recenze v časopisu Host
Autor / Petr Adámek Datum / 21.10.2016
Má každý snů svých Anuradhapuru
Když roku 1973 vyšel výbor z poezie Jaroslava Vrchlického pořízený Zdeňkem Pešatem, básník, editor a překladatel Ivan Slavík jej na stránkách svého deníku zhodnotil následovně: „Ty nešťastné antologie! Jako právě tahle. K ničemu, bez užitku, protože spřádané, slátané slepým nevidomým zrakem, barvoslepým na poesii. Skutečných básní bys tu na prstech spočítal. A z Vrchlického by se dala udělat dobrá několikasvazková antologie. Já však myslím na jednu tenkou knížku - která by obsahovala nejlepší z nejlepšího. Takový Vrchlický, to by byl básnický klenot. Nikdy nebudu mít příležitost sestavit ji.“ Této příležitosti se však dostalo Ivanu Wernischovi, jehož výbor z básní Jaroslava Vrchlického letos vydalo Druhé město v mimořádně citlivé grafické úpravě Bedřicha Vémoly.
„Viděli jste někdy sádrový odlitek Vrchlického pravé ruky? Té ruky, která popsala tolik listů papíru, že ať počítáme, jak počítáme, vychází nám ta práce na několik dlouhých lidských životů? Ta ruka je opotřebovaný nástroj, spár, mozolnatý, zkroucený písařskou křečí, vypadá, jako by byla ze dřeva. Je to vlastně děsivé, ale klobouk dolů.“ Tato slova pronesl Ivan Wernisch v rozhlasové verzi své antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Projdemeli Wernischovo dílo se záměrem sledovat přímé odkazy na Jaroslava Vrchlického, zjistíme, že tohoto básníka Wernisch vždy nějak vedl v patrnosti a různými cestami se k němu vracel. Nejpříměji v polovině osmdesátých let, kdy v soukromém tisku Jiřího Hůly uveřejnil dva Vrchlického sonety „Pověst námořníků“ a „Perly“, které v následných sedmi variacích postupnou redukcí jednotlivých veršů proměnil v minimalistické „wernischovské“ básně. Několik stop najdeme i v Pekařově noční nůši, mezi nimiž vyniká i tento poněkud vypjatý zápis: „Vrchlický - Carducci. Vrchlický naprskal Carduccimu do tváře - tj. přeložil jeho básně do češtiny.“ Samotný klasik vstoupil do Wernischova díla v knize Proslýchá se, kde jej učinil hlavní postavou dvou krátkých prozaických textů „Chudý ctitel“ a „Velikán III“, svou anekdotickou povahou náležící k ostatním „apokryfům“ ze života Karla Sabiny či Josefa Hlávky. Avšak podstatná jsou pro nás závěrečná slova Jana Šulce z jeho předmluvy k trojsvazkovému výboru z Wernischova díla Příběh dešťové kapky: „Kdybych měl svůj pocit z Wernischova autorského výboru srovnat s nějakým svým dávným čtenářským zážitkem, hned mi tane na mysli Seifertův čtivý dvousvazkový výbor z básní Jaroslava Vrchlického. Toho Vrchlického, s jehož básní si Ivan Wernisch hraje i na stránkách tohoto výboru a který patří k jeho básníkům nejmilovanějším.“
Žánr výboru
Kromě zmíněné antologie Seifertovy stojí za pozornost ještě výbor Zahrada slov, který roku 1983 sestavil Rudolf Havel za účelem představit Vrchlického coby mistra veškerých klasických forem, sonetem počínaje a francouzskou baladou konče. Každý editor si musí být vědom toho, co kdysi vyjádřil Milan Exner, když napsal, že Vrchlický není strom, nýbrž celý les. Máme co dočinění s básníkem, který si osvojil mohutné gesto, jímž je možno jeho poezií dotýkat se téměř všech oblastí života a umění. Opravdovost, nesporné nadání a respektuhodná píle jej k tomuto univerzalismu opravňovala.
