Melancholický dobrý konec

Ať už napíše Irena Dousková cokoli, od poezie (Napůl ve vzduchu) přes roadmovie (Rakvičky) až k rámcové próze (O bílých slonech), stále ji vnímáme předně jako tu, která stvořila Hrdý Budžes.

Její aktuální kniha povídek nazvaná Konec dobrý, kterou opět vydává nakladatelství Druhé město, přitom svědčí o tom, jak dobrá autorka to je: devět příběhů, někdy spíš jen črt, dokládá její schopnost charakterizovat postavy skrze úderné dialogy, nahazovat atmosféru přes skoro fotografické výjevy krajiny, kolorovat je detaily, kterých si všímá jen ona, které ale z paměti vydoluje každý, když mu je vylíčí. Je to sdílné a autentické, přitom pokaždé jiné. Malý chlapec, který kouká z nemocničního okna den před okupační invazí a nešťastnou náhodou ztratí darovanou rybičku, za níž se pak s nadějí vydá. Stárnoucí, komunisty vyštípaný učitel, který si kvůli Havlovu pohřbu kupuje kalhoty v second handu, na nové nemá. Ukřivděný spisovatel, jenž v turisty přeplněném Českém Krumlově sleduje cvrkot u zídky pod svým oknem a paralelně píše lehce erotický selský román o Egonu Schielem. A taky syn mrtvé matky, který se snaží urnu s jejím popelem propašovat na židovský hřbitov.
Všechno jsou to postavy bolavé životem, skoro melancholické, osamělé a trochu ztracené. V jejich tápání se vždycky jen na moment mihne naděje, světlo, směr. Často je v tom okamžiku opouštíme, s koncem každé povídky si čtenář říká, že tohle je přece příběh na román.
Dousková je hutná. A taky vtipná, kdo jiný by si mohl dovolit černočerné židovské vtipy? Nebo scény jak ze satirické komedie, v níž klučina loví žabikuch ze záchodu, nebo z hořké porevoluční romance, v níž zneuznaný klavírista objíždí školy a besedy s pásmem o komunismu a glosuje místní intelektuál ně přespříliš zapálené ženy?
Povídky Ireny Douskové je dobré dávkovat, vždycky jednu nechat doznít, působit její obrazy. Jak se v jihočeské krajině kývá děveččin cop vedle fotoaparátů na hrudích turistů. Jak se už v létě musí myslet na zimu a nachystat dříví. Jak se v Bistru B zašívají stárnoucí chlapi a jak porozumí smutku ženy, která tady kdysi někoho ztratila, i když o něj vlastně přišla až mnohem později. Kvůli covidu. Ale ten hraje jen vedlejší roli. Stal se kulisou. Podobně jako ta okupace nebo Havlův pohřeb.