Hra pro čtyři ruce v různých tóninách
Pro vydání své prozaické prvotiny, povídkového souboru „málem milostných
povídek“ získal Jan Němec (*1981) brněnské nakladatelství Druhé město, jež tímto
počinem připomnělo někdejší prestiž Petrova, mateřské lodi pro slibné tvůrce.
Na scéně se rýsuje přesvědčivý talent, částečně zděděný po meči:
představuje se nadějný vypravěč s neobvykle bohatou zásobou slov, dějových
zápletek i situačních prostředí; do všeho promítá spektrum svých studijních
a profesních vědomostí a kde je nemá, vypomůže si empatií. Pohrává si
s ikonami, pojmenovává mýty a fetiše soudobé společnosti (od nákupních
center přes sex po internetu a spotřební rozkoše po bulvární časopisy), které
konfrontuje s archetypy lidského chování. Je přesvědčivý a sebejistý
v popisu prostředí, charakterů i v gradaci pointy krátkého literárního
útvaru – a co je nejdůležitější: umí být čtivý. Kde se mu daří (úvodní Pusa
nosem, dále D1 a zejména titulní Hra pro čtyři ruce, kterou knížka vrcholí), čte
se svěže a lehce; kde se nechá unést, ztěžkne, znudí a utopí syrovou chuť
prvotního nosného motivu v přemíře slovního koření (Plátnem ke zdi,
Xoanon). Prozatím ne vždy vnímá, že nápadem není třeba oslňovat, ale je
zapotřebí mu pozorně sloužit. Až se naučí škrtat a vytříbí styl, získají jeho
literární fotografie kromě půvabu šikovných momentek zřetelnější hloubku
i nové střídmé valéry – zatím osciluje od ostrosti k rozbředlosti. Je
to ovšem debut mimořádně vyzrálý a nepřehlédnutelný.
Aniž by se vůči němu zřetelně vymezoval, od současné tvorby alfa samce
téhož vydavatelského domu se jeho kniha příjemně liší ve dvou podstatných
rysech: zaprvé mu činí potěšení vydávat se na mnohokrát dosažené vrcholky málo
vyšlapaným a hůře prostupným terénem, aniž by se ohlížel, zda ho má skupinka
potencionálních čtenářů svým chápáním stále na dohled – natož aby na ně někde na
schůdnějším místě své povídky čekal, místo vyšlapaných chodníčků zato nabízí
džungli barev a zážitků. Zadruhé u čtenáře počítá s jeho inteligencí,
vnímavostí a dopřává mu luxus kousku vlastní fantazie vnášené do děje. Smí si
představovat, smí vzpomínat, smí (musí) domýšlet, dokonce i hádat, zda
porozuměl. Už jen proto má smysl si povídky přečíst – a nechat se inspirovat.
A těšit se na pokračování.
Helena Bretfeldová
