Oslovení je bytostnou součástí života, bez něhož bychom nemohli být. Báseň je vždy oslovením, lze říci přeneseně, že i samotné bytí je oslovením, a my si v něm také nejsme zcela jisti, co či kdo nás oslovuje a zda tomuto oslovení správně rozumíme. "Jsme i nejsme tím, ke komu se mluví," říká autor. Jde patrně o neustálou oscilaci; i když básník oslovuje konkrétní osobu, neznamená to, že kvůli tomu přestaneme báseň číst nebo poslouchat. Básník sotva může někoho z okruhu adresátů vyloučit - jak by to mohl prosadit? Že by báseň nepublikoval nebo zničil a připravil o ni ostatní, nebo že by někomu její recepci explicitně zakázal? A třeba přímo v textu? To už jsme na hranicích paradoxů logiky a pohybujeme se v oblasti psychologie komunikace, která nám báseň až tak příliš neotevře. A vůbec, bylo by zcela legitimní zeptat se samotných básníků, jak oni spatřují svoje Ty, jak si ho evokují, budují a jak s ním pracují. Je to téma pro opravdu pěknou anketu. 

Podívejme se z tohoto aspektu na přístupy ve dvou sbírkách, které jsem zařadil do básnické hlídky těchto Bagatel - Petr Halmay: Skrytá kopie (Triáda 2022) a Sylva Fischerová: Jiný život. Wittgenstein (Druhé město 2023). Halmay ve čtrnácti básních užívá ich-formu, v osmi du-formu; oslovuje se s jistým poodstoupením, aby něco nepřehlédl či nepřeslechl. Nad vším zní otázka - byl jsi to ty? Do jaké míry odpovídá subjekt z minulosti tomu současnému? Ale může jít i o momentální nastavení - ve chvíli, kdy je autor hlouběji sám v sobě, splývá s Já, jindy po sobě spíš pátrá, přivolává se. Reminiscence prostupují většinu básní, upínají se k detailům, jako by ty jediné měly přežít nápor času a vzdálenosti. "Místa, jež zmiňuji, už místy vesměs nejsou. Jen pouhou skulinou v určité vteřině." Jediná jistota se jmenuje nejistota. "Co jsem to vlastně psal, / když jsem byl přesvědčený, / že píšu / sama sebe? / A co jsem cítil / ohlušený vlastními slovy?" 

Okamžik vetknutý do vesmíru věčnosti je neuchopitelný. Vznáší se nad námi jako záhadná (ne)přítomnost toho, co bylo, ale už není. Nějak to sice zůstalo v realitě, spíš jako jakýsi pozůstatek, ale žije to i v paměti. Nevíme, jak jsou naše vzpomínky věrné (a jsme jim věrní my?). Soudím podle filmů, které jsem po letech zhlédl znovu: s překvapením i hrůzou zjišťuji, že scény, které se mi pevně vepsaly do paměti, vypadají někdy zcela jinak, ba i protikladně tomu, co se ve mně zafixovalo. Tak to bude asi i s tím, co si už pustit znovu nemůžeme. "Jak skvostný úlovek / mohl se zdát snad / život - / zvíře, co nepoznané / vstoupilo na planinu. // A stejně bezejmenná / zableskla se rosa / u jeho / kopyt." (Báseň je věnována Památce Ernesta Hemingwaye, toho básníka mladých, protože málokdo dokázal tak zachytit intenzitu a plnost života a velikost očekávání jako on - v šestnácti sedmnácti jsem jeho knihy hltal, což se pak posunulo téměř k jisté averzi; dnes je snad příležitost k jakési syntéze.)

Vzpomínka je každopádně zázrak a dar, někdy danajský. Blaze těm, kterým nostalgie nic neříká. Ale málokterý básník by měnil. "Poledne ve Hřebči. Tikot nástěnných hodin. Ten ale v tu chvíli z verandy neslyšíš. Ne, žádné znamení. Ne, žádné pochybnosti. Byť v nitru dítěte pád neodvratně nastal." Nestalo se nic a stalo se všechno.

Sylva Fischerová toho napovídá hodně, i v té myšlenkové překotnosti ale usiluje o spád a důslednost. Je tázavá, zadíravě znepokojivá a neklidná, stále sama sobě něco namítá, přeříkává se, zvyšuje hlas, tone v zahloubání. Je vážná, smrtelně vážná, jak tvář antické sochy, jak tvář Gorgony. Chce svázat do uzlíčku zmatek světa, matematické vzorce, filozofické věty a to tak vratké srdce. Může nás smířit se světem, kde se používá slovo "typka"? Je naježená, s husí kůží, se slanou kůží, rozdurděná, vlídná, omytá sluncem; prchlivá, prchající, uprchlá, zas chycená a přivlečená nazpátek; s ukazovákem namířeným do oblaků, s ukazovákem na nose. Ještě se na něj trefí - ale do středu bytí, do jeho srdce se pořád netrefujeme. Oči v horečce těkají; oči jsou všetečné, oči jsou pokojné, ba mírné a spočívají na hrajících si mořských vlnkách, v Řecku ovšem. "Osamocené výkřiky / situací / přeznačené pamětí a tím, co následovalo" - k tomu by se mohl přihlásit i Halmay. Fischerová by asi nevydržela u jednoho způsobu oslovení, je příliš individualistická i sociální zároveň, ale občas si nevšimne, že ten, komu něco vzrušeně vykládala, už odešel. A stejně se to neříká do prázdna. "Zda by bůh bez / nejnehodnějšího, nej- / zavrženíhodnějšího tvora / ještě zůstal bohem?" Někdo to poslouchá, třeba Simone Weilová, a je jí líto, že to nenapsala sama, a je ráda, že někdo to napsal.

Na úplný konec ještě omluva. Sympatická knížka Petra Ladmana a Břetislava Ditrycha, o níž jsem psal v minulých Bagatelách, se nejmenuje Bibliofil na cestách, nýbrž Knihomil na cestě, a království, o němž se tu mluví, se nazývá Tonga, nikoli Toga. Mea culpa, mea maxima culpa - jedinou omluvou mi mohou být žlučníkové koliky, s nimiž jsem v tu dobu obden zápasil, a tak jsem korekce zaznamenal, ale neuložil. Žlučník už nemám, jestli jsem se s ním zbavil i nepozornosti a nedbalosti, se teprve uvidí.