Jedna z nejznámějších tváří české žurnalistiky, moderátorka Daniela Drtinová, se rozhodla ukázat svou nemedializovanou tvář. Nedávno uvedená kniha Jako bych žila dva životy, kterou napsala spolu s básníkem Milanem Ohniskem, je osobní zpovědí, v níž otevřeně mluví o své duchovní cestě, snech a výjevech, které ji po ní vedly, či o práci, v níž zažila dvě krize České televize i řadu vrcholných politiků.
Proč jste se rozhodla napsat knihu o svém životě?
Impulz vzešel od Milana Ohniska, my jsme se seznámili díky Davidu Kollerovi (básník Milan Ohnisko je také autorem knihy rozhovorů se známým hudebníkem Who The Fuck is David Koller – poz. red.), protože Milan Ohnisko mě tenkrát oslovil na takovou krátkou větu do jejich knihy. Po nějaké době od něj vzešla nabídka, jestli nechci pro nakladatelství Druhé město takovou knihu vytvořit. Dlouho jsem váhala, vlastně rok, nejdřív jsem to úplně zavrhla s tím, že jsem si to neuměla představit, ani jsem neměla tu potřebu. Rok to ve mně pracovalo, Milan se taky nedal, za což jsem mu dneska vděčná.
V čem byl problém?
Věděla jsem, že když už bych takovou knihu psala, tak bych měla otevřít věci, které o mně lidé neznají a nemůžou vědět, protože jsou ve mně hluboko ukryté. Byla pro mě těžká představa, že se budu muset ponořit a otevřít ve věcech, které jsem třeba nikdy nikomu neřekla, dokonce ani některým svým nejbližším. Zároveň, když už by taková kniha vznikala, nemělo by smysl jít jenom po povrchu. Navíc tam byl problém, že se budu muset vracet ke stávce, k roku 2000, a taky k odchodu z České televize, a to jsem jednu dobu vnímala, že je pro mě už přeplavaná voda. Tím ponorem do sebe jsem si ale nakonec prošla takovou vnitřní sebeterapií, kde jsem si spoustu věcí pojmenovala, zacvakly mi do sebe. Dneska jsem vděčná, že ta kniha je.
Chybí vám někdy práce ve veřejnoprávní televizi?
Může to znít jako klišé, ale musím říct, že se mi to nestalo ani jednou. Ani jednou jsem odchodu z ČT nelitovala. Samozřejmě vliv na to má, že se DVTV daří, daří se jí už šest let, takže by to mohl být potvrzující se trend, tedy ty počáteční nejistoty, jestli projekt zafunguje, jsou pryč a teprve s tím pak samozřejmě přichází ten komfort nelitovat. Zároveň dělám podobnou práci.
Své práci se věnujete už několik desítek let. Co vás na ní ještě baví?
Je pravda, že jsem pocit vyhoření nikdy neměla. Jednak si myslím, že je to mým nastavením, že si ve všem něco najdu tak, aby mě to bavilo, a taky se ta práce v letech dost proměňuje. Forma je stejná, rozhovor, ale lidé v něm se mění, jsou tu nové události, nová témata, nové příběhy. Baví mě pořád si něco číst, asi jsem celkem zvídavá a je skvělé, že v DVTV můžu točit i rozhovory, do kterých se promítají věci, které mě hodně zajímají. Třeba právě nové poznatky o vědomí a fungování mozku, o kterých jsem mluvila s neurovědcem profesorem Horáčkem. Ta profese mě díky novým věcem neomrzí nikdy.
V čem vidíte smysl své moderátorské práce?
Jednak můžu divákům zprostředkovat informace, které jim třeba pomůžou při jejich rozhodování, třeba když odkrýváme slepá místa a nesrovnalosti u politiků. Když se budu dobře ptát, můžu jim odkrýt spoustu rovin ukrytých v našich hostech, kteří tam přicházejí s nějakým inspirativním příběhem. A pak taky můžu přinést vhledy do témat, která jsou těžká na nastudování. Určitě ten smysl není v poučování nebo ve vychovávání diváků. Mimochodem, na tomhle se dá v této profesi poměrně dost rychle dojet.
Televizní prostředí je obecně velmi řevnivé, existuje nějaká rivalita i v DVTV?
Já vím, že to asi bude znít k neuvěření, ale já jsem rivalitu vůči svým kolegům nikdy necítila, ani v ČT, natož v DVTV. Vždycky jsem mohla dělat přesně to, co jsem chtěla, a neměla jsem důvod řešit, co moderuje nebo dělá někdo jiný. Nevadí mi ani krásné a mladé kolegyně, ostatně Emmu (Smetanu – pozn. red.) jsem dovedla do týmu sama. A navíc DVTV je náš projekt, jsem šťastná, když se jí, myslím té malé televizi a lidem v ní, daří.
