Tolikero nožiček tolika včel

Sbírka jemných vybočení k zapovězenému

Vzít do ruky tuto precizně vyvedenou knihu je radost. K trojici jmen – Jiří Dynka, Jiří Veselský a Miroslav „Tarzan“ Tichý – mi hned při jejím otevření a pohledu na záložku, na fotografii čtoucí dívky v plavkách, na skvrny prosvítajícího slunce na polonahé kůži, naskočilo jméno další. Asociaci nebylo možné potlačit: „Byla to ona – měla stejně křehká, medová ramena, stejně hedvábná, vláčná nahá záda, stejnou kštici plavých vlasů. […] S děsem i rozkoší (král pláče štěstím, trubky vřeští, chůva je namol) jsem opět spatřil její roztomile zatažené břicho […]. V tom sluncem prozářeném mžiku, kdy můj pohled sklouzl na klečící holčičku (její oči mrkaly přes tmavé brýle – malý Herr Doktor, který mě měl vyléčit ze všech neduhů), […] stačilo vakuum mé duše nasát každičký detail jejího planoucího půvabu.“ Ano, Lolita, Nabokovova Lolita.
Nejenom Lolita ale představuje moderní literární prototyp esteticko-erotického zaujetí „mimo dobro a zlo“, mimo morální kategorie. Již Nabokovovu ranou prózu Čaroděj lze číst jako „definici“ jednoho typu básnického vnímání. Zdá se, že zjitřené představivosti zasažené skutečností, básnickým okem okamžitě rozkládanou na další obrazy, zvlášť vyhovuje objekt jaksi neúčastný, žena-dítě, nevědomá nebo ne si zcela vědomá své role v této hře. Intenzita okouzleného pozorování jako by předem vylučovala rozvíjení milostného dialogu dvou dospělých bytostí. „Hodnota“ zvoleného objektu spočívá ve spuštění eroticko-estetických reakcí v básnickém subjektu. Pouhá roztomilost, ani mimořádná krása („jaká se vidí jednou za dvacet let“) však nestačí k nabodnutí onoho tajemného erotického nervu. Teprve mísení grácie s lhostejností až vulgaritou (třeba „poněkud prázdné oči“ fatálně přitažlivé dívenky z Nabokovova Čaroděje) vytváří napětí, teprve narušování stereotypů má sílu nejvyšší fascinace.
Celou škálu těchto jemností a vybočení k zapovězenému nabízí přítomná kniha, která sestává ze dvou oddílů. V první Jiří Dynka předkládá své básně – „medailonky“ dívek z dopisů, jež mu v letech 1988–2002 posílal Jiří Veselský. Dynka dopisy kolážovitě zpracoval do podoby vlastního básnického cyklu. Ve druhém oddílu najdeme dosud nepublikované texty Jiřího Veselského, o nichž jejich autor v jednom z dopisů Dynkovi říká: „Píši si teď takové krátké řádky nerýmované… jásavě… skoro bez ostychu vůči lidem…“
Pouhá přátelská poklona básnictví Jiřího Veselského a vcítěná inspirace jeho psaním přece jen není tím, co dělá tuto publikaci cennou. Dynka sestavil knihu svou, jeho autorské gesto sceluje heterogenní texty v nové dílo – a to jak na úrovni řazení básní (či „postskript“, která nabývají podobu básní dalších), tak na úrovni montáže v prvním oddílu. Rafinovanost Dynkovy metody se vyjeví až při opakovaném čtení a zpětném listování.
Na rozdíl od Veselského lyrické, až „čínsky oproštěné“ básnické linky bez výrazných zpochybnění erotického chvění, z něhož tato poezie vyrůstá, se Dynkův cyklus jeví plastičtější: v kaleidoskopických „medailonech“ dívek uvízly přesně zakomponované střípky komentářů, humoru, (spřízněného) odstupu. Právě těmito odbočkami „jinam“ od citátů Veselského básní se Dynka prolamuje k dalším, v nejlepším smyslu slova postmoderně namíchaným textům: „BARBORKA / aneb cokoli řekneš o ženě, je pravda… / Líbezníček… studánečka… BARBORKA / je bezohledný šutr!“ A pak situace, kterou zná snad každý básník, jenže málokterý si to dovede užít jako Veselský: „dívčí zadek vytřený jeho milostnou básní, jí věnovanou: takto se pro ni […] stává / skutečně potřebnou!“
Možná se zdá, že se tady příliš sází na lechtivost zakázaného, a zároveň už dávno etablovaného. Vždyť i fotografie Miroslava Tichého jsou dnes světoznámé. Když se však zadíváme na obálku knihy a přivřeme oči, napadne nás, že před sotva zřetelnou křivkou boků dívky uprostřed by poklekl sám Botticelli.