recenze v časopisu Tvar
Autor / Milan Šedivý Datum / 8.9.2016
COPAK SE ASI DĚJE V KABINETU
Jaroslav Vrchlický: Kabinet Mistra Vrchlického. Ed. Ivan Wernisch Druhé město, Brno 2016, 128 s.
Jaroslav Vrchlický. Titán, který zasáhl prakticky do všech literárních druhů a žánrů. Vítězslav Nezval na začátku padesátých let trefně přirovnal jeho dílo k nádhernému městu, v jehož ulicích, třídách, čtvrtích, parcích a předměstích se málokdo vyzná. I když má s tou špatnou orientací pravdu, autor si to zavinil tak trochu sám. Celá jeho tvorba trpěla neskonalou nadprodukcí, která je patrná o to víc, čím je nám jeho dílo časově vzdálenější. Proto mohl v osmdesátých letech v jednom z výborů editor Rudolf Havel prohlásit, že: „Vrchlickéhobásnické dílo je příliš rozsáhlé, aby se dnes mohlo celé stát čtenářskou potřebou. Vrchlický je typickým autorem určeným pro různé výbory.“ Ačkoliv čas tento soud zrelativizoval – v nových komerčních podmínkách se někdejších celých sbírek chápou nejrůznější vydavatelé –, víceméně mu můžeme připsat platnost i dnes.
Vedle celé řady editorů je Ivan Wernisch po Jaroslavu Seifertovi teprve druhým básníkem, a to básníkem podobně respektovaným, který se u nás výboru z Vrchlického chopil. Zároveň jde – podle mých skromných průzkumů – o první výbor po sedmi letech. Jen krátce o tom předchozím, třebíčském, abychom si ilustrovali, jak Vrchlický dnes vychází. Jakoukoliv informaci o editorovi či odpovědném redaktorovi tento Výbor básní z nakladatelství Akcent postrádá, přestože jde o knihu dost rozsáhlou a obohacenou o medailon autora. Už při zběžném čtení jsem rozeznal, že tvrzení o opravách z ediční poznámky texty zdaleka, ba ani zblízka nepotvrzují. Navíc je z ní zřejmé, že vydavatel patrně ani neví, že by mohl či spíš měl vycházet z posledního vědecky zpracovaného a vydaného díla Vrchlického. A onen hygienický název? Raději nekomentovat. Ano, dnešní nakladatelská praxe – každý si to maže, jak se mu zachce.
Předrevolučním výborům však nelze v mnohých případech upřít pochopení pro estetickou hodnotu a je třeba vyzdvihnout jejich přínos zejména po faktografické stránce. Výbory z Československého spisovatele či Odeonu přinášely doprovodná miscelanea a obohacovaly kontext o velmi důsažná fakta vřazující autora do dobových vazeb. Dovedu si představit, že dokážou u nejednoho čtenáře probojovat vztah k básníkovi právě skrze jeho životní osud. Ve změněné komerční situaci sice něco takového lze čekat sotva, každý titul je třeba vyhotovit v ekonomické hektičnosti; ovšem výbor od jiného básníka je jaksi z povahy věci atraktivní, už proto, že Seifertovy antologie vycházely ještě v polovině minulého století a měly od Vrchlického podstatně menší odstup, než máme dnes my.
Srovná-li člověk se staršími výbory, neujde mu určitá shoda. Zejména raná Vrchlického arcibáseň „Zpěv satyra“ ze sbírky Duch a svět prakticky již migruje z výboru do výboru, stejně jako „Za trochu lásky šel bych světa kraj...“ Ačkoli tu si právě Wernisch troufl tentokrát vyřadit; je patrně vůbec první, kdo si to po stovce let dovolil (Havlův výbor Zahrada slov z roku 1983 je zaměřen jinak). Místo toho zařadil rovnocenné křehké „Ráno“, pro které planu nadšením od té doby, kdy jsem ho v Damoklově meči četl. Je s podivem, že si ho ani Jaroslav Seifert pro svou dvousvazkovou antologii nevšiml. To teda mohl. Činí tak teprve Václav Stejskal ve výboru Před branami eldoráda, který vychází v tomtéž roce jako výbor Havlův, a nyní Wernisch. Obliba této básně snad roste i proto, že postrádá rým. Pro její metrické (jambické) kvality ovšem nelze říct, že je psána ve volném verši; zdánlivá prostota a křehkost mýlí. Nejenže jde o etický klenot vskutku nalezený vyzrálou osobností, ale ve spodní tónině básně rezonuje i známý Vrchlického titanismus, jenž je živným prazákladem onoho náhle projeveného drobného přání.
