Šestá sbírka „básnivého“ novináře Karla Škrabala (1969), výpravná a vázaná, je opět potvrzením, že veršotepec nemusí být lunatikem sloužícím mše, kdy je každý verš hostií, nemusí být pachatelem poezie a jejím vězněm, hledačem nejsprávnějších tónů, barev a rytmů. Jsou takoví, ale Škrabal je rozhodně jejich opakem: je pozorovatelem plynoucí každodennosti, všech těch jejích náhodných i nenáhodných nehod. Píše, jak mu zobák narostl, nekorektně, bez povinné slušnosti, zesměšňuje ty, kterým jsme předali část pravomocí, i všechnu tu bramboračku, která se vaří k našemu výkrmu. Neboť lid nesmí hladovět! A v několika málo řádcích popíše jasně a nekompromisně to, o čem dokola žvaní v debatách všichni ti stále stejní a zasloužilí chytrouši: Napomíná mě / když řeknu matka // Říká se maminka! // Muslimy / by topil // i s dětmi.