Od Šumburka přehlédne se celá krajina na vše strany, také jest zde proslulý doktor, který jest velmi stár, ale výtečně prý nemocné léčí a hojí. Z cestovního deníku císaře Josefa II. 

Ďábel 

„Teufel,“ představil se můj nový nakladatel a odložil si plášť. Četl ve sborníku Kruhu autorů Liberecka moje povídky na motivy jizerskohorských pověstí a nabídl mi vydání knížky, takže teď přijel za mnou do kanceláře, abych podepsal nakladatelskou smlouvu. 
„Dáte si něco k pití, kafe, čaj?“ „Přinesl jsem něco slavnostnějšího,“ řekl Teufel a vytáhl z aktovky nazlátlou lahev. Nechtěl jsem odporovat někomu, kdo má v rukou osud mojí knižní prvotiny, takže jsem donesl dvě sklenice a aspoň džbánek vody na zředění. V místnosti se šeřilo. Slyšeli jsme vrzání schodů a bouchání těžkých domovních dveří, jak poslední archiváři odcházeli domů. Naše budova stojí na konci města, za okny je už jenom les a výpadovka na Prahu. 
„Máte to tu pěkný,“ prohodil Teufel. Sto let předtím, než se sem přestěhoval okresní archiv, sídlil v tomhle domě sirotčinec a někteří kolegové tvrdí, že tu pořád cítí smutek dávno zmizelých chovanců. Rozsvítil jsem aspoň stolní lampu a rozpálil si útroby douškem whisky.
Teufel ke mně přes stůl posunul smlouvu. Zběžně jsem pročetl údaje o minimálním vydaném nákladu a procentech ze zisku, i když jsme oba věděli, že budu souhlasit se vším. Přiložil jsem hrot propisky k papíru, ale vytlačil do něj místo písma jen slabou rýhu. 
„Dopsala mi náplň,“ neřekl jsem ani, protože Teufel už mi přes stůl podával svoje plnicí pero. Když jsem ho vzal do prstů, bylo horké, zřejmě ho měl dlouho v náprsní kapse. Pak jsem rudým inkoustem napsal svoje jméno. 
Pití nám rozvázalo jazyky a zbytek večera jsme si jen tak povídali. Teufel mi řekl o svých literárních kontaktech v Austrálii a na Novém Zélandu, a že jestli dostaneme grant z ministerstva, mohli bychom tu knížku nechat přeložit do angličtiny. 
„Myslíte, že pověsti z Jizerek tam budou někoho zajímat?“ pochyboval jsem polichoceně a nechal si dolít. 
„Určitě, je to místopisný, a zároveň univerzálně srozumitelný, přesně po tom je dneska sháňka na veletrzích. Ta pověst oKittelovi – Ďáblův doktor, Faust Jizerských hor – ta má potenciál.“ 
Dmul jsem se opileckou pýchou, jako bych doktora Kittela sám vymyslel. Ukázal jsem k oknu. „Kdyby nebyla tma, tak támhle uvidíte hřeben Černý studnice. Na druhý straně je Krásná, dřív se jí říkalo Šumburk, a tam Kittel žil. Dodneška tam stojí Burk, jeho dům.“ 
„A jak to bylo s tou čarodějnou knihou, co málem zabila jeho děti?“ 
Tohle zajímalo každého. Doktor Kittel dosáhl takových léčitelských úspěchů, že už během jeho života ho lidé pokládali za černokněžníka; a jednou, když zrovna pobýval u pacientů v Praze, se prý jeho děti vkradly k němu do pracovny a začaly číst v knize, kterou tam našly. Čím déle četly, tím víc obloha nad Burkem temněla hejny černých ptáků s očima krvavě planoucíma. Kittela se zmocnila zvláštní předtucha, proto usedl na svůj kouzelný plášť a letěl tryskem k domovu. Dorazil v poslední chvíli, protože ďáblové v ptačích tělech právě rozrazili okno a vtrhli do pracovny, aby děti uklovali. Kittel popadl knihu, přečetl pozpátku vyvolávací zaříkadla, a havrani ustoupili. Potom svoje kouzelné spisy zakopal kdesi v okolí Burku, aby nebyly nebezpečné dalším lidem. 
„Něco vám ukážu,“ pronesl jsem důležitě. Seběhl jsem o patro níž do trezoru, do přihrádky číslo devět, vytáhl odtud kazetu z tvrdého papíru a spěchal s ní zpátky nahoru. „Máme jednu z knih, co Kittelovi nejspíš patřily,“ vytáhl jsem Smržovský grimoár z ochranné kazety. „Největší poklad našeho archivu.“ 
Položil jsem knihu před Teufela. Byla zrestaurovaná, dezinfikovaná, zbavená plísně, doklížená, s listy zpevněnými japonským ručním papírem a vsazená do nové vazby, ale nic to neubíralo na kouzlu, které na nás oba dýchlo, když ji Teufel otevřel a slabikoval německý nadpis. 
D. Johanna Fausta kniha mirákulí, uměn a divů neboli jeho vlastní rukopis, zvaný Trojnásobné pekelné zaříkání, čímž já jsem přinutil duchy, aby mi museli přinést, po čem jsem toužil, ať zlato nebo stříbro, poklady velké či malé, také zázračný kořen, i co jinak ještě na Zemi jest, všeho jsem se domohl pomocí této knihy, také moci duchy opět osvobodit. 