Zde jsou tedy ta čísla, na kterých se shodly aspoň výbory Host na zemi a Před branami eldoráda s výborem Wernischovým: „Zpěv satyra“ (Duch a svět), „Poledne“ (Dni a noci), „Tucha“ (Hořká jádra), „Staré ženy“ (Korálové ostrovy) – u poslední z nich možná působí i konfrontační halasovský prvek (u básně „Při bourání trestnice svatováclavské“ zase vnímáme budoucí neumannovský civilismus).
V čem tkví oproti předešlým antologiím přínos Wernischův? Je to v prvé řadě cit pro básnickou hodnotu. Wernisch opravdu mívá při výběru šťastnější ruku než nebásnící editoři. Můžu sice namítnout, že i jemu do knihy podloudně vklouzla rutinní báseň, jakou je „Píseň valkýr na bojiště ujíždějících“, vyznačující se kolovrátkovým rytmem a humpoláckou triviální barvou, ale to se dá přejít, zvlášť když na druhé straně Wernisch vynašel hrst půvabných, přirozeně vydechnutých drobných básní. Coby hodnotu nejpřekvapivější pak vynesl na světlo postromanticky hororovou báseň „Na bronzovou desku klášterní...“ a rozkošnou básnickou vzpomínku „Dojem“.
KdyžWernisch z pozoruhodné a do jisté míry vizionářské sbírky Skvrny na slunci vybírá „Žalm epigonů“, nejdříve člověka napadne, že báseň má reflektovat suitu, která se kolem Vrchlického vyrojila. Teprve při druhém čtení se situace obrátila a uvažoval jsem, zda se náhodou Vrchlický sám vnitřně nevyrovnával s epigonským pocitem. Je neoddiskutovatelná pravda, že z pohledu našeho národního písemnictví hraje Vrchlický novátorskou roli; pokud bychom ho však zasadili do kontextu světového, situace by asi už nebyla tak jednoznačná. Našli bychom řadu vazeb a filiací, což je fakt, jehož si Vrchlický sám musel být vědom a musel se s ním vypořádat. Samotného Wernische však tato báseň mohla oslovit ještě z jiného důvodu. Slova, která v ní čteme, jako by vystihovala pocit umělců postmoderní generace: „Vše vytesáno a vše malováno / vše vyzpíváno a vše v žulu psáno / my večer máme, Pane, kde jest ráno?“
Výbor Kabinet mistra Vrchlického se zakládá především na knihách zralého a pozdního věku a spíše se vyhýbá rané etapě tvorby. Báječně energický „Zpěv satyra“ jako by sem z tohoto pohledu ani nepatřil, neboť postrádá vazbu a pokračování, je za ním znát přeryv. Z osmdesátých let totiž Wernisch volí často deštivou, zadumanou momentku, přitakávající mnohem spíš básníkově melancholické reflexi nadcházejících let devadesátých, nebo objektivnější, až téměř popisný pohled na skutečnost („Melouny“). Jásavým tóninám vytrysklým z prožívané lásky ani manželské erotice raného Vrchlického není výbor nakloněn. Pro ně si čtenář musí otevřít Fikarův Kalný krystal, vydaný na počátku tisíciletí, anebo podstatně starší antologii Seifertovu. Oproti tomu se ani Wernisch nezříká básní z formálních sbírek (sonet, rondo, gazel, pantum) a tam, kde Stejskal zařadí jen část básně, přičemž ji nepochopitelně zkrátí o pouhých dvanáct veršů proti originálu, Kabinet Mistra Vrchlického předloží celý text („Vzpomínky“).
Nad tímto výborem jsem si uvědomil, jak je Vrchlický přes veškerou subjektivitu vlastně dokumentární. Je to asi nezbytný důsledek rutinního básnění, které nastoupil. Pokud měl pro svou každodenní produkci nacházet témata, musel do svých veršů integrovat konkrétní okolí, odrazit se od dní, jak k němu jednotlivě přicházejí, zcivilnět. Tak se tato metoda posléze dostane i do názvů sbírek, například Co život dal, Dni a noci atd. I když obratný Vrchlický dovedl pochopitelně sepsat od vlastního života odpoutané básně, a sice na motivy historické, zejména antické či prehistorické, cítíme, že právě ty ve své převaze zastaraly. Ale tam, kde nalézáme českou krajinu a život 19. století, je básník až sentimentálně rozkošný. Všechny ty dunící a kouřící vlaky, parou poháněné stroje, mlátičky, povozy tažené koňmi, voli vedení na porážku, bažantnice, kláštery, sady, vsi utopené kdesi pod lesem – z toho na člověka dýchne starosvětská atmosféra a všichni ti, kteří mají slabost pro císaře pána, budou Wernischovým výběrem potěšeni. Právě v tomto uplývání, neřkuli proměně dob, a v melancholii z mizejícího času myslím lze nalézt zájem Wernische o Vrchlického, zatímco průnik Jaroslava Seiferta s básníkem, který přese vše zůstal „před branou XX. věku“, spočíval nepřehlédnutelně v erotismu.