Wernisch pro svůj výbor nezvolil tematické členění, s výjimkou básně úvodní a závěrečné, tvořících cosi jako svorník celku, řadí básně pouze chronologicky, čímž je zajištěno dobrodružné putování od básní drobných, náladových, jimiž tu a tam prokmitává jemný humor ruku v ruce s půvabnou všímavostí k rozličným detailům („dva na sebe se usmívají / melouni“; „kantor šňup si z piksly pozlacené“; „do sušáren snášejí se slívy“; v básni o pařížském předměstí ke krásám večera neteční měšťáci „na terase sedí / a do talířů funí, ryby jedí“) přes výjevy a scény vyloženě makabrózní (sem patří mistrovská báseň „Bianka“ nebo jiná, bezejmenná, vyprávějící o chmurném přenocování v klášterní cele, jejíž mrazivý dojem nepoškodí ani některé lumírovské obraty: „Také dobře! - Či být lépe můž?“) až k básním intimním a civilním, z nichž je více než jindy cítit, jak Vrchlický počítá s účastným a chápavým čtenářem, k němuž někdy přistupuje s odzbrojující sdílností („Parte, Pes, Dojem“).
Wernischovým záměrem nebylo sestavit výbor takzvaně reprezentativní, nýbrž představit „svého“ Vrchlického, přičemž - jak se zdá - nic podstatného nechybí. Pomíjí například čítankovou „Za trochu lásky“ Oken v bouři, vybírá však z téže sbírky méně nápadné, leč o tragice básníkovy tehdejší životní krize o poznání naléhavěji vypovídající sedmiverší. Ale i tehdy, ustrojí-li Vrchlický svou báseň do mytických či historických reálií, vykouzlí před námi verše čistoty až průzračné, pramenící z věcí prožitých: „Dej mi tu ruku z mlhy, / tu ruku vlhkou, měkkou, plnou stínů, / a pojďme!“ („Teiresias k chlapci jej vedoucímu“).
Živoucí rytmy
Mnohá z básní zasáhne svým prvním veršem, o němž Vítězslav Nezval soudí, že se napíše „jaksi sám, jako začíná konvulse rodící ženy“, neboť „je velmi nebezpečné vymýšlet si uměle rytmus, jehož není“. Zkusíme-li číst Vrchlického básně výhradně úvodními verši, užasneme, co všechno tento básník věděl o účincích rytmu a podmanivosti správně zvoleného slovosledu: „Má každý snů svých Anuradhapuru“; „Znáš onu zem? Ach ano, tak to znělo!“; „Když zakotveno v hlubinách svých moře, kde jsi byl?“ a tak dále. Jedině ruka pevná a jistá mohla rozeznít své básně verši takovéto ražby: „Ach, Juvenale můj i starý Martiale, / tím bahnem století se máme vléci dále?“; „Mně z hlavy nejde onen starý žebrák / Bastien Lepage jak jej maloval“. Vrchlický ovládal umění sklenout báseň od prvního verše k poslednímu tak, aby nedošlo k narušení celku a my ji přečetli jakoby jedním dechem, jímž byla pravděpodobně i psána (příkladem za všechny budiž básně „Z ulice“ či „Medusa“); tady se můžeme opřít o důvěryhodnou knihu Alberta Pražáka Vrchlickémunablízku: „Za tu hodinku od devíti do deseti napsal někdy i několik básní, všechny přímo na čisto, pro tisk, bez škrtů, jen tu a tam s menší opravou a úpravou, jako by to byl napsal jen několik dopisů.“
Vrchlický byl mimořádný zjev, zároveň však platí mínění Oldřicha Králíka, že si s tímto básníkem stále tak trochu nevíme rady. „Postupně se vynořuje a neodolatelně si čtenáře podmaňuje lidská osobnost básníkova,“ píše Králík roku 1947. Ivan Wernisch svůj výbor nedoprovodil předmluvou ani doslovem, lze se však domnívat, že nejen básnické umění, ale též lidský profil Jaroslava Vrchlického byl popudem k této nanejvýš citlivě připravené knize, která ve svém úhrnu působí dojmem přesvědčivého portrétu velkého a stále živoucího tvůrce.
