Sbírka pro jednu sociální bublinu, tak jako každá jiná

Opravdu, nemáte-li podobné názory na prezidenta Miloše Zemana či Andreje Babiše jako Karel Škrabal, nevadí-li vám oligarchizace médií a politiky, Putin a jeho okupace Krymu a východní Ukrajiny, připosranost v uprchlické krizi nebo skupina Ortel (seznam převzat z básně „Nežeru maso“), básnickou sbírku Kavčí hory raději neotvírejte. Mnoho textů míří společensko-kritickým směrem a autor si rozhodně nebere servítky, o svém názoru nediskutuje, nesnaží se čtenáře přesvědčit, nenabízí ke zvážení jiný pohled. Terčem jeho kritiky nejsou jen politici nebo válka v Sýrii, ale především postoje většiny české společnosti, podléhání manipulaci, demagogie a rétorika „slušných Čechů“. Vždy jde přitom o reakci na konkrétní události.
O čem ještě píše Karel Škrabal?
O místech svého života: o Bubenči, kde posledních šest let žije (při čtení opravdu nelze nevzpomenout na Malostranské povídky), o cestách z Kavčích hor, kde pracuje, o Brně, hlavně jaké bylo před šesti lety a jaké je dnes (kterýžto rozdíl ho docela trápí), o Vysočině, kde má chalupu, jakési refugium, ale od skutečnosti nelze utéci ani tam. Píše o lidech; nejen o těch, které rád nemá, ale i o svých přátelích, literárních láskách, rodině. I zde přímo jmenuje, což prohlubuje pocit bezprostředního nahlížení do básníkova soukromí.
Proti světu denních zpráv, přinášejícímu neustále něco nového, je tu každodenní život ukotvující člověka svými opakovanými rituály a zdánlivě banálními úkony. Proti současnosti se staví vzpomínky — na otce, na dětství, na dobu undergroundu, ještě než se stal oficiálně uznávaným, až uctívaným proudem (báseň „Okradli Plastiky“).
Jak píše Karel Škrabal? Sbírka je uvedena mottem Egona Bondyho. To předznamenává nejen její orientaci na aktuální společenská témata a jejich propojení s prožívanou každodenností, ale i téměř naprostou absenci tradičních básnických prostředků. Verše jsou konstatováním, záznamem, což podtrhuje užití objektivního slovosledu, jednoduchých vět či nekomplikovaných souvětí, sloves v přítomném čase a oznamovacím způsobu. Text oproštěný od všeho nadbytečného či neúčelně ozdobného připomíná zpravodajský styl.
S výrazovou jednoduchostí souvisí i jednoduchost a zdánlivá nepropracovanost formální. Rozhodně nemůžeme mluvit o pravidelné stavbě či vycizelovaných rýmech, přesto básním nechybí rytmičnost — někdy bluesová („Bluelight“), jindy tvrdší. Čtyřverší, která soustředěním na detail a vnímavým setrváním v okamžiku připomínají křehké japonské básně („Večer jdeš se psem / jen tepláky klíče a mobil / Potkáš známého / a najednou jdete na pivo“), ukazují cit pro jednotlivé slovo. Zřetelný bondyovsko-magorovský rodokmen je patrný u rýmovánek jako „700 let od narození / Otce vlasti / rozpadli se Plastici / na dvě části“ či u výroků „V pravdě a lásce / chci s tebou mrdat / proti třetí světové válce“. Někdy Škrabal sáhne k jednoduchému výčtu (báseň „Klíčové ženy mého života“), jindy napodobuje neumělé veršovánky, jaké píší fanouškové svým idolům a narozeninoví gratulanti oslavencům: „Krásná žena střílí běží / soupeřky doženou ji stěží.“ Nejen tehdy se nám Karel Škrabal začne jevit jako autor obdařený velkou mírou sarkasmu a svébytným smyslem pro humor.
Často používá ironie, hyperboly (bizarní představa oddílů nočních myslivců bdících nad dodržováním nočního klidu je doufám stále ještě nadsázkou), cituje či paroduje publicistické texty i příspěvky diskutérů na serveru Novinky.cz.
Proč Karel Škrabal píše své denní záznamy? V jedné ze svých básní říká: „Aby po mně ten den / něco zůstalo“, ale zřejmá je i snaha vyslovit, ba vykřičet svou nelhostejnost ke světu.
„Tuším že na otázku / Co je poezie? / lze odpovědět jenom básní,“ píše jinde. Vedle tázání se po smyslu poezie se čas od času z básní vynoří existenciální témata: láska, smrt, plynutí času, a čteme-li pozorně, zjišťujeme, že jsou vlastně neustále přítomná.
Karel Škrabal píše pro svou krevní skupinu. Jeho poezie je zřetelně zakotvená v realitě („Při čtení vynechávám vše / co má nadpis Sen“), jejím cílem nejsou žert, parodie a provokace samy o sobě; jako básníci mnohem vážnější (a váženější) ukazuje bolesti, ošklivosti, podivnosti i krásy života: „Nikdy to neskončí / Znovu a znovu budeme hledat / nová slova pro to stejné.“
Možná to dělá způsobem, který ne každý akceptuje jako plnohodnotné umělecké vyjádření, ale jsme-li ochotni zamýšlet se nad verši komplikovanými a zaumnými, měli bychom to udělat i u těch jednoduchých, zdánlivě neumělých a banálních.