Jaroslav Vrchlický. Titán, který zasáhl prakticky do všech literárních druhů a žánrů. Vítězslav Nezval na začátku padesátých let trefně přirovnal jeho dílo k nádhernému městu, v jehož ulicích, třídách, čtvrtích, parcích a předměstích se málokdo vyzná. I když má s tou špatnou orientací pravdu, autor si to zavinil tak trochu sám. Celá jeho tvorba trpěla neskonalou nadprodukcí, která je patrná o to víc, čím je nám jeho dílo časově vzdálenější. Proto mohl v osmdesátých letech v jednom z výborů editor Rudolf Havel prohlásit, že: „Vrchlickéhobásnické dílo je příliš rozsáhlé, aby se dnes mohlo celé stát čtenářskou potřebou. Vrchlický je typickým autorem určeným pro různé výbory.“ Ačkoliv čas tento soud zrelativizoval – v nových komerčních podmínkách se někdejších celých sbírek chápou nejrůznější vydavatelé –, víceméně mu můžeme připsat platnost i dnes.
Vedle celé řady editorů je Ivan Wernisch po Jaroslavu Seifertovi teprve druhým básníkem, a to básníkem podobně respektovaným, který se u nás výboru z Vrchlického chopil. Zároveň jde – podle mých skromných průzkumů – o první výbor po sedmi letech. Jen krátce o tom předchozím, třebíčském, abychom si ilustrovali, jak Vrchlický dnes vychází. Jakoukoliv informaci o editorovi či odpovědném redaktorovi tento Výbor básní z nakladatelství Akcent postrádá, přestože jde o knihu dost rozsáhlou a obohacenou o medailon autora. Už při zběžném čtení jsem rozeznal, že tvrzení o opravách z ediční poznámky texty zdaleka, ba ani zblízka nepotvrzují. Navíc je z ní zřejmé, že vydavatel patrně ani neví, že by mohl či spíš měl vycházet z posledního vědecky zpracovaného a vydaného díla Vrchlického. A onen hygienický název? Raději nekomentovat. Ano, dnešní nakladatelská praxe – každý si to maže, jak se mu zachce.
Předrevolučním výborům však nelze v mnohých případech upřít pochopení pro estetickou hodnotu a je třeba vyzdvihnout jejich přínos zejména po faktografické stránce. Výbory z Československého spisovatele či Odeonu přinášely doprovodná miscelanea a obohacovaly kontext o velmi důsažná fakta vřazující autora do dobových vazeb. Dovedu si představit, že dokážou u nejednoho čtenáře probojovat vztah k básníkovi právě skrze jeho životní osud. Ve změněné komerční situaci sice něco takového lze čekat sotva, každý titul je třeba vyhotovit v ekonomické hektičnosti; ovšem výbor od jiného básníka je jaksi z povahy věci atraktivní, už proto, že Seifertovy antologie vycházely ještě v polovině minulého století a měly od Vrchlického podstatně menší odstup, než máme dnes my.
Srovná-li člověk se staršími výbory, neujde mu určitá shoda. Zejména raná Vrchlického arcibáseň „Zpěv satyra“ ze sbírky Duch a svět prakticky již migruje z výboru do výboru, stejně jako „Za trochu lásky šel bych světa kraj...“ Ačkoli tu si právě Wernisch troufl tentokrát vyřadit; je patrně vůbec první, kdo si to po stovce let dovolil (Havlův výbor Zahrada slov z roku 1983 je zaměřen jinak). Místo toho zařadil rovnocenné křehké „Ráno“, pro které planu nadšením od té doby, kdy jsem ho v Damoklově meči četl. Je s podivem, že si ho ani Jaroslav Seifert pro svou dvousvazkovou antologii nevšiml. To teda mohl. Činí tak teprve Václav Stejskal ve výboru Před branami eldoráda, který vychází v tomtéž roce jako výbor Havlův, a nyní Wernisch. Obliba této básně snad roste i proto, že postrádá rým. Pro její metrické (jambické) kvality ovšem nelze říct, že je psána ve volném verši; zdánlivá prostota a křehkost mýlí. Nejenže jde o etický klenot vskutku nalezený vyzrálou osobností, ale ve spodní tónině básně rezonuje i známý Vrchlického titanismus, jenž je živným prazákladem onoho náhle projeveného drobného přání.
Zde jsou tedy ta čísla, na kterých se shodly aspoň výbory Host na zemi a Před branami eldoráda s výborem Wernischovým: „Zpěv satyra“ (Duch a svět), „Poledne“ (Dni a noci), „Tucha“ (Hořká jádra), „Staré ženy“ (Korálové ostrovy) – u poslední z nich možná působí i konfrontační halasovský prvek (u básně „Při bourání trestnice svatováclavské“ zase vnímáme budoucí neumannovský civilismus).