Prošla jste si dlouhou a složitou duchovní cestou, která vás dovedla ke křesťanství. Máte pocit, že už jste došla na konec?
Zakotvila jsem ve svém hledání ve svých třiatřiceti letech křtem. Zapadlo mi to vše do sebe jako puzzle. Všechny symboly, které se mi odmala objevovaly ve snech či stavech. Křesťanství jako duchovní systém tomu bylo nejblíž. Zároveň mě opravdu fascinuje, jak se v některých ohledech začínají potkávat současná věda s těmi prastarými spirituálními systémy, že třeba některé poznatky těch duchovních systémů začíná věda potvrzovat. Takže byť jsem duchovně ukončená, ve smyslu zakotvená, dál jsem otevřená nejrůznějším možnostem a pohledům na to, jak se vyvíjí vědomí, zda je, či není univerzální, co říkají nové vědecké poznatky o povaze naší reality a kdo opravdu jako lidské bytosti jsme. I tohle je pro mě veskrze duchovní téma, které se dnes navíc potkává i s vědou. Takže jsem neustrnula, jsem stále otevřená novým věcem.
Vidíte to jako inspiraci pro mladé?
Ta duchovní cesta, cítila jsem to tak, by mohla být pro mnoho lidí inspirací právě proto, že jsem si ji vyšlapala sama na základě vlastních vnitřních obrazů, které ze mě vyvstávaly, nikdo do mě nic netlačil. Když se bavím dnes s mladými lidmi, kteří nejsou ještě úplně pevně posazení v sobě nebo se potýkají s nějakými projevy, které z jejich psychiky vystupují a neumějí je moc zařadit a nevědí, kam spadají, jestli třeba nespadají do oblasti toho, čemu se dnes říká psychospirituální krize, řekla bych, že spousta lidí, kteří se potýkají s nějakými vnitřními obrazy, může mít pocit, že čelí nějaké psychické poruše nebo nepojmenovaným úzkostem, ale přitom jsou to třeba jenom volání z nevědomí, která se je snaží přimět, aby se na sebe podívali jiným způsobem, aby nastoupili ne třeba přímo na nějakou duchovní cestu, ale minimálně aby se začali věnovat vnitřní práci na sobě. Stejně jako se to dělo mně. Věřím, že všichni máme kontakt s nevědomými obsahy a s tím světem, kterému se říká duchovní, že je to základní vlastnost psychiky. Někdo to pak třeba vytěsní během života, nebo se jeho modlou stanou hmotné věci, ale jsem přesvědčená, že všichni v sobě tuhle potřebu duševního přesahu máme. A v tom si myslím, že by pro mladé mohl být můj příběh inspirativní.
A setkáváte se s pochopením?
Ono je to hodně zajímavé, ta víra spolu s kritickou analýzou, kterou používám při své profesi, by vlastně neměla jít dohromady. Řekla bych, že dřív, když jsem se toho dotkla, tohle bylo mnohdy jediné, co se mi vracelo, ne v negativním, ale v nepochopení. Jak je možné, že když používám při své práci kritickou analýzu, jde mi to dohromady s vírou. Dnes jsou k tomu ale lidé otevřenější a ochotnější se přiblížit, což podle všeho souvisí s tím sbližováním duchovních systémů a nové vědy. Byť třeba dřív byli zarytí ateisté nebo byli veskrze racionální, začínají připouštět věci, které s duchovním aspektem souvisejí. Připouštějí, že povaha reality může být trochu jiná, než jak se jeví, vědomí prazákladně přítomné ve hmotě a podobně. Najednou víc berou, víc chápou i víru, že nemusí být v kolizi s kritickou analýzou. Že spolu nebojují. V poslední době se s nepochopením nepotkávám, tedy mnohem méně, poslední dva tři roky se to hodně změnilo.
Uvádíte, že vás minulo hnutí MeToo. Jak tomu lze rozumět?
Minulo mě to v tom, že jak se v posledních desítkách let snažím dívat na věci víc v kontextu nebo nějakým syntetizujícím pohledem, tak hnutí jako MeToo vnímám jako konstrukty. Proto jsem k tomu v knize zaujala neutrální postoj. Má to ale jeden háček. Plně si totiž uvědomuji, že jsem nikdy nezažila výrazné situace, ve kterých bych potřebovala tyhle konstrukty používat, protože jsem měla prostě štěstí. A vím, že spousta žen nebo menšin či skupin takové štěstí neměla. Nejsem tedy tak nabubřelá, abych neuznávala, že v určitých dobách jsou takové konstrukty nutné, aby se balancovala nerovnováha ve společnosti. Zároveň to ale vnímám tak, že všechny tyhle konstrukty, které vznikají pod nějakým napětím ve společnosti, jdou ode zdi ke zdi. To tak prostě bývá. A mně zkrátka takhle široce pojatá škála ode zdi ke zdi není blízká.