***
Nezapadlo slunce nad básníkem, který byl, aneb vstupte do kabinetu české poezie
O autorovi| Petr Adámek, Autor je literární kritik.
„Viděli jste někdy sádrový odlitek Vrchlického pravé ruky? Té ruky, která popsala tolik listů papíru, že ať počítáme, jak počítáme, vychází nám ta práce na několik dlouhých lidských životů? Ta ruka je opotřebovaný nástroj, spár, mozolnatý, zkroucený písařskou křečí, vypadá, jako by byla ze dřeva. Je to vlastně děsivé, ale klobouk dolů.“ Tato slova pronesl Ivan Wernisch v rozhlasové verzi své antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Projdemeli Wernischovo dílo se záměrem sledovat přímé odkazy na Jaroslava Vrchlického, zjistíme, že tohoto básníka Wernisch vždy nějak vedl v patrnosti a různými cestami se k němu vracel. Nejpříměji v polovině osmdesátých let, kdy v soukromém tisku Jiřího Hůly uveřejnil dva Vrchlického sonety „Pověst námořníků“ a „Perly“, které v následných sedmi variacích postupnou redukcí jednotlivých veršů proměnil v minimalistické „wernischovské“ básně. Několik stop najdeme i v Pekařově noční nůši, mezi nimiž vyniká i tento poněkud vypjatý zápis: „Vrchlický - Carducci. Vrchlický naprskal Carduccimu do tváře - tj. přeložil jeho básně do češtiny.“ Samotný klasik vstoupil do Wernischova díla v knize Proslýchá se, kde jej učinil hlavní postavou dvou krátkých prozaických textů „Chudý ctitel“ a „Velikán III“, svou anekdotickou povahou náležící k ostatním „apokryfům“ ze života Karla Sabiny či Josefa Hlávky. Avšak podstatná jsou pro nás závěrečná slova Jana Šulce z jeho předmluvy k trojsvazkovému výboru z Wernischova díla Příběh dešťové kapky: „Kdybych měl svůj pocit z Wernischova autorského výboru srovnat s nějakým svým dávným čtenářským zážitkem, hned mi tane na mysli Seifertův čtivý dvousvazkový výbor z básní Jaroslava Vrchlického. Toho Vrchlického, s jehož básní si Ivan Wernisch hraje i na stránkách tohoto výboru a který patří k jeho básníkům nejmilovanějším.“
Žánr výboru
Kromě zmíněné antologie Seifertovy stojí za pozornost ještě výbor Zahrada slov, který roku 1983 sestavil Rudolf Havel za účelem představit Vrchlického coby mistra veškerých klasických forem, sonetem počínaje a francouzskou baladou konče. Každý editor si musí být vědom toho, co kdysi vyjádřil Milan Exner, když napsal, že Vrchlický není strom, nýbrž celý les. Máme co dočinění s básníkem, který si osvojil mohutné gesto, jímž je možno jeho poezií dotýkat se téměř všech oblastí života a umění. Opravdovost, nesporné nadání a respektuhodná píle jej k tomuto univerzalismu opravňovala.