V čem tkví oproti předešlým antologiím přínos Wernischův? Je to v prvé řadě cit pro básnickou hodnotu. Wernisch opravdu mívá při výběru šťastnější ruku než nebásnící editoři. Můžu sice namítnout, že i jemu do knihy podloudně vklouzla rutinní báseň, jakou je „Píseň valkýr na bojiště ujíždějících“, vyznačující se kolovrátkovým rytmem a humpoláckou triviální barvou, ale to se dá přejít, zvlášť když na druhé straně Wernisch vynašel hrst půvabných, přirozeně vydechnutých drobných básní. Coby hodnotu nejpřekvapivější pak vynesl na světlo postromanticky hororovou báseň „Na bronzovou desku klášterní...“ a rozkošnou básnickou vzpomínku „Dojem“.
KdyžWernisch z pozoruhodné a do jisté míry vizionářské sbírky Skvrny na slunci vybírá „Žalm epigonů“, nejdříve člověka napadne, že báseň má reflektovat suitu, která se kolem Vrchlického vyrojila. Teprve při druhém čtení se situace obrátila a uvažoval jsem, zda se náhodou Vrchlický sám vnitřně nevyrovnával s epigonským pocitem. Je neoddiskutovatelná pravda, že z pohledu našeho národního písemnictví hraje Vrchlický novátorskou roli; pokud bychom ho však zasadili do kontextu světového, situace by asi už nebyla tak jednoznačná. Našli bychom řadu vazeb a filiací, což je fakt, jehož si Vrchlický sám musel být vědom a musel se s ním vypořádat. Samotného Wernische však tato báseň mohla oslovit ještě z jiného důvodu. Slova, která v ní čteme, jako by vystihovala pocit umělců postmoderní generace: „Vše vytesáno a vše malováno / vše vyzpíváno a vše v žulu psáno / my večer máme, Pane, kde jest ráno?“
Výbor Kabinet mistra Vrchlického se zakládá především na knihách zralého a pozdního věku a spíše se vyhýbá rané etapě tvorby. Báječně energický „Zpěv satyra“ jako by sem z tohoto pohledu ani nepatřil, neboť postrádá vazbu a pokračování, je za ním znát přeryv. Z osmdesátých let totiž Wernisch volí často deštivou, zadumanou momentku, přitakávající mnohem spíš básníkově melancholické reflexi nadcházejících let devadesátých, nebo objektivnější, až téměř popisný pohled na skutečnost („Melouny“). Jásavým tóninám vytrysklým z prožívané lásky ani manželské erotice raného Vrchlického není výbor nakloněn. Pro ně si čtenář musí otevřít Fikarův Kalný krystal, vydaný na počátku tisíciletí, anebo podstatně starší antologii Seifertovu. Oproti tomu se ani Wernisch nezříká básní z formálních sbírek (sonet, rondo, gazel, pantum) a tam, kde Stejskal zařadí jen část básně, přičemž ji nepochopitelně zkrátí o pouhých dvanáct veršů proti originálu, Kabinet Mistra Vrchlického předloží celý text („Vzpomínky“).
Nad tímto výborem jsem si uvědomil, jak je Vrchlický přes veškerou subjektivitu vlastně dokumentární. Je to asi nezbytný důsledek rutinního básnění, které nastoupil. Pokud měl pro svou každodenní produkci nacházet témata, musel do svých veršů integrovat konkrétní okolí, odrazit se od dní, jak k němu jednotlivě přicházejí, zcivilnět. Tak se tato metoda posléze dostane i do názvů sbírek, například Co život dal, Dni a noci atd. I když obratný Vrchlický dovedl pochopitelně sepsat od vlastního života odpoutané básně, a sice na motivy historické, zejména antické či prehistorické, cítíme, že právě ty ve své převaze zastaraly. Ale tam, kde nalézáme českou krajinu a život 19. století, je básník až sentimentálně rozkošný. Všechny ty dunící a kouřící vlaky, parou poháněné stroje, mlátičky, povozy tažené koňmi, voli vedení na porážku, bažantnice, kláštery, sady, vsi utopené kdesi pod lesem – z toho na člověka dýchne starosvětská atmosféra a všichni ti, kteří mají slabost pro císaře pána, budou Wernischovým výběrem potěšeni. Právě v tomto uplývání, neřkuli proměně dob, a v melancholii z mizejícího času myslím lze nalézt zájem Wernische o Vrchlického, zatímco průnik Jaroslava Seiferta s básníkem, který přese vše zůstal „před branou XX. věku“, spočíval nepřehlédnutelně v erotismu.