„Duchy?“ zeptal se Teufel, jako by si nebyl jistý správným překladem. 
„Duchy pekelný říše,“ přikývl jsem. „Ďábly.“ „A tu knihu opravdu napsal Faust?“ Znovu jsem přitakal. „Tohle je samozřejmě opis. A v některejch pasážích se navíc od originálu liší.“ 
Pod názvem knihy byl připsaný letopočet: Lion MCDLXIX. 
„1469?“ vzhlédl Teufel nedůvěřivě. 
„Ten letopočet neodpovídá,“ souhlasil jsem a musel ocenit jeho přehled. „Faust svoji knihu vydal až roku 1501 a tenhle opis pochází asi z osmnáctýho století. Tím datováním chtěl opisovač nejspíš jenom zvýšit cenu tý knihy.“ „A ví se, kdo to byl, ten opisovač?“ Pokrčil jsem rameny a vykládal mu, jak grimoár před víc než osmdesáti lety našel učitel Meissner v Lučním mlýně na Smržovce a že mlynářova rodinabyla příbuzná s Kittelovými a jejich předek dělal písaře na zámku v Sychrově, kde možná tu knihu opsal a potom ji dal Kittelovi. „Ale jsou to jenom dohady, přesně se to nedá zjistit…“ 
Teufel přikyvoval a upřeně si prohlížel druhý list. Pod nápisem Nigre Mantia, tedy Černé umění, tam byl nakreslený dvojitý kruh rozdělený na sféru hmotného a nehmotného světa; uprostřed stál černý pták se zázračným kořenem v zobáku. 
„Nádhera,“ Teufel knihu opatrně zavřel. Povstal, dolil nám a podal mi moji sklenici. „Děkuju vám, že jste mě tak obohatil.“ 
Usmál jsem se skoro zjihle a obrátil do sebe svoji whisky. Blesklo mi hlavou, že je najednou nějaká ztuchlá. 
Probudila mě urputná bolest hlavy. Všude byla tma a na chvíli se mě zmocnil strach, že jsem oslepl, ale nakonec jsem nahmatal stolní lampu a rozsvítil. Před očima mi stála poloprázdná lahev, s námahou jsem zaostřil na etiketu Devil’s Share. Sklenice byly umyté, jinak na stole neleželo nic – ani moje nakladatelská smlouva a samozřejmě ani Smržovský grimoár. 
Abych měl jistotu, že se mi to celé nezdálo, dovrávoral jsem dolů k trezoru; přihrádka devět byla bezútěšně prázdná. Na záchodě jsem si opláchl obličej a vrávoral zpět do kanceláře. Netušil jsem, jaká je sběratelská hodnota Smržovského grimoáru, ale jeho hodnota historická byla nevyčíslitelná. Oproti ostatním opisům Faustovy knihy je unikátní v tom, že obsahuje i takzvaný Klíč, mystické poučení, jak se osvobodit z moci ďábla, kdyby mu neopatrný čtenář navzdory Faustovu varování upsal duši. Zároveň je ten rukopis důležitý doklad o rozšíření faustovské pověsti, a vůbec víry zdejších horalů v nadpřirozeno. Polkl jsem kyselou slinu. Bylo jasné, že mě vyhodí z práce, a zřejmě mě i zažalují. 
Když jsem se potácel dolů do města, německé vily na mě zíraly lhostejnými skelnými pohledy a fáborky nad autobazarem chichotavě šelestily v nočním větru. Napadlo mě, že Teufel třeba ještě nestihl odjet… Křižoval jsem prázdné ulice a marně se ptal v recepcích hotelů, kde mě pokládali za opilce a výtržníka. 
V krvi mi vířily zbytky Devil’s Share i Teufelových hypnotik. 
Domů jsem šel přes hráz. Za přehradou se černal náš věžák, kde svítilo už jen okno sochaře Slívy v posledním patře a odsud to vypadalo jak pokračování hvězdné oblohy. Nedávno jsem četl o teorii astronomů, že kolem Slunce kdysi obíhalo o jednu planetu víc, ale gravitace ostatních planet ji vytlačila z oběžné dráhy a ten ztracený svět prý dodnes bloudí vesmírem. Myslel jsem na svoji ženu, a jak naše postel ze začátku voněla čerstvým dřevem. Na hladině pode mnou se převalovalo hejno kaprů a vytvářelo divoké, proměnlivé obrazce ve světle hrázních luceren. Zmámeně jsem na ně zíral, nakloněný přes zábradlí. Staří mystici říkají, že všechna magie je v přírodě a adepti čarodějnictví musejí přírodu pokorně pozorovat. Astrofyzici pomocí pokusů s laserovými paprsky vymysleli teorii, jak mohl na Zemi vzniknout život, a přitom pořád nedokážou život definovat a říct, v čem spočívá jeho jedinečnost. Vzpomněl jsem si na sousedku, která před lety skočila z druhé strany hráze, ale dole se zabořila po kolena do bahna, takže se nezabila, jenom si rozdrtila nohy; s ohleduplně nezúčastněným pohledem jí dneska otevíráme dveře výtahu, aby mohla s vozíkem projet. Odstoupil jsem od zábradlí, protože se mi pekelně zatočila hlava. Cítil jsem, jak mi do krku stoupají žaludeční šťávy, a ke křoví za koncem hráze jsem doběhl v poslední chvíli.