné definována výraznou pointou, již v Němcových textech někdy poněkud postrádáme. I proto je autor nejsilnější tam, kde nestaví na vyhraněné dějovosti a místo ní dá prostor náladě: téměř impresionistická úvodní „Pusa nosem“ či závěrečná titulní „Hra pro čtyři ruce“, melancholické příběhy lásky jakožto více či méně běžného vztahu, jsou výborné, stejně jako povídka v povídce „Do Paříže“. Obdobně předposlední příběh „Semtex“ – i zde jako by trochu chyběla zřetelná pointa, ale vůbec to nevadí; téma povídky je vysloveno plně, i zde je její síla v určité náladě, již budují dobře volené dílčí motivy.

Všem prózám je společné dobře zvládnuté vypravěčské řemeslo. Je to snad zdánlivě banální, ale zcela a naprosto zásadní podmínka jakékoli krásné literatury. Němec ovládá různé jazykové roviny, jeho texty netrpí prázdnými místy, dialogy si uchovávají mluvnost a autenticitu hovorové řeči. Příběhy svěže plynou a zážitek četby je rozhodně příjemný. Škoda jen, že se Hře pro čtyři ruce nedostalo pečlivější redakce: mnohokrát opakovaná číslovka „dvě sta“ čtenáře vždy rušivě zarazí. Neví redaktor knihy, že čeština má zbytky duálu a zná jen a pouze tvar „dvě stě“?