Podrobně popisujete svůj život už od útlého dětství a mluvíte o vztazích v rodině, které, jak se zdá, nebyly vždy jednoduché. Zároveň jedním dechem dodáváte, že jsou dnes vztahy v rodinách příliš přecitlivělé. Jak to tedy je?
Nejlépe to bohužel vidím na tom, jak jsem rozmazlila svoji dceru. Jenom doufám, že ona svojí inteligencí a rezistencí vliv vrtulníkové matky přepere. Naše generace vyrůstala velmi často v rodinách, kde vřelosti a péče nějak extra moc nebylo, protože to prostě ani nešlo. My jsme byli tři sourozenci, žádné služby neexistovaly, rodiny byly rády, že nějak přežívaly, a tak se ani s námi naši rodiče moc nemazali, aspoň když se o tom bavím se svou generací. Díky tomu jsem ale byla od třinácti let samostatná. A dnes tedy vrtulníkoví rodiče, jak neustále „satelitujeme“ kolem našich dětí, to je zase druhá věc, kdoví, co to s těmi dětmi udělá. Ukáže se až časem, jestli to udělalo nějakou výraznější škodu, nebo ne. Ale to je ono, my lidé nikdy nejsme schopni udržet naše věci v rovnováze a lítáme ode zdi ke zdi.
Velmi otevřeně se v knize vyjadřujete i o své dceři. Neměla problém s tím, že o ní takto mluvíte?
Nat tu knihu ještě celou nečetla, podívala se na fotky, přefocovala si je a dávala někam na Instagram, takže asi v pohodě. Řekla bych, že mi důvěřuje, že bych tam nenapsala věci, které by šly u ní přes míru. Myslím, že chápe, proč jsem některé věci u sebe víc otevřela, to respektuje a nijak to nekomentovala, ale zároveň ví, že u ní bych za hranu nešla. Ale mezi námi se taky neděje nic, co by neunesl papír. Takže to nijak neřešila, jednu knihu jsem jí dala, jak říkám, zatím jí spíš tak listovala a pocitově na ni asi působila dobře. Uvidíme, jestli ji někdy přečte, žertovala, že si ji přečte až po mé smrti.
Knihu tvoří i rozhovory s dvacítkou vašich nejbližších. Vaši rodiče o vás třeba říkají, že jste ráda středem pozornosti. Je to tak?
Když to řeknou vaši rodiče, kteří by vás měli dobře znát i z dřívějška, tak by na tom něco pravdy být mělo. Je to tak, že asi mám obě ty polohy v sobě. Kdybych nechtěla být občas vidět, asi bych vůbec nemohla dělat tuhle práci, nikdy bych třeba nedávala rozhovory do časopisů nebo bych vůbec nešla do takové knihy, kde se otevřete úplně. Na druhou stranu nerada soustavně a setrvale otevírám svoje soukromí. Jsem hodně, hodně introvertní, poslední dva roky vlastně nikam nechodím, prostě si jenom čtu, vzdělávám se, dívám se na seriály, píšu knihy a chodím do práce. Pak mám zase období tříleté, dvouleté, které je extrovertnější. Asi to bude, jako všechno u mě, takové ambivalentní.
ak kniha vznikala?
Milana zaujal můj příběh, který není úplně mediálně známý, který jsem nikdy mediálně neprezentovala. Když jsme se po roce domluvili, že knihu budeme vytvářet, měla jsem jen jednu podmínku: že na knize budu spolupracovat. A to proto, že jsem musela hodně odkrývat vrstvy do hloubky sebe samé a tyhle vrstvy se vám občas špatně dávají do slov. Neměnila jsem v písemné formě obsahově nic, co jsem v původním rozhovoru řekla, ale měnila jsem třeba způsob vyjadřování, aby to bylo autentické a já se v tom poznávala. Milan rozhovor velmi dobře vedl, a na co se zeptal, na to dostal odpověď.
Kdo myslíte, že bude vaším čtenářem? Vaši diváci?
Věřím, že naši diváci, a protože my máme nejvíc diváků mezi 25 a 35 lety, zároveň v poslední době i mladší diváky, tak jsme tomu přizpůsobovali knihu i vizuálně, aby i fotky, které tam jsou, nebyly příliš usedlé nebo odrazující v tom smyslu, že v tom psaném textu nebudu mít třeba mladším divákům co říct. Když jsem vybírala fotky do fotoalba, vybírala jsem takové, které, nějakým způsobem jsem tomu věřila, budou moct oslovit, pobavit a inspirovat i mladší diváky. S textovým materiálem jsme už ale takhle nepracovali. Tam už jsme šli autenticky po tom, jak se ze mě jednotlivé obrazy vynořovaly, protože tam bych to už vnímala jako kalkul a bylo by to znát.
***