Wernisch pro svůj výbor nezvolil tematické členění, s výjimkou básně úvodní a závěrečné, tvořících cosi jako svorník celku, řadí básně pouze chronologicky, čímž je zajištěno dobrodružné putování od básní drobných, náladových, jimiž tu a tam prokmitává jemný humor ruku v ruce s půvabnou všímavostí k rozličným detailům („dva na sebe se usmívají / melouni“; „kantor šňup si z piksly pozlacené“; „do sušáren snášejí se slívy“; v básni o pařížském předměstí ke krásám večera neteční měšťáci „na terase sedí / a do talířů funí, ryby jedí“) přes výjevy a scény vyloženě makabrózní (sem patří mistrovská báseň „Bianka“ nebo jiná, bezejmenná, vyprávějící o chmurném přenocování v klášterní cele, jejíž mrazivý dojem nepoškodí ani některé lumírovské obraty: „Také dobře! - Či být lépe můž?“) až k básním intimním a civilním, z nichž je více než jindy cítit, jak Vrchlický počítá s účastným a chápavým čtenářem, k němuž někdy přistupuje s odzbrojující sdílností („Parte, Pes, Dojem“).
Wernischovým záměrem nebylo sestavit výbor takzvaně reprezentativní, nýbrž představit „svého“ Vrchlického, přičemž - jak se zdá - nic podstatného nechybí. Pomíjí například čítankovou „Za trochu lásky“ Oken v bouři, vybírá však z téže sbírky méně nápadné, leč o tragice básníkovy tehdejší životní krize o poznání naléhavěji vypovídající sedmiverší. Ale i tehdy, ustrojí-li Vrchlický svou báseň do mytických či historických reálií, vykouzlí před námi verše čistoty až průzračné, pramenící z věcí prožitých: „Dej mi tu ruku z mlhy, / tu ruku vlhkou, měkkou, plnou stínů, / a pojďme!“ („Teiresias k chlapci jej vedoucímu“).
Živoucí rytmy
Mnohá z básní zasáhne svým prvním veršem, o němž Vítězslav Nezval soudí, že se napíše „jaksi sám, jako začíná konvulse rodící ženy“, neboť „je velmi nebezpečné vymýšlet si uměle rytmus, jehož není“. Zkusíme-li číst Vrchlického básně výhradně úvodními verši, užasneme, co všechno tento básník věděl o účincích rytmu a podmanivosti správně zvoleného slovosledu: „Má každý snů svých Anuradhapuru“; „Znáš onu zem? Ach ano, tak to znělo!“; „Když zakotveno v hlubinách svých moře, kde jsi byl?“ a tak dále. Jedině ruka pevná a jistá mohla rozeznít své básně verši takovéto ražby: „Ach, Juvenale můj i starý Martiale, / tím bahnem století se máme vléci dále?“; „Mně z hlavy nejde onen starý žebrák / Bastien Lepage jak jej maloval“. Vrchlický ovládal umění sklenout báseň od prvního verše k poslednímu tak, aby nedošlo k narušení celku a my ji přečetli jakoby jedním dechem, jímž byla pravděpodobně i psána (příkladem za všechny budiž básně „Z ulice“ či „Medusa“); tady se můžeme opřít o důvěryhodnou knihu Alberta Pražáka Vrchlickémunablízku: „Za tu hodinku od devíti do deseti napsal někdy i několik básní, všechny přímo na čisto, pro tisk, bez škrtů, jen tu a tam s menší opravou a úpravou, jako by to byl napsal jen několik dopisů.“
Vrchlický byl mimořádný zjev, zároveň však platí mínění Oldřicha Králíka, že si s tímto básníkem stále tak trochu nevíme rady. „Postupně se vynořuje a neodolatelně si čtenáře podmaňuje lidská osobnost básníkova,“ píše Králík roku 1947. Ivan Wernisch svůj výbor nedoprovodil předmluvou ani doslovem, lze se však domnívat, že nejen básnické umění, ale též lidský profil Jaroslava Vrchlického byl popudem k této nanejvýš citlivě připravené knize, která ve svém úhrnu působí dojmem přesvědčivého portrétu velkého a stále živoucího tvůrce.
***
Nezapadlo slunce nad básníkem, který byl, aneb vstupte do kabinetu české poezie
O autorovi| Petr Adámek, Autor je literární kritik.
